ECLI:CZ:US:2017:4.US.2361.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2361/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené Mgr. Karlem Nejtkem, advokátem se sídlem Muchova 240/6, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 71 Co 210/11 ze dne 12. června 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že rozhodnutím krajského soudu nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na vydání opravného usnesení, týkajícího se záhlaví rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2012 č. j. 71 Co 210/2011-257 a lhůty k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že soudy prvního a druhého stupně opakovaně chybně identifikovaly stěžovatelku, která v řízení od samého počátku vystupovala jako správkyně dědictví, když žalovala škodu způsobenou chybným postupem žalovaného exekutora, a to neoprávněným stržením peněžních prostředků z bankovního účtu, který byl sice veden na její jméno, avšak jakožto osoby, která byla Obvodním soudem pro Prahu 8 ustanovena správkyní dědictví. Přestože stěžovatelka nebyla jako správkyně dědictví v záhlaví podání výslovně označena, vyplývalo toto její postavení z obsahu veškerých podání. Na skutečnost, že ve všech řízeních vystupuje jako správkyně dědictví, tzn. odlišný právní subjekt než "běžná" fyzická osoba - občan, byly soudy obou stupňů navíc opakovaně upozorněny, naposledy podáním, na základě kterého bylo Krajským soudem v Ostravě vydáno napadené rozhodnutí.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud své závěry, podle nichž není namístě postup podle §164 o. s. ř., dostatečně odůvodnil. Zejména zdůraznil, že předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 71 Co 210/2011 byla náhrada škody, která měla být způsobena nesprávným postupem exekutora při vymáhání pohledávky z účtu stěžovatelky u peněžního ústavu. V řízení stěžovatelka nevystupovala jako správkyně dědictví, nýbrž jako osoba, které náležela pohledávka z účtu u peněžního ústavu. Skutečnost, že byla ustanovena správkyní dědictví, byla pro záhlaví a petit rozhodnutí irelevantní a zcela postačovalo její uvedení v odůvodnění rozhodnutí. Lhůta k plnění vyplývala z ust. §160 odst. 1 o. s. ř., přičemž náklady řízení byly uloženy stěžovatelce jako soukromé osobě, nikoliv správkyni dědictví. Dále dodal, že pokud finanční prostředky na účtu u peněžního ústavu spadaly do dědictví a byl z nich hrazen osobní dluh stěžovatelky, je její povinností tyto prostředky použité pro její osobní účet do dědictví vrátit.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právním závěrem soudu, který zamítl návrh na vydání opravného usnesení, zřejmě s předpokladem dopadu provedené opravy na předchozí pravomocná rozhodnutí.
Závěru krajského soudu však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Napadené rozhodnutí je patřičně odůvodněno a je v něm srozumitelně uvedeno, jakými úvahami se soud při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2012 č. j. 71 Co 210/2011-257, tj. rozsudku, jehož opravy se stěžovatelka domáhá, byla usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2012 sp. zn. III. ÚS 3762/12 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Stejně tak byla usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1044/14 odmítnuta ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesení Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově ze dne 2. 9. 2013 č. j. 125 EXE 2220/2013-32 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2014 č. j. 10 Co 824/2013-44, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na zastavení exekuce vedené právě na podkladě uvedených pravomocných rozhodnutí. Usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 13/2016 pak byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta i ústavní stížnost stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 10 Co 726/2015 ze dne 30. 9. 2015 a Okresního soudu v Karviné-pobočky Havířov sp. zn. 125 EXE 2220/2013 ze dne 17. 7. 2014, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na odklad exekuce nařízené podle týchž pravomocných rozhodnutí.
Blíže nespecifikovaný návrh stěžovatelky na zrušení rozhodnutí předcházejících napadenému rozhodnutí, obsažený navíc jen v odůvodnění ústavní stížnosti, Ústavní soud pro jeho neurčitost neposuzoval. Nicméně z výše uvedeného je zřejmé, že věcí stěžovatelky se již Ústavní soud několikrát zabýval.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu