ECLI:CZ:US:2017:4.US.2344.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2344/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Z. A. Z., t. č. ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017, č. j. 8 Tdo 306/2017-25, Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2015, č. j. 9 To 60/2015-416, a proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. ledna 2015, č. j. 3 T 89/2014-396, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí v přesvědčení, že jimi byl zkrácen ve svých právech zaručených v čl. 8 odst. 1, 36 odst. 1 a 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 3 písm. a), e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku do věznice s ostrahou a byla mu uložena povinnost nahradit způsobenou škodu. Odvolání stěžovatele citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl; následné dovolání Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, opsal odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu a uvedl, v čem spatřuje zásah do svých zaručených práv. Uvádí, že vyjádření státní zástupkyně k dovolání v něm vyvolalo naději v důvodnost tohoto opravného prostředku, Nejvyšší soud však rozhodl příliš formalisticky, rigidně, čímž stěžovatele zkrátil v právu na spravedlivý proces, převzal nesprávné závěry nižších soudů o "faktickém nepodnikání" společnosti, výši způsobené škody i jeho možnostech působit škodu, byl-li po větší část roku 2013 ve výkonu trestu odnětí svobody. Obecné soudy neprokázaly úmysl stěžovatele naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu, neboť jednal pouze na základě plné moci; dále byl porušen princip ultima ratio, neboť byl kriminalizován nevyřešený obchodní vztah s poškozeným. Při kvalifikaci skutku došlo podle stěžovatele i k právní vadě, a tím k porušení zásady in dubio pro reo, což namítla i státní zástupkyně. Stěžovateli nebylo umožněno ani jednat v rodném jazyce, soudy vycházely pouze z místa narození, z čehož nesprávně dovodily, že tlumočníka nepotřebuje.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv obecným soudem dalšího stupně; není součástí obecných soudů ani jim není instančně nadřazen - přesto se na něj stěžovatel obrací s námitkami uplatněnými v řízení před soudy všech stupňů, přičemž ty se jimi již zabývaly a v napadených rozhodnutích vypořádaly. Ústavní soud se nezabývá případným zásahem do běžných práv, není-li přitom porušeno základní právo zaručené ústavním zákonem (zejména tzv. právo na spravedlivý proces).
Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel jako majitel společnosti disponoval jednatelkou udělenou plnou mocí, na jejímž základě uzavřel s poškozeným smlouvu a inkasoval zálohu; plněno však nebylo a peníze zaslané na účet společnosti odčerpal stěžovatel a jeho manželka. Přestože to z provedených důkazů neplyne, podle stěžovatele se mu pouze nepodařilo věc dořešit, stíhaný skutek se vztahoval ke společnosti a nikoliv k němu jako jejímu vlastníkovi. V odvolacím řízení pak stěžovatel tvrdil, že ač je cizím státním příslušníkem, bylo mu upřeno právo na jednání ve slovenském nebo anglickém jazyce, neboť nelze vycházet jen z místa jeho narození (Mariánské Lázně), ale i z faktu, že podstatnou část života strávil na Slovensku a vlastní australský pas.
Krajský soud se však srozumitelností českého jazyka pro stěžovatele zabýval a vycházel mimo jiné ze skutečnosti, že stěžovatel byl českými soudy jedenáctkrát trestán a téměř osm let vykonával trest odnětí svobody ve věznicích v České republice.
Dále krajský soud přezkoumal závěry okresního soudu, shledal je správnými a nezjistil porušení principu ultima ratio ani nedůvodnost stíhání stěžovatele. Státní zástupkyně z Nejvyššího státního zastupitelství zhodnotila dovolací námitky jako liché, nad rámec dovolání však navrhla zrušit napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, protože ve skutkové větě postrádá naplnění subjektivní stránky trestného činu. Nejvyšší soud však toto pochybení v rozsudku okresního soudu nezjistil; podle dovolacího soudu obsahuje skutková věta vše, co obsahovat má, a úmysl stěžovatele obohatit se popsaným jednáním je jasně deklarován. Proto Nejvyšší soud považuje dovolání za zjevně neopodstatněné.
Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. V tomto případě se soudy věcí zabývaly i s ohledem na stěžovatelem namítané zásahy do jeho zaručených práv, jež tvrdil obdobně jako v ústavní stížnosti. Nalézací soud jasně a srozumitelně vysvětlil, v čem shledal naplnění všech znaků trestného činu, jaké důkazy provedl a k jakým závěrům na jejich základě dospěl, i proč stěžovateli udělil konkrétní trest. Odvolací i dovolací soud přezkoumaly opravné prostředky i námitky státní zástupkyně a srozumitelně se s nimi vypořádaly. V ústavní stížnosti pak stěžovatel neuvedl žádnou další okolnost, která by svědčila o tom, že by byl postupem obecných soudů naříkaným způsobem zkrácen. Samotný nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu