ECLI:CZ:US:2017:4.US.2265.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2265/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Jiří B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Ing. Markem Dufkem, advokátem, sídlem Spálená 92/21, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2017 č. j. 8 Tdo 224/2017-42, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2016 sp. zn. 6 To 191/2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. března 2016 sp. zn. 4 T 77/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. července 2017, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Přestože se stěžovatel výslovně domáhá pouze zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"), Ústavní soud má za to, že jím podaná ústavní stížnost věcně směřuje i proti navazujícímu usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo ve věci odmítnuto dovolání. Toto usnesení stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně zmiňuje, přičemž s ohledem na to, že jde o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu zákon poskytoval k ochraně jeho práv, na něj dopadá i uplatněná argumentace.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
3. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 15. března 2016 sp. zn. 4 T 77/2014 byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená Jitka B. (jedná se o pseudonym), manželka stěžovatele, odkázána se svým nárokem na náhradu škody (správně nemajetkové újmy v penězích) na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Trestného jednání se měl stěžovatel podle skutkových zjištění obvodního soudu dopustit tím, že od přesně nezjištěné doby, přibližně od roku 2007 do června 2013, v místě společného trvalého bydliště v P. opakovaně fyzicky napadl svou manželku tak, že konkrétně v roce 2007 po běžném rodinném nedorozumění ji uhodil otevřenou dlaní do obličeje, povalil ji na zem a tahal za vlasy, poté ji fyzicky napadl v roce 2010 tak, že ji strkal v kuchyni, následně ji shodil na zem a se slovy "chcípni" ji odsunul nohou ke kuchyňské lince a poté zavolal nezletilé syny k obědu s tím, že jim řekl, ať ji překročí a jdou jíst, poté v prosinci 2011 ji opět fyzicky napadl, když seděla na gauči, kde on ležel, a začal do ní kopat, následně vstal a udeřil ji otevřenou dlaní do obličeje, až jí ulítla náušnice, poté ji začal bít do břicha, přestože ho prosila, aby toto nedělal, neboť je po zánětu močového měchýře, následně, když zjistil, že si poškozená pustila v mobilním telefonu nahrávání, tak ji opět začal bít, poté poškozená vzala jeho telefon a vyhodila ho z okna, což udělala z toho důvodu, že si myslela, že půjde pro ten telefon a nechá ji být, on ji však začal škrtit a tlačil ji od okna s tím, že ji vyhodí za tím telefonem, poté ji v obýváku hodil na zem a kopal do ní, poškozená přivolala telefonem policejní hlídku, a dále ji po celou dobu psychicky týral, a to tím způsobem, že ji neustále kontroloval, sledoval její spodní prádlo, osobní hygienu, menstruační kalendář, sledoval její SMS zprávy, telefony, musela mu odpovídat na dotazy "kde byla a s kým?", kdy po jeho psychických útocích nemohla jíst ani spát, přičemž v důsledku jeho jednání musela vyhledat odbornou psychiatrickou pomoc, musela užívat antidepresiva a do současné doby je v léčbě, kdy kvůli pokračujícímu nátlaku vyhledala pomoc Bílého kruhu bezpečí.
5. Proti rozsudku obvodního soudu podali odvolání stěžovatel i poškozená. Stěžovatel napadl všechny výroky rozsudku, poškozená brojila proti výroku o náhradě škody. Usnesením městského soudu ze dne 10. srpna 2016 sp. zn. 6 To 191/2016 byla obě odvolání zamítnuta. Dovolání stěžovatele proti tomuto usnesení bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2017 č. j. 8 Tdo 224/2017-42 jako zjevně neopodstatněné.
III.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že celé jeho obvinění bylo postaveno na klíčovém svědectví jeho manželky. Přesto se její výslech uskutečnil prostřednictvím videokonference, a to s poukazem na její psychický stav. Podle stěžovatele byl tento postup protizákonný a neexistoval pro něj ani věcný důvod. Poškozená se v danou dobu scházela se stěžovatelem sama při předávání dětí a rovněž byla sama účastna opatrovnického jednání u soudu, kde byl přítomen i stěžovatel. V této souvislosti navrhl provést jako důkaz videozáznam z předávání dětí, na němž jeho manželka nevykazuje žádné znaky psychicky negativního stavu nebo psychické újmy způsobené setkáním se stěžovatelem, tento jeho návrh byl však obvodním soudem zamítnut. Uvedené odlišné vystupování v řízení o péči o nezletilé děti a v nyní projednávané věci nebylo náležitě vysvětleno. Postup soudu, který umožnil provést výslech tímto způsobem, měl být v rozporu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti trestního jednání, jakož i s §101 a násl. trestního řádu, které upravují výslech svědka. Stěžovatel a jeho obhájce byli zbaveni možnosti uplatnění všech svých procesních práv. Senát, který ve věci rozhodoval, se zase vzdal možnosti načerpat informace ze svědecké výpovědi zahrnující nejen samotnou verbální složku, ale i emoční vystupování v průběhu výslechu, dikce výpovědi, řeč těla svědka a jeho bezprostřední reakce na kladené otázky. Poškozená při své výpovědi četla dlouhé pasáže ze svých poznámek a při odpovědích na doplňující otázky hledala pomoc prostřednictvím očního kontaktu s osobami, které s ní byly v místnosti přítomny. Kdo byly tyto osoby, není stěžovateli známo. Všechny tyto skutečnosti činí výslech poškozené nezákonným a v rozporu s požadavky spravedlivého procesu.
7. V průběhu soudního řízení nechal stěžovatel na svou obranu vypracovat revizní ústavní znalecký posudek z oboru lékařství, zpracovaný komisí Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, jakož i audit (hodnocení) znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaný znalcem MUDr. Jiřím Švarcem, Ph.D. Oba tyto posudky podle jeho názoru relativizují nebo popírají závěry znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Vlastimilem Tichým, který byl ve věci ustanoven Policií České republiky. Obvodní soud nicméně nevyhověl jeho žádosti o provedení obou důkazů, ani neprovedl výslech znalců, kteří je vypracovali, čímž zkrátil právo stěžovatele na obhajobu. Předsedkyně senátu navrhované znalecké posudky pouze předala předvolaným svědkům MUDr. Vlastimilu Tichému a PhDr. Jiřímu Klose, aby se s nimi tito mohli seznámit a následně na hlavním líčení vysvětlit možná pochybení. V rámci hlavního líčení pak byly uvedené důkazní návrhy zamítnuty pro nadbytečnost. Stalo se tak navzdory tomu, že úkolem nestranného soudu má být zkoumání pravdy prostřednictvím všech reálně dostupných odkazů, a nikoliv selektivně umožňovat plnou měrou provádět důkazy obžaloby a současně neprovádět a odmítat důkazní návrhy obhajoby.
8. Posledním okruhem námitek stěžovatele je rozporována nestrannost předsedkyně senátu i celého senátu obvodního soudu, který se měl v průběhu hlavního líčení chovat asymetricky ke stranám sporu. O tom svědčí i přípis předsedkyně senátu zaslaný stěžovateli společně s opraveným protokolem z hlavního líčení, jež se konalo dne 13. listopadu 2014, v němž bylo uvedeno, že "doplnění protokolu je pro rozhodnutí o případné vině či trestu v této trestní věci nepodstatné". Daný přípis bral stěžovatel jako informaci o tom, že předsedkyně senátu je ztotožněna s jeho vinou a procesní okolnosti případu považuje jen za sekundárního rázu. Předsedkyně senátu se stěžovateli jeví být vyloučena podle §30 odst. 1 trestního řádu. V odvolání navrhoval, aby byla věc po vrácení obvodnímu soudu přidělena jinému soudci podle §262 trestního řádu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 4 T 77/2014, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
12. Ústavní soud má za to, že s námitkami stěžovatele ohledně procesní nepoužitelnosti výpovědi poškozené a neprovedení některých relevantních důkazů se náležitým a přesvědčivým způsobem vypořádal již dovolací soud, na jehož závěry lze v plném rozsahu odkázat. Předsedkyně senátu obvodního soudu postupovala v souladu s §209 odst. 1 trestního řádu, jestliže s přihlédnutím k okolnostem projednávaného případu, k místním poměrům a k technickým možnostem učinila opatření vhodné k zajištění nerušeného výslechu poškozené. V tomto ohledu vyhověla přání poškozené, aby byla vyslýchána v nepřítomnosti obviněného, neboť předmětem výslechu byly skutečnosti, jež vedly k jejímu nepříznivému psychickému stavu. Obhajobě bylo přitom umožněno poškozenou při výslechu sledovat a bezprostředně vnímat její reakce na dotazy jí kladené i klást jí otázky. Lze proto souhlasit s názorem dovolacího soudu, že důkaz v podobě výslechu poškozené byl získán procesně přípustným způsobem.
13. Pochybení se pak obvodní soud nedopustil ani tím, že neprovedl důkazy stěžovatelem předloženým znaleckým posudkem či výslechem znalců z důvodu jejich nadbytečnosti. Podle pokynu městského soudu byl totiž za účelem odstranění rozporů mezi jednotlivými znaleckými posudky opatřením přibrán k podání ústavního znaleckého posudku Národní ústav duševního zdraví, který jednotlivé posudky zhodnotil a dospěl k jednoznačným konkrétním závěrům. S tímto závěrem se ztotožnily městský soud i dovolací soud, přičemž Ústavní soud nemá žádný důvod jej zpochybnit.
14. Přisvědčit lze i celkovému hodnocení, že obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Své závěry v souladu s §125 trestního řádu řádně odůvodnily, aniž by se ve svých úvahách dopustily jakéhokoli kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny či jiných jeho ústavně zaručených základních práv. V této souvislosti nejsou důvodné ani námitky zpochybňující nestrannost příslušného senátu obvodního soudu.
15. Stěžovatel nakonec namítal, že ve věci rozhodovala v prvním stupni předsedkyně senátu vyloučená podle §30 odst. 1 trestního řádu, tuto námitku však měl uplatnit již v dovolání, neboť jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu. Z požadavku na vyčerpání všech zákonných procesních prostředků k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že stěžovatel je povinen namítnout porušení základního práva nebo svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, již v uplatněném opravném prostředku [srov. nález ze dne 13. července 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Pakliže určitou námitku neuplatnil, ačkoli tak učinit mohl, nemůže se jí zabývat ani Ústavní soud.
16. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu