ECLI:CZ:US:2017:4.US.1881.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1881/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem Rybí trh 185/16, 746 01 Opava, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2017 č. j. 26 Nd 71/2017-309, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a 1. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha - Nové Město a 2. obce Karlova Studánka se sídlem 793 24 Karlova Studánka 17, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 6. 2017, napadá stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") usnesení Nejvyššího soudu pro údajné porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pro porušení rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a pro porušení i čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Napadené rozhodnutí podle názoru stěžovatelky údajně vykazuje prvky libovůle (ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny).
II.
Jak se zjišťuje z napadeného usnesení, Nejvyšší soud v právní věci žalobkyně proti žalovaným: 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a 2) obci Karlova Studánka, v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 192/2015, o návrhu žalobkyně na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, rozhodl tak, že věc vedená u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 192/2015 se nepřikazuje Obvodnímu soudu pro Praha 1, ani jinému Obvodnímu soudu v Praze či Okresnímu soudu v Praze.
Žalobkyně se žalobou domáhá určení, že žalovaná 1) je vlastníkem pozemků v kat. území Karlova Studánka. Z důvodu "hospodárnosti, rychlosti a efektivního vedení všech dotčených sporů" žalobkyně navrhla, aby věc byla přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 1, případně "jinému Obvodnímu soudu v Praze či Okresnímu soudu v Praze". Návrh žalobkyně odůvodnila tím, že vede u Okresního soudu v Bruntále, Okresního soudu v Olomouci a Okresního soudu v Opavě více sporů s obdobným právním a téměř identickým skutkovým základem, a že v těchto sporech mají účastníci řízení a jejich právní zástupci sídlo v Praze a je prý "nereálné, aby její právní zástupce téměř každý den či obden cestoval do Bruntálu, Opavy či Olomouce s ohledem na časovou náročnost cestování a náklady na dopravu a ubytování".
Nejvyšší soud, jako nejblíže společně nadřízený soud Okresnímu soudu v Bruntále a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 neshledal návrh důvodným, neboť jak žalobkyně, tak i žalovaní s návrhem nesouhlasily, přičemž místně příslušným je podle §88 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2014) soud, v jehož obvodu je nemovitá věc, tedy Okresní soud v Bruntále. Námitky žalobkyně o obtížích spojených s cestováním a pobytem jejího právního zástupce v souvislosti s řízením u tohoto soudu nejsou podle názoru Nejvyššího soudu natolik závažné, aby "odůvodňovaly průlom do zásady uvedené v čl. 38 odst. 1 Listiny".
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje velkým počtem soudních sporů (dalších 48), které jsou paralelně vedeny, přičemž v nich uplatňuje své restituční nároky podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť podle jejího názoru nevzal tento soud v úvahu, že i další "entity, které se pravidelně těchto restitučních sporů účastní, mají sídlo v Praze".
Nejvyššímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil a nezabýval se argumenty stěžovatelky o rychlosti a hospodárnosti řízení, takže jeho rozhodnutí je prý "nepřezkoumatelné, resp. vykazuje prvky libovůle".
IV.
Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou včas, a že splňuje i ostatní náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Zásada zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) představuje jednu ze základních záruk nestranného a nezávislého rozhodování, přičemž v zásadě je potřeba vždy vycházet z místní a věcné příslušnosti soudů, kterou stanoví zákon. Možnost postupovat podle §12 odst. 2 občanského soudního řádu sice dle ustálené judikatury Ústavního soudu není v rozporu s právem na zákonného soudce, k delegaci vhodné je však přesto nutno přistupovat jen ve výjimečných případech (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 938/10 ze dne 2. 11. 2010). Tomu pak odpovídá i skutečnost, že ke kasačnímu zásahu Ústavní soud v obdobných případech přistupuje prakticky pouze tehdy, pokud napadeným rozhodnutím k delegaci vhodné došlo. Naopak pokud ústavní stížností napadeným rozhodnutím návrhu na delegaci vhodnou vyhověno nebylo, lze si zrušení takového rozhodnutí Ústavním soudem představit jen ve skutečně zcela mimořádných případech.
V projednávané věci Nejvyšší soud nevyhověl návrhu stěžovatelky, neboť důvody, které v jeho odůvodnění uvedla, svědčí pouze o tom, že její právní zástupce z advokátní kanceláře sídlící v Praze není ochoten trvale cestovat z Prahy do Bruntálu či Opavy a Olomouce, resp. v těchto městech pobývat a účastnit se řízení v jejích restitučních sporech. Je zcela irelevantní tvrzení stěžovatelky, že probíhající řízení jsou časově náročná, neboť časová náročnost jednotlivých nařízených jednání v konkrétních sporech pouze ovlivňuje délku pobytu právních zástupců všech účastníků řízení v místě konání soudního řízení a není tedy žádnou speciální zátěží výhradně jedné procesní strany.
Je třeba připomenout, že výkon jakéhokoli povolání je limitován určitými konkrétními specifiky, která se mohou jevit v určitých případech obtížnými, což ovšem neznamená, aby pouhá neochota, resp. obtíže právního zástupce jedné strany sporu plnit své povinnosti spojené se zastupováním klientky (sama stěžovatelka má sídlo v Opavě) mohla za situace, kdy zbývající účastníci řízení s delegací nesouhlasí, vést ke změně místní příslušnosti soudu, neboť by tím mohlo být ohroženo ústavně zaručené právo na zákonného soudce ostatních účastníků.
Ústavní soud se neztotožňuje ani s argumentem, že Nejvyšší soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Je předně nutno uvést, že zvýšené nároky na odůvodnění Ústavní soud klade zejména v situaci, kdy je předmětným rozhodnutím věc přikázána jinému soudu (např. nález sp. zn. IV. ÚS 2488/09 ze dne 2. 3. 2010). V projednávané věci navíc rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odůvodněno zcela dostačujícím způsobem. Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na tom, že argumenty stěžovatelky pro delegaci vhodnou (především časová a finanční náročnost pro jejího právního zástupce s ohledem na množství vedených sporů) nejsou pro delegaci dostačující, tím spíše za situace, kdy další účastníci s delegací nesouhlasili. Ústavní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje a odůvodnění založené na této argumentaci považuje za dostačující.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu