ECLI:CZ:US:2017:4.US.2468.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2468/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Petry Ali Dolákové, zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2017, č. j. 7 Ads 74/2017-31, a Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, č. j. 4 Ad 56/2013-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka požádala 11. 12. 2012 Pražskou správu sociálního zabezpečení o peněžitou pomoc v mateřství ode dne 14. 12. 2012. Jako očekávaný den porodu byl v žádosti uveden termín 25. 1. 2013, který vyplnila soukromá porodní asistentka stěžovatelky. Z rodného listu vyplynulo, že se porod uskutečnil dne 7. 1. 2013 a správní orgán prvního stupně přiznal stěžovatelce rozhodnutím ze dne 10. 7. 2013, č. j. 41071/180-6311-4.6.2013-230/13-SPOR-Ma/4, peněžitou pomoc v mateřství na období od 14. 12. 2012 do 9. 6. 2013. Uvedl, že potvrzení o dni očekávaného porodu nevystavil ošetřující lékař, a proto vycházel při stanovení podpůrčí doby z data skutečného porodu. Podpůrčí doba začala běžet šest týdnů před datem skutečného porodu (26. 11. 2012), avšak stěžovatelka neměla nárok na výplatu dávky peněžité pomoci v mateřství za dobu, po kterou vykonávala práci v pojištěné činnosti (tj. do 13. 12. 2012). Česká správa sociálního zabezpečení zamítla rozhodnutím ze dne 26. 9. 2013, č. j. 10000/003918/13/323/Kri, odvolání stěžovatelky a potvrdila prvostupňové rozhodnutí.
Městský soud v Praze zamítl stěžovatelčinu žalobu rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 4 Ad 56/2013-33; Nejvyšší správní soud následně zamítl i stěžovatelčinu kasační stížnost rozsudkem ze dne 5. 6. 2017, č. j. 7 Ads 74/2017-31. Správní soudy se shodly, že podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen "zákon o nemocenském pojištění"), může potvrzení o očekávaném nebo skutečném porodu vystavit pouze ošetřující lékař, nikoli soukromá porodní asistentka; proto byl postup správních orgánů zákonný, pokud vycházely při stanovení podpůrčí doby z data skutečného porodu, nikoli z termínu uvedeného porodní asistentkou.
Proti rozsudkům městského soudu a Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 7. 8. 2017 a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil. Namítá zásah do svých ústavně zaručených práv na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života a svobodu myšlení a svědomí. Pod sankcí zkrácení dávek nemocenského pojištění bylo stěžovatelce bráněno využít služeb registrovaného poskytovatele zdravotní péče, který odpovídá jejímu přesvědčení a myšlení - soukromé porodní asistentky. Požadavek na vyšetření gynekologem nesplňuje test proporcionality ani test racionality, chybí mu legitimní cíl, neboť odborné znalosti porodní asistentky ohledně stanovení termínu porodu jsou srovnatelné s těmi lékařskými. Podle Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací je stát povinen zajistit, aby porodní asistentky měly přístup k určitým činnostem, mezi které patří diagnostika těhotenství, péče v průběhu normálního těhotenství a vypracování nezbytných písemných zpráv - tedy i určení dne očekávaného a skutečného porodu. Stěžovatelka navrhla předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, bude-li mít Ústavní soud pochybnosti o výkladu této směrnice.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je zastoupena advokátkou v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud neshledává nic protiústavního na výkladu pozitivního práva a právních závěrech obecných soudů. Městský soud i Nejvyšší správní soud obsáhle a srozumitelně odůvodnily své závěry, že potvrzení o termínu očekávaného či skutečného porodu může pro účely nemocenského pojištění vystavit pouze ošetřující lékař, nikoli soukromá porodní asistentka. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že by odborné znalosti asistentky byly na stejné úrovni jako znalosti lékařů; požadavky kladené na porodní asistentky jsou nižší (např. podmínka dosaženého vzdělání stanovená v §6 odst. 1 zákona č. 96/2004 Sb. nebo lékařská přísaha). Ústavní soud nezpochybňuje důležitost činnosti porodních asistentek, je však nezbytné vnímat rozdíl mezi péčí o těhotnou pacientku a posouzením jejího stavu pro účely přiznání peněžité pomoci v mateřství. Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, stanoví v §109 odst. 4 písm. a), že těhotná pojištěnka nárok na výplatu peněžité pomoci v mateřství uplatňuje potvrzením ošetřujícího lékaře o očekávaném nebo skutečném dni porodu na předepsaném tiskopisu. Úmysl zákonodárce je zde zřejmý - pouze kvalifikovaný lékař je schopen správně stanovit pro účely výplaty peněžité dávky z veřejného pojištění očekávaný či skutečný termín porodu a podobně je tomu rovněž u dalších sociálních dávek závislých na posouzení zdravotního stavu pojištěnců. Nejde o diskriminaci těhotných pojištěnců, nýbrž o legitimní cíl řádného výkonu veřejné správy na úseku nemocenského pojištění.
Ústavní soud zdůrazňuje, že správní orgány přiznaly stěžovatelce peněžitou pomoc v mateřství, a to i bez předložení potvrzení od ošetřujícího lékaře, vycházely přitom z termínu skutečného porodu vyplývajícího z rodného listu stěžovatelčina dítěte, a tím naopak šetřily práva stěžovatelky. Proto i posuzovaná věc má spíše principiální charakter bez zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky; k takovémuto posuzování však Ústavní soud povolán není. Nikdo nebránil stěžovatelce využít služeb soukromé porodní asistentky ani ji nikdo nenutil podstupovat vyšetření u lékaře, kterého by si nezvolila. Veřejný zájem na vyplácení peněžité pomoci v mateřství ve správné výši však vyžaduje potvrzení od lékaře.
O výkladu stěžovatelkou citované směrnice o uznávání odborných kvalifikací nemá Ústavní soud pochybnosti, neboť jde o "Acte clair" (k tomu srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 6. 10. 1982, CILFIT, C-283/81). Nejvyšší správní soud správně poukázal na čl. 38 preambule této směrnice, ze kterého citujeme: "Touto směrnicí není dotčena pravomoc členských států uspořádat vnitrostátní systémy sociálního zabezpečení a určit činnosti, které musí být vykonávány v rámci tohoto systému." Jinak řečeno, ze směrnice nevyplývá, že by porodní asistentky mohly stanovovat termín předpokládaného či skutečného porodu pro účely výplaty dávek z veřejného pojištění.
Postupem Městského soudu v Praze ani Nejvyššího správního soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a na svobodu myšlení a svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny. Proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu