ECLI:CZ:US:2017:4.US.191.17.1
sp. zn. IV. ÚS 191/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Evy Doubkové, zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem Těšnov 1163/5, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2016 č. j. 26 Cdo 3367/2016-191, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016 č. j. 13 Co 84/2016-177 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. října 2015 č. j. 51 C 440/2012-144, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 1. 2017, napadá stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušila její ústavně zaručená základní práva a svobody, konkrétně čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 10 Ústavy (vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva), čl. 90 Ústavy (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům), čl. 1 Listiny základních práv a svobod (lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech; základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek; nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva).
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 10. 2015 č. j. 51 C 440/2012-144 zamítl žalobu žalobkyně Evy Doubkové na zaplacení částky 169 492,- Kč s příslušenstvím, jako úhradu dlužného nájemného a služeb spojených s užíváním bytu č. X na adrese: P., ve vlastnictví žalobkyně (dále jen "byt") za období od ledna 2011 do listopadu 2012.
Důvodem zamítnutí žaloby byl závěr soudu prvního stupně, že nájemkyní bytu byla žalovaná JUDr. Helena Kowandová, přičemž její nájem skončil výpovědí žalobkyně podle §710 odst. 1, odst. 2 obč. zák. uplynutím výpovědní lhůty k datu 30. 6. 2007. V bytě bydleli manželé Šafářovi, kteří byt vyklidili ke konci roku 2010 (k 31. 12. 2010), přičemž marně žalobkyni, resp. jejího právního zástupce žádali o součinnost s vyklizením bytu, s odhlášením odběru elektřiny, plynu a s předáním klíčů od bytu. Byt byl tedy od ledna 2011 již vyklizen, přičemž jeho předání žalobkyni bylo z její strany mařeno naprostou nesoučinností. Z tohoto důvodu podle názoru soudu prvního stupně žalobkyni nenáleží úplata za užívání bytu a za služby s jeho užíváním spojené za žalované období.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 4. 2016 č. j. 13 Co 84/2016-177 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a doplnil jeho odůvodnění tak, že nebylo rozhodné, jestli byt předávali manželé Šafářovi a nikoli nájemkyně JUDr. Kowandová, neboť manželé Šafářovi v bytě fakticky až do jeho vyklizení bydleli. Navíc žalobkyně až do skončení řízení ve věci sp. zn. 18 C 203/2004 (řízení o přivolení k výpovědi nájmu z bytu proti manželům Šafářovým) k datu 15. 7. 2014, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o skončení řízení, považovala manžele Šafářovi za nájemce bytu, aniž však od nich převzala byt či alespoň projevila ochotu spolupracovat na jeho převzetí.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 26. 10. 2016 č. j. 26 Co 3367/2016-191 dovolání žalobkyně odmítl pro nepřípustnost, neboť dovolatelka v dovolání nevymezila, z jakých hledisek považuje podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 o. s. ř. za splněné.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí skutkové okolnosti jak projednávané věci, tak i dalších dvou sporů, vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 203/2004 a u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 440/2012. V nich se v prvním případě jako žalobkyně domáhala proti manželům Šafářovým (a později i JUDr. Kowandové) přivolení výpovědi z nájmu bytu, přičemž spor skončil zamítnutím žaloby z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalovaných manželů Šafářových; ve druhém případě, v němž žalobkyně JUDr. Helena Kowandová "rozporovala" neplatnost výpovědi z nájmu bytu danou jí stěžovatelkou, došlo k zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby.
Stěžovatelka namítá, že v době vystěhování bytu manželi Šafářovými nebylo postaveno najisto, zda jsou manželé Šafářovi nájemci bytu, či nikoliv, přičemž se ani neprokázali plnou mocí JUDr. Kowandové k ukončení nájmu a předání bytu stěžovatelce, z čehož prý vyplývá, že stěžovatelka nevěděla, že JUDr. Kowandové v důsledku výpovědi ze dne 9. 3. 2007 skončil nájem bytu k datu 30. 6. 2007, pokud JUDr. Kowandová vzala svoji žalobu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2, zpět až v době pozdější (řízení o předmětné žalobě bylo skočeno usnesením o zastavení řízení až ze dne 20. 8. 2013).
Obecným soudům rozhodujícím v nyní projednávané věci stěžovatelka vytýká, že nevzaly v úvahu skutečnost, že stěžovatelka nemohla vědět, že JUDr. Kowandové jako nájemkyni skončil nájem bytu výpovědí ke dni 30. 6. 2007, jestliže k určení data, kdy došlo k ukončení nájmu k bytu, došlo až rozhodnutím soudu ke dni 13. 3. 2014. Manželé Šafářovi podle názoru stěžovatelky nebyli aktivně legitimováni k ukončení nájmu bytu a k předání bytu stěžovatelce. Stěžovatelka zastává názor, že JUDr. Kowandová, jako nájemkyně bytu, až do skončení řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu měla plnit povinnosti spojené s nájmem bytu, tedy platit sjednané nájemné.
IV.
Ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokráte konstatoval, že není primárně povolán k přezkumu aplikace a interpretace "jednoduchého" práva, jeho úkolem není přezkum zákonnosti, nýbrž ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jde-li o otázky výkladu norem jednoduchého práva, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, pokud interpretace jednoduchého práva současně porušuje základní práva a svobody jednotlivce.
Jde-li o otázky skutkové, tedy o otázky zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, Ústavní soud opakovaně judikoval, že tyto otázky jsou sférou, do níž Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze ve výjimečných případech, zejména tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s učiněnými právními závěry nebo pokud je rozhodnutí soudu, vystavěné na takovém hodnocení důkazů, zjevně nespravedlivé (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 aj. - všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS). V posuzovaném případě takové závady zjištěny nebyly.
Nad rámec řečeného lze k námitkám stěžovatelky uvést:
Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy měly vycházet při svém rozhodování ze skutkových okolností, které má za relevantní stěžovatelka, tj., že nájem JUDr. Kowandové (resp. užívání bytu), trval po dni 30. 6. 2007. Toto tvrzení je správné jen potud, že po uvedeném datu bylo užívání bytu manželi Šafářovými bez právního důvodu a stěžovatelce ve smyslu ustanovení §712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, příslušela úhrada za užívání bytu ve výši nájemného za trvání nájemního vztahu a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu, a to až do okamžiku jeho vyklizení. Po vyklizení bytu (tj. od 1. 1. 2011) již byl byt fakticky a právně volný. Jeho dosavadní uživatelé učinili před jeho vyklizením vše, co od nich v dané situaci bylo možné očekávat, aby zajistili součinnost pronajímatelky s vyklizením bytu a jeho řádným předáním. I když jim tato součinnost byla stěžovatelkou ústně přislíbena, poskytnuta nebyla. Stěžovatelka za této situace nemůže tvrdit, že jí i po vyklizení bytu náleží nájemné (resp. úhrada za užívání bytu), včetně úhrady za plnění spojená s užíváním bytu, vyčíslené v podané žalobě, neboť nájemné je cenou spojenou jen s užíváním bytu. Stěžovatelka v řízení neprokázala, že dřívější nájemkyně JUDr. Kowandová byt užívala i po 1. 1. 2011. Nemohla proto důvodně očekávat, že jí nájemné za byt a další jí požadované plnění bude soudem přiznáno.
Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu