ECLI:CZ:US:2017:4.US.2047.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2047/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti JUDr. Milady Sigmundové, zastoupené Mgr. Adamem Sigmundem, advokátem se sídlem Praha, Široká 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015 č. j. 11 Co 439/2014-108 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017 č. j. 28 Cdo 4624/2015-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 89 517 Kč s příslušenstvím. Uvádí, že postupem Nejvyššího soudu byla poškozena na svých právech na spravedlivý proces.
Z napadených rozhodnutí se podává, že shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. srpna 2013 č. j. 29 C 415/2007-84, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku 81 000 Kč s příslušenstvím a částku 8 517 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a zavázal žalovanou k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 11 228,80 Kč (výrok II.).
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předně konstatuje, že přestože stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení obou v záhlaví uvedených rozhodnutí, v odůvodnění uvádí argumentaci pouze ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. Její argumentace nadto postrádá jakýkoli ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka pouze uvádí, že postup Nejvyššího soudu považuje za formalistický, neboť ačkoli volila "poněkud neformulářový slovník" obsahově jednoznačně vymezila dovolací důvod.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud dále konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, II. ÚS 2888/12, IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu).
Ústavní soud ověřil z elektronické databáze Nejvyššího soudu, neboť stěžovatelka ani po výzvě nepřiložila kopii napadeného rozhodnutí, že Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Konstatoval, že stěžovatelka nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání taxativně uvedených v §237 o. s. ř., jak to vyžaduje ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a neuvedla ani žádný způsobilý důvod dovolání, tj. právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné s vysvětlením, v čem tato nesprávnost spočívá (§241a odst. 3 o. s. ř.). Stěžovatelka tedy nepředložila Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Jak sdělení některého z předpokladů přípustnosti dovolání, tak uvedení zcela konkrétního důvodu dovolání jsou nutné obsahové náležitosti dovolání, jejichž absence (i jen jedné z nich) brání pokračování v dovolacím řízení.
Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednávání není dán právní nárok. Jeho přípustnost je striktně vymezena, a jelikož stěžovatelka přísné podmínky nesplnila, bylo dovolání odmítnuto.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neuvedla žádné námitky ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015 č. j. 11 Co 439/2014-108, Ústavní soud pouze konstatuje, že po jeho přezkoumání dospěl k závěru, že jde o řádně a srozumitelně odůvodněné rozhodnutí, na jehož závěrech neshledal nic, co by porušilo právo stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu