ECLI:CZ:US:2017:4.US.1866.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1866/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská 4, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2017, č. j. 24 Co 145/2017-92, a Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 2. 2017, č. j. 29 Nc 44/2016-77, 29 PaNc 104/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ zamítl usnesením ze dne 28. 2. 2017, č. j. 29 Nc 44/2016-77, 29 PaNc 104/2017, návrh stěžovatele (otce) na vydání předběžného opatření ve věci péče o nezletilého K. D. Rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že nebyla osvědčena naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů dítěte, neboť již dříve byl syn stěžovatele předběžným opatřením ze dne 14. 12. 2016 svěřen do výlučné péče vedlejší účastnice řízení (matky) K. N. a stěžovateli byl upraven styk s nezletilým v rozsahu odpovídajícím jeho nízkému věku (4 hodiny týdně).
Krajský soud v Praze rozhodnutí potvrdil usnesením ze dne 2. 5. 2017, č. j. 24 Co 145/2017-92. Dospěl k závěru, že pro vydání předběžného opatření nebyly dány důvody - rozšíření styku stěžovatele s nezletilým brání nejen velmi nízký věk dítěte, ale především skutečnost, že se stěžovatel se synem viděl od října 2016 do května 2017 jen jednou nebo dvakrát.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností a namítá porušení práva na respektování rodičovství podle čl. 32 odst. 1, práva na péči a výchovu dítěte podle čl. 32 odst. 4 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení těchto ústavních práv spatřuje v tom, že obecné soudy mu zamítnutím návrhu na vydání předběžného opatření zabránily v dostatečném styku se synem, ačkoliv podle jeho přesvědčení k tomu nebyly splněny předpoklady. Dosavadní úzce stanovené právo styku neodpovídá stávajícím potřebám dítěte, které má právo na trávení společného času s otcem. Stěžovatel je přesvědčený, že obecné soudy stranily v řízení vedlejší účastnici (matce).
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Ústavní stížnost proti zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření upravujícího poměry dítěte je přípustná, i když nejde o konečné rozhodnutí ve věci podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Rozhodnutí o předběžném opatření uzavírá určitou samostatnou nemeritorní část řízení - přitom je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv. Na základě ustálené judikatury však nepřísluší Ústavnímu soudu, aby přehodnocoval názory obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu. Přezkum Ústavního soudu se soustřeďuje jen na ta případná pochybení, v jejichž důsledku by rozhodnutí postrádalo zákonný základ, nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možné spatřovat svévoli z jiného důvodu (srovnej nálezy ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2950/16 a ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 221/98).
Ve výše uvedeném duchu Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že obecné soudy byly oprávněny postupovat ve věci návrhu na předběžné opatření podle §466 odst. 1 písm. d) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ve spojení s §74 odst. 1 o. s. ř. Celkově návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření náležitě posoudily a na základě své úvahy, kterou řádně odůvodnily, jej zamítly, jelikož nebyly splněné předpoklady pro vydání nového předběžného opatření a rozšíření styku s nezletilým. Obecné soudy uvedly, že stěžovatel sám ze své vůle plně nevyužíval ani právo styku v omezeném rozsahu 4 hodin týdně, tak jak jej opravňovalo původní a po celou dobu řízení před obecnými soudy platné předběžné opatření ze dne 14. 12. 2016. Stěžovatel celkově neprokázal naléhavou potřebu upravit zatímní poměry nezletilého dítěte oproti předchozímu předběžnému opatření ve věci a napadená rozhodnutí rovněž nevykazují znaky nepřípustné svévole; nebyl proto naplněn žádný z předpokladů pro vydání kasačního nálezu - ostatně stěžovatel v tomto ohledu ani nic nenamítal a svoji stížnost formuloval tak, jako by bylo napadáno rozhodnutí ve věci samé. Usneseními o předběžném opatření nebyla porušena žádná ústavně chráněná práva stěžovatele.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu