ECLI:CZ:US:2017:4.US.2225.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2225/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti SUEZ Využití zdrojů a.s. se sídlem Španělská 10/1073, Praha 2, zastoupené Mgr. Martinem Frankem, advokátem se sídlem Hlinky 138/27, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017 č. j. 5 As 131/2016-37, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016 č. j. 3 A 91/2013-106, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 19. 6. 2013 č. j. 607/510/13, 34142/ENV/13 a rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 28. 3. 2013 č. j. ČIŽP/42/OOH/SR01/0713369.004/13/CMK, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Stěžovatelka současně navrhuje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudů a správních orgánů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů při ukládání pokuty za správní delikty podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o odpadech"), který byl následně aprobován správními soudy.
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatelce byla rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu České Budějovice, ze dne 28. 3. 2013 č. j. ČIŽP/42/OOH/SR01/0713369.004/13/CMK uložena pokuta podle §66 odst. 4 písm. a) zákona o odpadech za delikt nejpřísněji postižitelný ve výši 480 000 Kč. Stěžovatelka se dopustila správních deliktů podle §66 odst. 3 písm. d) zákona o odpadech porušením povinnosti uložené v §20 písm. c) téhož zákona, dále podle §66 odst. 3 písm. e) zákona o odpadech porušením povinnosti uložené v §18 odst. 1 písm. c) a podle §66 odst. 4 písm. a) zákona o odpadech porušením povinnosti uložené v §6 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 19. 6. 2016 č. j. 607/510/13, 34142/ENV/13 rozhodnutí České inspekce životního prostředí potvrdilo a zamítlo odvolání stěžovatelky. V záhlaví označenými rozsudky Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky a Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek, které již stěžovatelka uplatnila v řízení před správními soudy a s nimiž se tyto soudy již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak Nejvyšší správní soud, tak i Městský soud v Praze se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti postupu a správního rozhodnutí České inspekce životního. Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí judikaturu správních soudů se pak oba soudy zabývaly konkrétními žalobními námitkami stěžovatelky, a to jak v rovině skutkové, tak právní. Až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání konkrétních námitek došly oba soudy k závěru, že Česká inspekce životního prostředí nepochybila a její rozhodnutí o uložení pokuty bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Jak městský, tak i kasační soud na námitky stěžovatelky náležitě reagovaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Jejich konkluze pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné. Soudy rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud podotýká, že toto právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
K poukazu stěžovatelky na průtahy v soudním řízení Ústavní soud konstatuje, že v tomto směru je nezbytné před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V daném případě jde o postup podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (§174a). Jelikož stěžovatelka tento procesní prostředek nevyužila, jde v této části o návrh nepřípustný. Námitka tzv. odeznělých průtahů v řízení vznesená až v době, kdy řízení je již pravomocně skončeno, pak nemůže být důvodem kasace meritorních rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu