ECLI:CZ:US:2017:4.US.1894.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1894/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 8, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2017, č. j. 18 Co 106/2017-308, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město zamítl rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 99 P 453/2015-282, návrh stěžovatele (otce) na změnu výchovného prostředí nezletilého P. P., nezletilé P. P. a nezletilé P. P., s odůvodněním, že pro nařízení střídavé péče nebyly splněny podmínky, zejména proto, že od dohody rodičů o péči a styku ze dne 2. 7. 2015 se nezměnily poměry ani u nezletilých, ani u rodičů. Okresní soud rozhodl, že ačkoliv znalkyně doporučila střídavou péči jako vhodnou formu výchovy, nelze ji nařídit, vzhledem k tomu, že znalkyně doporučením sledovala zklidnění vztahu mezi otcem a matkou - vedlejší účastnicí Z. P. Znalkyně však opomněla, že vztahy mezi rodiči jsou dlouhodobě špatné a vylučují možnost výchovy nezletilých dětí ve střídavé péči, která by za panujících podmínek měla negativní vliv na děti. Navíc všechny děti vyjádřily přání zůstat v péči matky a s otcem se stýkat jen v průběhu víkendů. Nalézací soud uzavřel, že klíčem ke střídavé péči je důstojná komunikace mezi rodiči a v tomto duchu rodiče také motivoval.
Krajský soud v Plzni rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 12. 4. 2017, č. j. 18 Co 106/2017-308. Dospěl k závěru, že děti v péči matky prospívají, chtějí u ní zůstat a mohou se stýkat s otcem; v poměrech rodičů ani nezletilých dětí nenastala podstatná změna, která by odůvodnila změnu formy dosavadní péče.
Proti rozsudku odvolacího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností a namítá porušení práva na péči a výchovu dítěte podle čl. 32 odst. 4 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení těchto ústavních práv spatřuje v tom, že odvolací soud potvrdil zamítnutí návrhu na střídavou péči, ačkoliv z vyjádření znalkyně vyplynulo, že to je nejvhodnější forma výchovy. Stěžovatel namítá, že je plně způsobilý pečovat o děti a dbát o jejich výchovu; k tomu se dovolává závěru vyjádřeného v nálezu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13, že svěření dítěte do střídavé péče má být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou. Dále si stěžuje, že obecné soudy přiznaly přání nejstaršího syna větší váhu než znaleckému posudku.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti podle čl. 83 Ústavy - nezabývá se proto porušením běžných (zákonných) práv, jestliže nejsou zároveň porušena ústavně chráněná práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny (viz nález ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93).
Z ústavně právního pohledu nelze námitkám stěžovatele vyhovět a napadené rozhodnutí zrušit, jelikož veškerá v ústavní stížnosti předestřená argumentace zjevně nenasvědčuje, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu porušovalo stěžovatelova ústavně chráněná práva.
K rozhodnutí v rozporu se závěry znaleckého posudku Ústavní soud uvádí, že znalec je oprávněn se vyjadřovat pouze k odborným skutkovým otázkám - právní hodnocení skutkového stavu přísluší výlučně soudu. Přitom naplnění podmínek pro nařízení střídavé péče je otázka právní, proto doporučení znalkyně o vhodnosti střídavé péče není pro soud závazné. Nadto odvolací soud žádné dokazování neprováděl a převzal skutková zjištění tak, jak k nim dospěl soud prvního stupně, jehož rozhodnutí stěžovatel nenapadá.
Odvolací soud uvedl důvody, pro které potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, a sice že pro nařízení střídavé péče nebyly splněny podmínky, protože rodiče nejsou schopni spolu komunikovat a všechny děti vyjádřily přání zůstat v péči matky. Zjištění názoru nezletilého dítěte je povinností soudu podle §100 odst. 3 o. s. ř. a musí mu věnovat patřičnou pozornost, a to se zřetelem na konkrétní okolnosti věci. Není přitom jeho povinností názor dítěte "převzít", ale zhodnotit jej vedle ostatních důkazů, což soud učinil, navíc správně zvážil nejlepší zájem dítěte. Z §907 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nevyplývá přednost střídavé péče před jinými formami výchovy. Na stěžovatelem zmíněný nález ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13, o prioritě střídavé péče, později reagoval Ústavní soud například v usnesení ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957), s tím, že: "kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny." V nyní souzené věci dospěly obecné soudy k závěru, že nejlepším zájmem nezletilých dětí je zachovat stabilní stávající stav, v němž jsou nezletilé děti svěřeny do výlučné péče matky a otec má upravené právo na styk. Ústavní soud hodnotí důvody rozhodnutí jako srozumitelné a rozumné; z pohledu ústavně právního nelze rozhodnutí odvolacího soudu nic vytknout.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel namítané porušení práva na spravedlivý proces nepodpořil relevantní argumentací a zároveň z napadeného rozhodnutí nevyplývá žádná skutečnost svědčící o porušení některého z ústavních práv podle hlavy V. Listiny.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu