ECLI:CZ:US:2017:4.US.2472.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2472/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Danuše Kubošové, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, adresou pro doručování Frýdlant nad Ostravicí, Elektrárenská 125, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 29. 4. 2016 č. j. 108 C 53/2015-85, za účasti Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 26. 7. 2016 Danuše Kubošová (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o zaplacení částky 3 700,- Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně se proti žalované JUDr. Štěpánce Šišlíkové domáhala zaplacení částky 3 700,- Kč z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena v jiném řízení, vedeném před Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 11/95, ve kterém ji žalovaná zastupovala.
Dne 29. 4. 2016 rozsudkem č. j. 108 C 53/2015-85 Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "nalézací soud") žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) poté, co dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je promlčen, přičemž k promlčení nároku došlo uplynutím desetileté promlčecí doby ke dni 1. 12. 2006, a žaloba byla podána až dne 23. 2. 2015, tj. o více než 8 let později.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že s napadeným rozsudkem nesouhlasí. Popsala dosavadní průběh řízení, včetně souvisícího řízení ve věci Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 15 C 11/95, a uvedla, že dle jejího názoru nárok není promlčen, a pokud ano, tak námitka promlčení by byla v rozporu s dobrými mravy a nebylo by možné k ní přihlédnout. Závěrem vyjádřila názor, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2, na rovnost stran dle čl. 37 odst. 3 a na spravedlivý proces dle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to nesprávným rozhodnutím nalézacího soudu.
Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry nalézacího soudu ohledně naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu, resp. otázky promlčení uplatněného nároku, takže stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci stěžovaného rozhodnutí založit nemohly.
Důvody, pro které nalézací soud svým ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl, jsou v rozhodnutí nalézacího soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry nalézacího soudu, jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelní výší žalované částky. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecných soudů ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). V projednávaném případě neshledal Ústavní soud žádný důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí.
Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu