ECLI:CZ:US:2017:4.US.1978.17.2
sp. zn. IV. ÚS 1978/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Hrona, zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, doručovací adresou Hradec Králové, Malé náměstí 124, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 20 Cdo 1673/2017, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016 č. j. 20 Co 12/2015-796 a proti usnesení Mgr. Michala Rudého, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 8, ze dne 9. 12. 2014 č. j. 76 Ex 39/03-529, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Mgr. Michala Rudého, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 8, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Mgr. Michala Rudého, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 26. 6. 2017, doplněné podáními ze dne 27. 7. 2017 a ze dne 11. 10. 2017, Josef Hron (dále jen "povinný" nebo "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydanými v exekuční věci Hany Hronové (dále jen "oprávněná") pro pohledávku 4 926 270 Kč s příslušenstvím, bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud z napadených rozhodnutí odložil vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "insolvenční soud") ze dne 14. 12. 2016 č. j. 20 Co 12/2015-796 a usnesení Mgr. Michala Rudého, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 8 (dále jen "soudní exekutor") ze dne 9. 12. 2014 č. j. 76 Ex 39/03-529, neboť v předmětných nemovitostech bydlí, je bez finančních prostředků a není schopen si zajistit jiné bydlení. Opakovaně stěžovatel navrhl odložit vykonatelnost uvedených rozhodnutí podáním ze dne 11. 10. 2017.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 9. 12. 2014 usnesením č. j. 76 Ex 39/03-529 soudní exekutor udělil příklep v rozhodnutí uvedenému vydražiteli na vydražené nemovitosti za nejvyšší podání 5 270 000 Kč. Soudní exekutor konstatoval, že exekuční řízení je vedeno extrémně dlouhou dobu více jak 11 let, a to mimo jiné díky celé řadě procesních návrhů a obstrukcí ze strany povinného a třetích osob. Zejména podávání opakovaných insolvenčních návrhů bez řádného odůvodnění a požadovaných příloh, lze považovat za jednoznačně účelové jednání, jehož jediným smyslem je oddálení provedení exekuce. Ve věci je přitom vymáháno vypořádání společného jmění manželů pro oprávněnou bývalou manželku povinného, která je dle tvrzení soudního exekutora v důchodovém věku, ve složité sociální situaci a ve špatném zdravotním stavu. Je tedy nanejvýš žádoucí, aby exekuční řízení bylo v přiměřené době dokončeno a uspokojeny soudem přiznané nároky oprávněné.
Dne 14. 12. 2016 usnesením č. j. 20 Co 12/2015-796 insolvenční soud k odvolání povinného usnesení soudního exekutora ze dne 9. 12. 2014 č. j. 76 Ex 39/03-529 potvrdil (výrok I). Insolvenční soud se zcela ztotožnil se závěry soudního exekutora, že důvodem, pro který povinný opakovaně podává insolvenční návrhy, je zmaření nařízené dražby.
Dne 25. 4. 2017 usnesením sp. zn. 20 Cdo 1673/2017 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání povinného proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 14. 12. 2016 č. j. 20 Co 12/2015-796 zamítl poté, co dospěl ke stejnému právnímu závěru, jako insolvenční soud.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a tvrdil, že porušení svých ústavním pořádkem garantovaných práv spatřuje v postupu soudního exekutora, insolvenčního soudu a dovolacího soudu po dni 8. 12. 2014, kdy řádně podal insolvenční návrh a zahájil tak insolvenční řízení. Napadená rozhodnutí jsou dle jeho názoru "založena na extrémním nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými." Pokud soudní exekutor dne 8. 12. 2014 zjistil nahlédnutím do insolvenčního rejstříku zahájení insolvenčního řízení ve věci stěžovatele, neměl dle jeho názoru v exekučním řízení pokračovat. Obdobně prý nemohou obstát ani napadená rozhodnutí exekučního soudu a dovolacího soudu, jež vykazují znaky svévole tím, že ignorují ustanovení §109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
IV.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně složení senátu rozhodujícího ve věci. Poté, co stěžovatel podáním ze dne 18. 7. 2017, doplněným podáním ze dne 23. 7. 2017, vznesl námitku podjatosti soudce Ústavního soudu Jaromíra Jirsy z důvodu jeho účasti na rozhodování ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 17 C 32/95, která leží na počátku celého případu, rozhodl čtvrtý senát Ústavního soudu usnesením ze dne 31. 7. 2017 č. j. IV. ÚS 1978/17-26, že soudce Jaromír Jirsa je vyloučen z projednávání a rozhodování této věci.
Ve smyslu ustanovení §10 odst. 3 a §9 odst. 4 Rozvrhu práce Ústavního soudu (Org. 11/17, dostupný na úřední desce i webových stránkách www.usoud.cz) se stal namísto vyloučeného soudce Jaromíra Jirsy zastupujícím soudcem předseda III. senátu Jan Filip.
V.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
VI.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny, a to nesprávným právním posouzením splnění zákonných podmínek pro udělení příklepu vydražiteli předmětných nemovitostí.
K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikaci tzv. obecného či podústavního práva obecnými soudy, v daném případě podmínek pro udělení příklepu vydražiteli, Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí soudního exekutora, insolvenčního soudu i dovolacího soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, by Ústavní soud považoval za formalistické.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu