ECLI:CZ:US:2017:4.US.2154.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2154/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. B., právně zastoupeného JUDr. Janem Zuskou, advokátem, se sídlem V Kopečku 82, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. dubna 2017 č. j. 14 To 123/2017-360, a proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. března 2017 č. j. 1 T 212/2013-348, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 12. července 2017, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonný proces ve smyslu čl. 8 odst. 2 a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušen měl být též čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
M. B. (dále též "odsouzený") byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. října 2013 sp. zn. 1 T 212/2013 uznán vinným přečinem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 3 měsíců, přičemž výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích dne 29. ledna 2014 sp. zn. 14 To 263/2013 zamítnuto.
Trestného jednání se měl odsouzený dopustit ve zkratce tím, že měl v roce 2011 opatřit vysokoškolský diplom paní J. S.
Odsouzený podal dne 21. prosince 2016 návrh na povolení obnovy řízení, v němž uvedl, že se od své bývalé manželky paní O. B. dozvěděl, že k návštěvě paní J. S. mělo dojít pouze v roce 2012, což má být relevantní pro posouzení jeho viny.
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 2. března 2017 č. j. 1 T 212/2013-348 návrh na povolení obnovy řízení podle §283 písm. d) tr. řádu zamítl. Proti tomuto usnesení si odsouzený podal stížnost.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") dne 26. dubna 2017 č. j. 14 To 123/2017-360 stížnost odsouzeného podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Proti posledním dvěma rozhodnutím obecných soudů, jež návrh na obnovu řízení odsouzeného nepovolily, si stěžovatel podává ústavní stížnost.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že mu bylo znemožněno, aby byli slyšeni jím navrhovaní svědci (O. B. a R. S.) a má za to, že obecný soud nemůže odmítnout důkazy jen proto, že jde o opakovaný návrh na obnovu řízení s argumentem, že skutkový stav věci byl již spolehlivě prokázán.
Odůvodnění soudu považuje stěžovatel za vadné a porušující jeho základní právo na spravedlivý proces.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Obnova řízení ve smyslu §277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. září 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15, usnesení ze dne 5. listopadu 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15].
V řízení o obnově řízení není úkolem Ústavního soudu hodnotit věcnou správnost původních rozhodnutí vydaných v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovědět otázku, zda existovaly relevantní důvody na povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda jejich právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález ze dne 14. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. května 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Stěžovatelem napadená rozhodnutí v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolává, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhem na povolení obnovy řízení řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
Nelze přitom pominout, že šlo v pořadí o třetí návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Z napadeného rozhodnutí soudu je přitom dostatečně zřejmé, že výslech svědkyně O. B. není žádným novým důkazem či novou skutečností. Ohledně svědka R. S. obecné soudy odůvodnily, proč jej nepřipustily a považují jeho objevení za účelové.
Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů či přehodnocovat hodnocení důkazů, provedené soudy. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případě řízení o povolení obnovy tedy přísluší především trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Pokud soud prvního stupně po řádném vyhodnocení neshledal důvody pro povolení obnovy řízení, z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněným závěrům cokoli vytknout. Stejně tak lze za ústavně konformní považovat i napadené rozhodnutí stížnostního soudu, neboť i z jeho odůvodnění se podává, proč navrhnuté svědky nepovažuje za nový důkaz či novou skutečnost.
Ústavní soud uzavírá, že soudy dostatečně odůvodnily svůj závěr, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, přičemž postup a úvahy těchto soudů považuje za logické a ústavně konformní, takže neshledal důvod je jakkoli přehodnocovat.
Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu