ECLI:CZ:US:2017:4.US.1906.17.2
sp. zn. IV. ÚS 1906/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Jana S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem v Písku, Přátelství 1960, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, ze dne 23. března 2017, č. j. 15 Co 599/2016-832, a Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. září 2016, č. j. 0 P 105/2011-649, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 37 Listiny, jakož i v čl. 3 odst. 1, 2 a 3, čl. 5, čl. 9 odst. 3, čl. 18 odst. 1 a 2 a čl. 39 Úmluvy o právech dítěte.
Výše uvedeným rozsudkem zrušil Okresní soud v Pelhřimově ústavní výchovu dvou nezletilých dcer stěžovatele (výroky I. a III.), svěřil je do péče matky (výroky II. a IV.), vyslovil předběžnou vykonatelnost výroků I. - IV., stanovil otci výživné na obě nezletilé dcery (výrok VI.) a upravil styk stěžovatele s dětmi (výrok VII.). Dále soud stanovil nad oběma nezletilými dohled (výrok VIII.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IX.).
O odvolání stěžovatele proti všem výrokům rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že otec je povinen platit výživné od 1. října 2016 a za dobu od 1. října 2016 do 23. března 2017 není na výživném dluh (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatel ve stížnosti rekapituluje, co předcházelo vydání napadených rozsudků a namítá, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno v důsledku toho, že soudy předchozí události dostatečně nezohlednily a nevyhodnotily je správně. Uvádí, že je otcem tří dcer, přičemž napadená rozhodnutí se týkají mladších dvou. V roce 2010 byly všechny děti umístěny v azylovém domě, v roce 2011 pak vyšla najevo trestná činnost tehdejšího druha matky proti nejmladší dceři, která se odehrávala s matčiným vědomím, proto byla nařízena ústavní výchova a všechny dcery byly umístěny do dětského domova. Matka byla pro pokračující přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody na 18 měsíců podmíněně, odloženému na zkušební dobu 30 měsíců. O těchto událostech se stěžovatel dozvěděl až v září 2012 od Policie ČR, která šetřila jeho narůstající dluh na výživném. Nejstarší dcera byla následně rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 17. července 2013 svěřena do péče stěžovatele, mladší dcery zůstaly v ústavní péči. V roce 2014 vydal Okresní soud v Pelhřimově předběžné opatření, kterým zakázal oběma rodičům jakýkoliv styk s oběma mladšími dcerami.
Stěžovatel podal návrh na zrušení ústavní péče nezletilých dcer dne 4. února 2016 a okresní soud o něm rozhodl napadeným rozsudkem. Stěžovatel byl přesvědčen, že rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování a podal proti rozsudku odvolání; namítal, že soud nezohlednil trestní minulost matky, že matka neumožnuje telefonický kontakt s dcerami, že nejstarší dcera již byla svěřena do péče otce, uvádí dále, že matka je nebezpečná manipulátorka, což mělo plynout ze znaleckých posudků, které však soud vůbec nezohlednil. Přesto krajský soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž by přitom vzal v úvahu mezitímní okolnosti - dohodu rodičů o trvalém převzetí nejmladší dcery do péče otce ze dne 23. února 2017. Stěžovatel rovněž namítl, že napadené rozsudky nedostatečně odůvodňují závěry, k nimž soudy dospěly, což je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (například García Ruiz proti Španělsku, č. 305444/96 z 21. ledna 1999), poukázal rovněž na nesprávnost postupu opatrovníka dcer, což deklarovala Veřejná ochránkyně práv ve Zprávě o šetření ze dne 14. října 2016, sp. zn. 6721/2014/VOP/MJ, vypracované na námitky stěžovatele k činnosti Orgánu sociálně-právní ochrany dětí magistrátu města Kladna. Ze všech popsaných důvodů navrhl stěžovatel zrušit napadené rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Pelhřimově.
Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, dalšími písemnostmi stěžovatele i spisem nalézacího soudu a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a není dalším stupněm obecných soudů; nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a zabývá se výhradně eventuálním porušením základního práva či svobody, přičemž ne každým, byť i nesprávným rozhodnutím obecných soudů, k takovému zásahu může dojít. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy - v projednávaném případě však taková situace nenastala.
Ze spisu nalézacího soudu se podává, že soužití stěžovatele s matkou nezletilých dcer trvalo od září 2001 do září 2009, kdy stěžovatel odešel; od té doby se matka ve špatné finanční situaci se svými čtyřmi nezletilými dcerami často stěhuje (ubytovna, azylový dům). V roce 2010 začala matka žít ve společné domácnosti u muže, který byl následně rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 1. června 2012, č. j. 2 T 158/2011-623, shledán vinným ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby (nezletilých dcer) podle §198 odst. 1 a 2 písm. a) a b) trestního zákoníku, a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců do vězení s ostrahou; současně byla shledána vinnou a odsouzena i matka nezletilých k podmíněnému trestu odnětí svobody. V důsledku této trestné činnosti matky byly v létě 2011 její nezletilé dcery umístěny do ústavní péče, stěžovatel o ně neprojevoval zájem, u nejstarší a nejmladší dcery nebyl ani jako otec zapsán v rodném listě. Teprve v roce 2013 se o nezletilé začíná zajímat i stěžovatel, v témže roce je nejstarší dcera svěřena do péče stěžovatele, zbývající dvě dcery zůstávají v ústavní péči. Přestože matka podala v listopadu 2011 žalobu na určení otcovství nejmladší dcery, teprve u jednání Okresního soudu v Pelhřimově dne 15. června 2016 bylo souhlasným prohlášením rodičů uznáno otcovství stěžovatele i k nejmladší dceři. V té době již soud prvního stupně jednal o návrhu na zrušení ústavní péče a svěření nezletilých dvou dcer do péče otce (návrh ze dne 4. února 2016) nebo do péče matky (návrh ze dne 31. května 2016).
Nalézací soud se seznámil s veškerými podklady, posoudil jednání obou rodičů a zjistil, že bez ohledu na jejich minulá pochybení ve výchově nezletilých (trestná činnost matky i nezájem otce) jsou oba poté, co uspořádali své osobní poměry, způsobilí řádně o své děti pečovat. Pro určení rodiče, kterému budou svěřeny do péče, byla pro soud rozhodujícím kritériem vůle nezletilých, které ve věku 13 a 9 let byly v době rozhodování nalézacího soudu způsobilé projevit svůj názor na věc.
Dříve než krajský soud rozhodl o odvolání stěžovatele proti rozsudku, projevila nejmladší nezletilá dcera vůli být u stěžovatele "na zkoušku", čemuž matka nijak nebránila, a od 23. února 2017 byla u nejmladší nezletilá dcera v péči otce; vzhledem ke změně jejího názoru těsně před jednáním krajského soudu, i s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, odvolací soud potvrdil původní rozsudek, včetně výroku o svěření do péče matky. Krajský soud v Českých Budějovicích přitom důkladně hodnotil námitky stěžovatele (později zopakované i v ústavní stížnosti), jasně a srozumitelně vysvětlil, proč ta která tvrzení stěžovatele nepovažuje za pravdivá a proč důkazy provedené nalézacím soudem i z nich vyvozené závěry považuje za správné.
Ústavní soud uzavírá, že v tomto případě obecné soudy svým postupem nezasáhly do práv stěžovatele ani jeho nezletilých dětí. Z obou rozsudků i ze spisu nalézacího soudu je patrné, že soudy se věcí důkladně zabývaly, svá rozhodnutí vydaly na základě všech provedených důkazů, z nichž své závěry vyvodily přezkoumatelným způsobem, dodržely procesní předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Obecné soudy se pečlivě vypořádaly s námitkami stěžovatele a postupovaly v souladu s jeho procesními i rodičovskými právy, odůvodnění napadených rozhodnutí splňují ústavněprávní požadavky - je z nich patrné, na základě jakých důkazů a úvah obecné soudy dospěly ke svým skutkovým a právním závěrům, jsou přesvědčivá, racionální, logická a vyčerpávající. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95).
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu