ECLI:CZ:US:2017:4.US.2467.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2467/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Bárty, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem Ovesná 7, 724 00 00 Ostrava - Nová Bělá, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, č. j. 21 Cdo 258/2016-347, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2015, č. j. 1 Co 6/2015-297, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2014, č. j. 23 C 117/2011-171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, podané proti v záhlaví uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, neboť podle závěru dovolacího soudu je rozhodnutí krajského soudu v posouzení otázky, zda ve věci měl být vypracován tzv. revizní znalecký posudek, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud odkázal na své rozsudky ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, a ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011. Podle dovolacího soudu není důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak. V části, v níž stěžovatel zpochybňoval skutková zjištění - že nebyly splněny podmínky pro vyvlastnění podle §3 a §5 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů - trpí dovolání stěžovatele podle Nejvyššího soudu nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť jde o uplatnění jiného dovolacího důvodu, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl potvrzen v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo rozhodnuto tak, že žaloba stěžovatele, aby žádost Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen "vyvlastnitel") o vyvlastnění pozemků ve vlastnictví stěžovatele, uvedených ve výroku rozsudku krajského soudu, byla zamítnuta. Veřejný zájem na vyvlastnění pozemků stěžovatele spočívá v tom, že jde o stavbu silnice, která je veřejně prospěšnou stavbou, neboť jde o stavbu dopravní infrastruktury celostátního charakteru, spojující severní Moravu a Slezsko s českými kraji a zajišťující napojení na silniční síť vedenou na území Slovenské republiky a Polska.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že se rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť v posuzovaném případě byly při určení náhrady za vyvlastněné pozemky dány podmínky pro vypracování revizního znaleckého posudku a krajský soud tak měl přistoupit k ustanovení revizního znalce. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013. Znalecký posudek ze dne 15. 10. 2010, č. 112/10, vypracovaný ve správním řízení a rovněž znalecký posudek ze dne 2. 7. 2013, č. 2670/7/2013, jehož vypracování uložil ustanovenému znalci krajský soud, nejsou podle názoru stěžovatele provedeny objektivně a odlišují se od znaleckého posudku, který vypracovalo Vysoké učení technické v Brně - ústav soudního inženýrství z dne 6. 5. 2015, č. C 1527, a to zejména pokud jde o cenu vyvlastněných pozemků (660 Kč/m2 oproti 1.100 Kč/m2). V této souvislosti stěžovatel poukazuje rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, podle kterého pokud soud odmítne návrh na provedení důkazu, je nezbytné odmítnutí takového návrhu důsledně odůvodnit.
Dále stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že v jeho věci nebyly splněny podmínky pro vyvlastnění podle §3 a §5 zákona o vyvlastnění z důvodu, že vyvlastnitel mohl získat pozemky dohodou, neboť mu stěžovatel nabízel "odstoupení pozemku pro stavbu za splnění podmínky legalizace černé stavby komunálního odpadu a odstranění škod". Závěr odvolacího soudu, že v rámci vyvlastňovacího řízení ohledně pozemků nemůže být "černá stavba" komunálního odpadu řešena, pokládá stěžovatel za nesprávný a v rozporu se zákonem o vyvlastnění. K předpokladům možnosti dohody při výkupu pozemků se stěžovatel stručněji vyjadřuje rovněž v doplnění své ústavní stížnosti podáním ze dne 6. 9. 2016. Soudy podle stěžovatele rovněž pochybily, pokud nevzaly při svém rozhodování v úvahu, že již vyvlastněný pozemek parc. Č. A1 v k. ú. Poruba neexistoval a pozemek parc. č. A2 v k. ú. Poruba byl v katastru nemovitostí zaveden v jiných hranicích.
II.
Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že argumentace stěžovatele představuje polemiku s rozhodnutími civilních soudů, která se odehrává v rovině podústavního práva a nedosahuje tak ústavněprávní dimenze. Stěžovatel opakuje již jednou uplatněné námitky a domáhá se přehodnocení závěrů, ke kterým ve věci dospěly obecné soudy. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud tyto jejich závěry opětovně podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, přestože se námitkami stěžovatele dostatečně zabýval již soud prvního stupně. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že civilní soudy na základě provedeného dokazování přesto dospěly k rozhodnutí, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá, když odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezpůsobuje porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
Z obecných pravidel týkajících se znaleckého dokazování, přijatých též procesní naukou, vyplývá, že důvodem k nařízení tzv. revizního znaleckého posudku není pouhé zpochybnění prvotního znaleckého posudku ze strany účastníků řízení, nýbrž až stav, kdy pochybnost o správnosti posudku sdílí také soud; ten přitom vychází z principu volného hodnocení všech ve věci provedených důkazů. Ústavní soud ve své judikatuře poskytuje v záležitostech hodnocení důkazů obecným soudům široký prostor pro jejich uvážení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9.2016, sp. zn. III. ÚS 2436/15).
Ústavní soud je toho názoru, že z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě je zřejmé, že tento soud neměl pochybnosti o věcné správnosti již vypracovaného znaleckého posudku ze dne 2. 7. 2013, č. 2670/7/2013, ani tento znalecký posudek nepovažoval za nejasný nebo neúplný. V odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Ostravě výslovně uvádí, že závěry uvedeného znaleckého posudku jsou přesvědčivé a znalec při zjišťování obvyklé ceny srovnávací metodou vycházel z velkého množství srovnávacího materiálu a závěry znaleckého posudku mohou sloužit jako spolehlivý základ pro určení náhrady za vyvlastněné pozemky (k tomu podrobně viz strany 10 až 13 a 18 odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě).
Ostatně předmětný znalecký posudek Krajský soud v Ostravě uložil vypracovat s ohledem na námitky stěžovatele ve vztahu ke znaleckému posudku, který byl ve věci vypracován v rámci předchozího vyvlastňovacího řízení, přičemž určité pochybnosti o správnosti závěrů předchozího znalce měl i Krajský soud v Ostravě, a to vzhledem k nižšímu počtu (v porovnání k celku) porovnávaných případů prodejů, a proto přistoupil k uložení vypracování předmětného znaleckého posudku i v rámci soudního řízení. Navíc, jak konstatoval Vrchní soud v Olomouci, cena stanovená znaleckým posudkem ze dne 15. 10. 2010, č. 112/10 (vypracovaným ve vyvlastňovacím řízení) byla stejná, jaká byla stanovena na základě znaleckého posudku ze dne 2. 7. 2013, č. 2670/7/2013 (jehož vypracování uložil ustanovenému znalci krajský soud).
Závěr o tom, že zákon ponechává nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku na úvaze soudu, přičemž jeho vypracování přichází do úvahy zejména tam, kde soud má pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku, vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu, na kterou dovolací soud v napadeném usnesení odkazuje. Nelze tedy přisvědčit námitkám stěžovatele, že se rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci - podle jehož závěru krajský soud správně vycházel při stanovení obvyklé ceny předmětných pozemků ze znaleckého posudku ze dne 2. 7. 2013, č. 2670/7/2013 - v této otázce odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, je navíc nepřípadný, neboť se týká případu, kdy vůči znalci byly vznášeny námitky zpochybňující nepodjatost znalce pro jeho poměr k věci, k soudu, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, zatímco v nyní projednávané věci námitky stěžovatele směřují vůči správnosti odborných závěrů znalce. S ohledem na uvedené nelze odmítnutí dovolání napadeným usnesením Nejvyššího soudu označit za projev nepřípustného formalismu, jak ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že v jeho věci nebyly splněny podmínky pro vyvlastnění z důvodu, že vyvlastnitel mohl získat pozemky dohodou, uvádí Ústavní soud následující. Z §3 a §5 zákona o vyvlastnění vyplývá, že vyvlastnění je přípustné, pokud se vyvlastniteli ve lhůtě stanovené zákonem nepodaří získat potřebná práva k pozemkům dohodou. Rozhodující pro splnění předmětné zákonné podmínky je, zda vlastník pozemků na návrh vyvlastnitele na uzavření dohody nějak reaguje, a pokud ano, zda vysloví požadavky, které může vyvlastnitel reálně splnit a po jejichž splnění bude moci uskutečnit účel vyvlastnění. Posoudil-li Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci stěžovatelovu podmínku dohody - spočívající v legalizaci "černé stavby" komunálního odpadu včetně odvodňovacího potrubí - tak, že se jednalo pro vyvlastňovatele o neakceptovatelné požadavky, neboť stěžovateli muselo být zřejmé, že v rámci vyvlastňovacího řízení o vyvlastnění předmětných pozemků nemůže být předmětná "černá stavba" řešena, nespatřuje na tomto závěru Ústavní soud nic protiústavního.
Ústavně právní rozměr nemůže mít ani námitka, že soudy nezohlednily, že již vyvlastněné pozemky byly v průběhu soudního řízení v katastru nemovitostí evidovány jinak, než jak tomu bylo v době, kdy bylo vedeno vyvlastňovací řízení, pakliže stěžovatel nenamítá, že uvedené mohlo mít vliv na samotný rozsah vyvlastnění, resp. rozsah předmětu sporu projednávaného před civilními soudy.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu