ECLI:CZ:US:2017:4.US.2480.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2480/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti RENA - centrum s. r. o. se sídlem v Praze 3, U Zásobní zahrady 1774/15, zastoupené JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čsl. legií 143/I., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, č. j. 33 Cdo 1751/2017-431, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem Františkem Filipem kupní smlouvu, kterou se zavázala převést na něj vlastnické právo k bytové jednotce, situované v suterénu domu, za kupní cenu 820 000 Kč. Vedlejší účastník ovšem od smlouvy odstoupil podle §622 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jelikož se na předmětu koupě vyskytly skryté neodstranitelné vady (rozvody vody, kanalizace a vytápění), v důsledku čehož je prostor nebytového a technického rázu a není vhodný k bydlení. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 11. 2016, č. j. 11 Co 98/2016-409, a to tak, že uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi 820 000 Kč, oproti povinnosti vedlejšího účastníka poskytnout součinnost při zpětném zápisu vlastnického práva stěžovatelky k bytové jednotce do katastru nemovitostí.
Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 25. 5. 2017, č. j. 33 Cdo 1751/2017-431, s odůvodněním, že přípustnost dovolání nezakládá zpochybnění právního posouzení věci založené na jiném skutkovém stavu, než z jakého vyšel při rozhodování odvolací soud. Dovolací soud uzavřel, že stěžovatelka sice zpochybnila právní posouzení věci ve smyslu §237 o. s. ř., nicméně tak učinila na základě vlastní verze skutku, prosazováním vlastních tvrzení o stavu předmětu koupě a možnosti odstranění jeho zjistitelných nedostatků; zdůraznil, že skutkový stav nelze v dovolacím řízení zpochybnit.
Proti napadenému usnesení se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť má za to, že Nejvyšší soud odmítl dovolání, aniž by pro takový postup byly splněny podmínky; je přesvědčena, že řádně vymezila předpoklady přípustnosti dovolání. Stěžovatelka dále tvrdí, že napadené usnesení není náležitě odůvodněno.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy a z tohoto důvodu mu přísluší přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí. Do činnosti obecných soudů proto zasahuje pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zároveň porušeno některé ústavně chráněné právo stěžovatele. Projednávaná věc ovšem takovým případem zjevně není.
Stěžovatelka navrhuje zrušit jen usnesení Nejvyšší soudu; ve vztahu k tomuto rozhodnutí však nevznesla žádné relevantní námitky svědčící o porušení jejího ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, které nezaručuje jednotlivci přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srovnej např. nález ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06). Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry dovolacího soudu, a to ve zcela shodném smyslu i rozsahu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však zjevně nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Stěžovatelka nevymezila řádně předpoklady přípustnosti dovolání, které bylo proto odmítnuto; v takovém postupu dovolacího soudu nelze spatřovat porušení ústavně chráněného práva. Nejvyšší soud rozhodl v souladu s procesními právy stěžovatelky a své usnesení náležitě odůvodnil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95).
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu