ECLI:CZ:US:2017:4.US.2085.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2085/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Zdeňky Čejchanové, zastoupené JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 1294, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 22 Cdo 351/2017-472, rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2016, č. j. 20 Co 213/2016-446, a Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 3. 2016, č. j. 10 C 382/2013-405, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě určil rozsudkem ze dne 16. 3. 2016, č. j. 10 C 382/2013-405, že vedlejší účastník Jan Troutnar je spoluvlastníkem k ideálním 3/4 a společně s vedlejší účastnicí Danou Troutnarovou spoluvlastníkem ve společném jmění manželů k ideální 1/4 pozemku parc. č. X1 o výměře 51 m2 a pozemku parc. č. X2 o výměře 9 m2 v katastrálním území Bražec, které byly vytyčeny geometrickým plánem Ing. Libora Hornofa. Nalézací soud dospěl k závěru, že vedlejší účastníci měli naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť bylo potřeba uvést do souladu údaje uvedené v katastru nemovitostí se skutečným stavem, v řízení prokázali, že předmětné pozemky déle než 10 let (od roku 1976) v dobré víře užívali a vydrželi vlastnické právo na úkor stěžovatelky.
Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 3. 11. 2016, č. j. 20 Co 213/2016-446, a ztotožnil se s jeho závěry. Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost odmítl usnesením ze dne 12. 4. 2017, č. j. 22 Cdo 351/2017-472, protože stěžovatelka napadala skutková zjištění a nevymezila předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv (dále jen "Listiny"); má za to, že obecné soudy jí odňaly vlastnické právo, neboť předložila důkazy o zlé víře vedlejších účastníku ohledně oprávněnosti užívat předmětné pozemky. Stěžovatelka rozsáhle napadá způsob dokazování, učiněná skutková zjištění a právní hodnocení věci. Porušení práva na spravedlivý proces shledává i v tom, že dovolací soud odmítl její dovolání, ačkoliv obsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti, čímž jí mělo být upřeno právo na mimořádný opravný prostředek.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1, je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy a z tohoto důvodu mu přísluší přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů proto zasahuje pouze v případech, kdy porušily některé ústavně chráněné právo - projednávaná věc ovšem takovým případem zjevně není. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti jen polemizuje se skutkovými i právními závěry obecných soudů a opakuje argumenty, které již před nimi uplatnila. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95).
Obecné soudy se ve svých rozhodnutích rozumným způsobem vypořádaly se všemi podstatnými námitkami stěžovatelky, své skutkové a právní závěry založily na důkladném dokazování. Stěžovatelka nepředložila žádnou relevantní ústavně právní argumentaci, která by mohla vést k vydání kasačního nálezu, neboť vlastnické právo pozbyla v důsledku vydržení vedlejších účastníků. Vydržení je zákonným institutem a nepředstavuje protiústavní zásah, jsou-li naplněné veškeré jeho předpoklady - jako v nyní souzené věci. Navíc Nejvyšší soud ve svém usnesení nad rámec věci všechny nyní uplatněné námitky vypořádal a odmítnutím dovolání neporušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, jelikož v souladu s právní úpravou byly naplněny předpoklady pro takový postup (§243c o. s. ř.).
Ústavní soud proto stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu