ECLI:CZ:US:2017:4.US.2266.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2266/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Jana Šeby, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017 č. j. 1 As 107/ 2017-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017 č. j. 4 A 48/2013-29. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného právního posouzení věci ze strany Nejvyššího správního soudu, které podle stěžovatele nelze pokládat za souladné s principem "enumerativnosti veřejnoprávních pretensí" a spravedlivého procesu. Stěžovatel dále tvrdí, že mu byla Policií České republiky odepřena právní pomoc a soudy tento postup aprobovaly.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 15. 4. 2013 č. j. MHMP 268899/20173/PeV uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen "zákon o silničním provozu"). Přestupku se měl dopustit tím, že jako řidič motorového vozidla se v rámci silniční kontroly konané dne 13. 2. 2013 kolem 22:00 hodin odmítl podrobit odbornému lékařskému vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou. V rámci orientační zkoušky na přítomnost jiné návykové látky mu přitom byl zjištěn pozitivní výsledek na cannabis. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 35 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 15 měsíců. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které Ministerstvo dopravy rozhodnutím ze dne 14. 6. 2013 č. j. 622/20173-160-SPR/3, zamítlo. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl, a Nejvyšší správní soud posléze zamítl kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek, které již stěžovatel uplatnil v řízení před správními soudy, které se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádaly. Městský soud v Praze ve svém rozsudku dostatečně posoudil jednotlivé žalobní body a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele. Skutečnost, že se stěžovatel s jejich hodnocením neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Jak městský, tak i kasační soud na námitky stěžovatele náležitě reagovaly a své závěry řádně a srozumitelně odůvodnily. Jejich konkluze pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, v níž Nejvyšší správní soud věnoval dostatečnou pozornost vysvětlení podmínek pro podrobení se odbornému lékařskému vyšetření na přítomnost jiných návykových látek, které vyplývají z ustanovení §5 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu a z §16 odst. 3 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami. Při posouzení otázky, zda v projednávané věci byly splněny zákonem stanovené podmínky, vycházel Nejvyšší správní soud ze své ustálené judikatury (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2016 č. j. 2 As 146/2015-46). Taktéž závěru Nejvyššího správního soudu ohledně námitky stěžovatele o odepření právní pomoci nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Podstatné přitom je, jak uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud, že ze správního spisu nevyplývá, že by stěžovateli bylo v možnosti zkontaktovat právníka jakkoliv bráněno.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu