ECLI:CZ:US:2017:4.US.2428.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2428/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jana Musila a Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje ve věci ústavní stížnosti R. P., zastoupeného JUDr. Petrem Grobelným, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská tř. 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016, č. j. 8 Tdo 161/2016-36, a proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 2015, č. j. 4 To 85/2015-399, a Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. ledna 2015, č. j. 4 T 119/2014-354, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku a osmi měsíců, a dále k peněžitému trestu ve výši 50 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Stěžovateli byla také uložena povinnost zaplatit poškozené 237 018 Kč, se zbytkem pak byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání státního zástupce i stěžovatele Krajský soud v Ostravě zrušil výrok o trestu a nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku a osmi měsíců, jakož i k peněžitému trestu ve výši 50 000 Kč, s alternativním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců; v ostatním zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto, následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že vychází z judikatury, podle které chyby v dokazování vedou k porušení postulátů spravedlivého procesu. Podle stěžovatele došlo v jeho věci ke kriminalizaci občanskoprávního vztahu, tedy k popření subsidiarity trestní represe při současném svévolném hodnocení důkazů. Následně stěžovatel rekapituluje celé jednání, které mělo být pácháním trestného činu, popisuje a hodnotí jednotlivé kroky všech účastníků občanskoprávního vztahu a předestírá nesprávnost jejich posouzení v trestním řízení; má za to, že jeho jednání bylo nesprávně kriminalizováno, navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a věc soudům vrátil se závazným právním názorem.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhý nesouhlas s postupem obecných soudů, které se podle něj věcí neměly vůbec zabývat. Z napadených rozhodnutí i opravných prostředků se podává, že obhajoba stěžovatele byla konstantní a shodná s jeho argumentací v ústavní stížnosti. Otázkou aplikace trestního práva, jakožto mezního nástroje řešení, se obecné soudy zabývaly.
Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, což znamená, že kontrola ústavnosti postupu není jen úkolem Ústavního soudu, ale celé soudní soustavy. Také z rozhodnutí v projednávané věci je přitom patrné, že soudy této své povinnosti dostály a tvrzeným rozporem s ochranou principů spravedlivého procesu se zabývaly.
Ústavní soud rozumí nespokojenosti stěžovatele se soudy deklarovanými důsledky jeho jednání, které on sám nepovažuje za protiprávní. Podle čl. 90 Ústavy ČR je to však jen obecný soud, který rozhoduje o vině a trestu za trestné činy, vycházeje přitom z čl. 39 Listiny, podle kterého zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem. V projednávaném případě obecné soudy realizovaly jím svěřenou moc v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny, respektive čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, aniž by přitom stěžovatele zkrátily v jeho zaručených právech způsobem, který předestírá.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí zřejmé, obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu; v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu