ECLI:CZ:US:2017:4.US.2211.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2211/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Blanky Šimarkové, zastoupené Mgr. Petrem Křížákem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova 6, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 4. 2016 č. j. 14 EXE 450/2012-103, ze dne 28. 4. 2016 č. j. 15 EXE 3933/2012-85 a ze dne 26. 4. 2016 č. j. 15 EXE 3543/2015-31, a proti příkazům Exekutorského úřadu Brno-venkov, soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, k úhradě nákladů exekuce ze dne 21. 10. 2015 č. j. 137 Ex 688/12-87, ze dne 2. 11. 2015 č. j. 137 Ex 10591/12-63, a ze dne 2. 11. 2015 č. j. 137 Ex 5043/15-23, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8 a Exekutorského úřadu Brno-venkov, soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 1. 7. 2016 a doplněné podáním ze dne 25. 7. 2016 Blanka Šimarková (dále jen "povinná" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými v exekučních věcech oprávněného RNDr. Pavla Ptáčka (dále jen "oprávněný") proti povinné, v řízeních o námitkách povinné proti příkazům k úhradě nákladů exekuce, bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Oprávněný vedl vůči povinné tři samostatná nalézací řízení týkající se úroků z prodlení ve věci vypořádacího podílu, který mu povinná neuhradila včas. Tato nalézací řízení vyústila ve tři pravomocná rozhodnutí, přičemž povinnosti jimi povinné uložené byly následně vymáhány ve třech samostatných exekučních řízeních, z nichž vzešla ústavní stížností napadená a níže specifikovaná rozhodnutí.
Dne 29. 4. 2016 usnesením č. j. 14 EXE 450/2012-103 Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "exekuční soud") k námitkám povinné příkaz JUDr. Petra Kociána, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-venkov (dále jen "soudní exekutor") ze dne 21. 10. 2015 č. j. 137 Ex 688/12-87 k úhradě nákladů exekuce změnil v části nákladů oprávněného tak, že povinná je povinna zaplatit na náhradu nákladů oprávněného částku ve výši 5 220 Kč (výrok I).
Dne 28. 4. 2016 usnesením č. j. 15 EXE 3933/2012-85 exekuční soud k námitkám povinné příkaz soudního exekutora ze dne 2. 11. 2015 č. j. 137 Ex 10591/12-63 změnil v části nákladů oprávněného tak, že povinná je povinna zaplatit na náhradu nákladů oprávněného částku ve výši 4 622 Kč (výrok I).
Dne 26. 4. 2016 usnesením č. j. 15 EXE 3543/2015-31 exekuční soud námitky povinné do příkazu soudního exekutora ze dne 2. 11. 2015 č. j. 137 Ex 5043/15-23 k úhradě nákladů exekuce zamítl (výrok I).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že plnění v částce 133 188,97 Kč, z něhož soudní exekutor vycházel v příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 21. 10. 2015 č. j. 137 Ex 688/12-87, nebylo vymoženo v rámci exekučního řízení, jelikož bylo uhrazeno jejími syny s ohledem na výsledek jejich sporu s oprávněným o neúčinnost darovací smlouvy. Tuto skutečnost tvrdila i v námitkách proti citovanému příkazu soudního exekutora, exekuční soud se s její argumentací ve svém usnesení ze dne 29. 4. 2016 č. j. 14 EXE 450/2012-103 nijak nevypořádal, čímž své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti, které jej činí nejen nezákonným, nýbrž i protiústavním pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 1787/11 (N 202/71 SbNU 385).
Stěžovatelka dále tvrdila porušení práva na majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny tím, že odměna exekutora neodrážela úsilí, které vynaložil při provádění exekuce; jeho podíl na vymoženém plnění (respektive na plnění uhrazeném přímo oprávněnému) byl zcela zanedbatelný, pokud byl vůbec nějaký; poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 1787/11 (N 202/71 SbNU 385).
Uvedenou argumentaci stěžovatelka vztáhla i na zbývající ústavní stížností napadená rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny, a to nesprávným vyčíslením nákladů soudního exekutora v příkazech k úhradě nákladů exekuce, aprobovaných exekučním soudem při rozhodování o námitkách stěžovatelky, a nevypořádáním všech jí uplatněných námitek v odůvodnění rozhodnutí.
Exekuční soud po přepočtu nákladů oprávněného a soudního exekutora dospěl k závěru, že náklady exekutora jsou správné co do důvodu i výše. Námitku stěžovatelky, že částka, z níž exekutora vypočetl odměnu, nebyla vůbec vymožena v rámci exekučního řízení, neshledal jako důvodnou, a konstatoval, že pro účely posouzení dobrovolnosti plnění je rozhodující okamžik plnění, tedy zda bylo plněno předtím, než se povinná o zahájení exekuce dozvěděla, či až ve lhůtě stanovené exekutorem k dobrovolnému splnění povinnosti, nebo zda povinná plnila až po uplynutí této lhůty. V daném případě povinná plnila jednoznačně po uplynutí lhůty k dobrovolnému plnění, a ačkoliv tak učinila mimo rámec exekučních nástrojů, tedy v jistém smyslu dobrovolně, učinila tak pod tlakem probíhající exekuce, neboť o ní prokazatelně věděla. Soudní exekutor tak má právo na odměnu v plné výši.
Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí exekučního soudu shledal dostatečně odůvodněná a nezakládající jakýkoliv náznak tvrzeného zásahu do základních práv stěžovatelky, resp. svévole ze strany tohoto soudu.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry exekučního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
Závěry exekučního soudu ohledně řádného výpočtu nákladů soudního exekutora shledává Ústavní soud dostatečně odůvodněné a nezakládající jakýkoliv náznak svévole ze strany exekučního soudu.
Stěžovatelkou namítaný rozpor napadených rozhodnutí s předchozí judikaturou Ústavního soudu nebyl shledán. Zmiňovaná rozhodnutí vycházejí z odlišného skutkového a právního stavu.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že exekuční soud ve vztahu ke stěžovatelce postupoval v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu