ECLI:CZ:US:2017:4.US.205.17.1
sp. zn. IV. ÚS 205/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Bc. Evy Halenkové, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 6. října 2016 č. j. 12 Co 210/2016-148, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastníka řízení a 1) Okresního soudu v Olomouci a 2) Vladimíra Štursy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka Bc. Eva Halenková (dále rovněž "žalobkyně") napadá rozsudek, uvedený v záhlaví tohoto usnesení. Stěžovatelka sama poněkud nepřesně uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá "v části výroku ad I., kterým byl částečně potvrzen výrok ad II. rozsudku soudu prvního stupně a proti výrokům ad II., ad III. a ad IV." Stěžovatelka tvrdí, že napadeným soudním rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vymezující základní práva a svobody, čl. 11 (týkající se vlastnictví a jeho ochrany) a čl. 36 Listiny (právo na soudní a jinou právní ochranu), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z napadeného rozhodnutí a obsahu projednávané ústavní stížnosti se zjišťuje:
U Okresního soudu v Olomouci (dále jen "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 13 C 274/2014 občanskoprávní spor mezi žalobkyní a žalovaným Vladimírem Štursou o zaplacení náhrady škody ve výši 105 000,- Kč s příslušenstvím. Podle žalobního tvrzení ke vzniku škody došlo tím, že žalovaný v rozporu se smlouvou ze dne 1. 9. 2012 o ustájení a výcviku koně jménem Epona 14, jehož vlastnicí je žalobkyně, zanedbal své povinnosti a dne 11. 10. 2012 způsobil škodu na zdraví tohoto koně. Kůň se totiž uvolnil z boxu a následně zkonzumoval velké množství slámy, čímž vznikla obstipace střev. V důsledku této škodní události došlo ke ztrátě kondice koně a stupně výcviku (kůň nemohl být cca 3 měsíce ve výcviku), takže dosud vynaložené náklady na výcvik a přípravu koně k prodeji byly do značné míry zmařeny a na tohoto koně tak musely být vynaloženy další náklady na krmení, výcvik, nabrání svalové hmoty, přičemž v důsledku operace v oblasti břicha se snížila možnost využití koně k reprodukci (jde o plemennou klisnu) a v důsledku toho došlo ke snížení tržní ceny koně, oproti stavu před škodní události.
Nalézací soud rozsudkem ze dne 18. března 2016 č. j. 13 C 274/2014-95 žalobě zčásti vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 35 000,- Kč a částku 20 000,- Kč včetně příslušných úroků z prodlení (výrok I.); v části, požadující zaplatit částku 50 000,- Kč s příslušným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 6. 10. 2016 č. j. 12 Co 210/2016-148 rozhodl o odvolání žalobkyně tak, že rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části výroku I co do částky 5 000,- Kč s úrokem z prodlení a co do úroku z prodlení z částky 30 000,- Kč, a dále ve výroku II potvrdil; ve zbývající odvoláním napadené části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).
Odvolací soud poukázal na skutková zjištění soudu prvního stupně zejména v otázce ceny koně (před škodnou událostí podle znaleckého posudku měl cenu cca 70 000,- Kč, v důsledku škodní události 10 000,- Kč až 20 000,- Kč). Nalézací soud a později i soud odvolací s odvoláním na závěry znaleckého posudku konstatovaly, že pokles ceny v důsledku škodní události byl pouze přechodný, neboť kůň neměl po provedené operaci trvalé následky a mohl mít následně i vyšší cenu, než byla cena před operací dne 12. 10. 2012. Ve shodě s hodnocením soudu prvního stupně odvolací soud nedospěl k závěru, že listina ze dne 30. 11. 2012 označená jako "Uplatnění škody" je uznáním závazku žalovaného uhradit žalobkyni jí vyčíslenou škodu, neboť tato listina byla jen přílohou ke škodnímu spisu ve vztahu k plnění pojišťovny. Podle zjištění obou soudů není obsahem předložené listiny jednostranný právní úkon žalovaného k uznání závazku zaplatit žalobkyni 50 000,- Kč z jí tvrzeného důvodu, neboť z této listiny nevyplývá vůle žalovaného uznat konkrétní pohledávku ve výši 50 000,- Kč z titulu ušlého zisku, jak tvrdí žalobkyně.
Odvolací soud se rovněž přiklonil k závěru soudu prvního stupně, který konstatoval, že cena dosažená při prodeji koně dne 30. 4. 2014 (tj. 20 000,- Kč) není v příčinné souvislosti se škodní událostí.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas s posouzením věci ze strany obou soudů, a to jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní. Podle jejího názoru odůvodnění napadeného rozhodnutí představuje "hrubý rozpor s principem a chápáním institutu náhrady škody". Podle názoru stěžovatelky nebylo její povinností dále investovat "do poškozené věci" (koně) tak, aby došlo k nápravě (zvýšení hodnoty koně) po škodní události, neboť v takovém případě, by prý byla její škoda ještě větší. Stěžovatelka namítá, že názor znalce, že snížení hodnoty koně je pouze přechodné, je zcela irelevantní. Skutečnost, že nehodlala dále do koně investovat, aby dosáhla původní jeho hodnoty, ji prý nelze přičítat k tíži. Oběma soudům stěžovatelka vytýká, že při zvažování výše škody vycházely z neodůvodněných spekulací.
Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v řízení neprokázala náležitosti smlouvy o půjčce ohledně částky 20 000,- Kč.
IV.
Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Přitom nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Ústavní soud ve vztahu k námitkám stěžovatelky konstatuje, že tato tvrzení byla již obsahem jí podaného odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Odvolací soud se těmito námitkami ve svém rozhodnutí zabýval a řádně se jimi vypořádal. Ústavní soud nemá, co by napadenému rozhodnutí odvolacího soudu z ústavněprávního hlediska vytknul.
Ke konkrétním námitkám stěžovatelky, které vesměs postrádají ústavněprávní dimenzi, lze ještě uvést:
Podmínkou vzniku škody je nejen škodní událost a vzniklá škoda, ale především objektivní existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a škodou. Žalobkyně v civilním sporu neunesla tíhu důkazního břemene, jestliže neprokázala, že škoda (v projednávané věci její ušlý zisk z prodeje koně) vznikla jen v důsledku škodní události, resp. v důsledku prodělané operace. Soudní znalec sám konstatoval, že kůň po provedené operaci zůstal bez následků (přičemž náklady na operaci i léčbu koně hradila stěžovatelce pojišťovna) a po jednom roce od operace mohl být při vhodné péči nabízen k prodeji za stejnou i vyšší částku, než byla původní cena 70 000,- Kč.
Ústavní soud neshledal, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení základních práv stěžovatelky. Proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu