ECLI:CZ:US:2017:4.US.2402.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2402/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti J. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného Mgr. Dominikou Trefnou, advokátkou se sídlem Karlovy Vary, Chebská č. 48/73, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 8 Tdo 605/2017, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 10 To 502/2016 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 3 T 31/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Nymburce, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že v jeho věci nebylo zákonným způsobem zahájeno trestní stíhání, neboť mu usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo řádně doručeno. Jeho stěžejní námitka pak směřuje proti tomu, že výzvu k nástupu trestu odnětí svobody (jejíž nerespektování bylo základem pro jeho odsouzení za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání) vydal vyšší soudní úředník a nikoli předseda senátu. S odvoláním na závěry obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10 vyjadřuje přesvědčení, že výzvu k nástupu uloženého trestu odnětí svobody je podle §321 odst. 1 trestního řádu oprávněn vydat pouze předseda senátu. Ústavní soud dodává, že k námitkám obsaženým v původním podání stěžovatele ze dne 1. 8. 2017 nemohl - vzhledem k povinnému právnímu zastoupení - přihlížet, neboť je neučinil prostřednictvím svého právního zástupce.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by se postup těchto orgánů jevil natolik extrémním, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Jestliže stěžovatel namítá, že mu nebylo řádně doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Nymburce, který se s touto námitkou dostatečně vypořádal (č. l. 3). Soud uznal, že ve stěžovatelově věci bylo usnesení o zahájení trestního stíhání zasláno do datové schránky Věznice Kynšperk nad Ohří, kde stěžovatel v tu dobu vykonával dříve uložený trest odnětí svobody, přičemž nedošlo ke konverzi dokumentu do listinné podoby ve smyslu §22 zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. Okresní soud však zároveň správně zdůraznil, že stěžovateli byla předána kopie usnesení o zahájení trestního stíhání, která se od originálu nijak nelišila.
Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ne každé porušení práva stěžovatele dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Odůvodňuje to především skutečnost, že případným zrušujícím nálezem Ústavního soudu dochází k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, k němuž by mělo docházet zcela ojediněle, a to na základě důvodných pochybností, které však v tomto případě nenabyly konkrétního rozměru (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/04, IV. ÚS 4385/12, IV. ÚS 2684/14 a další). Ústavní soud zásadně posuzuje ústavní konformitu dotčených rozhodnutí orgánů veřejné moci ve spojitosti s řízením, z něhož takové akty vzešly, tj. posuzuje řízení jako celek, a musí za této situace současně též vážit, resp. zkoumat, jak zmíněné porušení procesních práv zkrátilo stěžovatele na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02).
Ústavní soud proto respektuje závěr Okresního soudu v Nymburce, že doručením - byť nekonvertované - kopie usnesení o zahájení trestního stíhání byl stěžovatel řádně seznámen s obsahem a důvody vzneseného obvinění a v návaznosti na to mohl uplatňovat svá procesní práva. Absencí konverze datové zprávy tak nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Také s námitkou stěžovatele, že výzvu k nástupu trestu odnětí svobody, za jejíž nerespektování byl následně odsouzen, vydal vyšší soudní úředník a nikoli předseda senátu, se trestní soudy spolehlivě vypořádaly. Ústavní soud odkazuje zejména na napadené usnesení Nejvyššího soudu (č. l. 7-8), v němž byla argumentace vyvracející uvedenou námitku přehledně shrnuta. Připomíná zejména závěr, že ustanovení §12 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství, je vůči ustanovení §321 odst. 1 trestního řádu předpisem pozdějším a speciálním, tudíž musí být aplikováno přednostně.
Pokud stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 31/10, Ústavní soud podotýká, že v tomto nálezu se uvádí, že "Vyšší soudní úředník má být pomocníkem soudce, jenž napomáhá dosažení přiměřené délky soudního řízení tím, že vykonává úkony jednoduché či rutinní povahy." Rovněž ustanovení §27a trestního řádu uvádí, že vyšší soudní úředník vydává a vykonává jednoduchá rozhodnutí. Nelze mít přitom žádné pochybnosti o tom, že výzva k nástupu trestu odnětí svobody podle §321 odst. 1 trestního řádu patří mezi jednoduché úkony, u nichž neexistuje žádný důvod trvat na tom, aby byly činěny výhradně soudcem.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu