ECLI:CZ:US:2017:4.US.2483.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2483/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou advokátkou se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2017 č. j. 21 Co 235/2017-35, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 8. 2017, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv, a to práva na spravedlivý proces, práva na nedotknutelnost obydlí a práva vlastnit majetek, garantovaná Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 36 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a čl. 11 odst. 1.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 vyhověl návrhu K. S., když vydal dne 2. 5. 2017 usnesení č. j. 10 Nc 1018/2017-9 o nařízení předběžného opatření, kterým stěžovateli uložil povinnost umožnit a snášet užívání konkrétně specifikované bytové jednotky na adrese P. navrhovatelkou a do 3 dnů od vydání rozhodnutí předat klíče navrhovatelce. Navrhovatelce uložil, aby do 7 dnů od doručení tohoto usnesení podala u soudu návrh ve věci samé a její podání k této věci doložila. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, avšak odvolací soud usnesení nalézacího soudu potvrdil jako věcně správné.
3. Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces, práva na nedotknutelnost obydlí a práva vlastnit majetek, neboť Městský soud v Praze při svém rozhodnutí nezohlednil namítané okolnosti, a to, že po vydání napadeného rozhodnutí došlo ke změně majitele bytové jednotky, vlastnictví manželů dalších 2 bytů v SJM, manželé spolu nežijí delší dobu, mají nové partnery, navrhovatelka se nepodílela na souvisejících výdajích s užíváním bytu atd. Stěžovatel v zájmu nezletilých dětí, aby nemusely být přítomny každodenním hádkám rodičů a konfliktních situací, vystěhoval navrhovatelce věci do společného bytu, který na svoje náklady zprovoznil, ale navrhovatelka šikanózním jednáním se domáhá vstupu do bytu.
4. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, když nevzaly v úvahu, že výše uvedené rozhodnutí je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a dosavadní judikaturou (22 Cdo 2058/2005), proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
5. Ústavní soud předně konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu stěžovatele; jeho ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i další zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Poté, co se seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a dalšími jím poskytnutými podklady, však zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
7. Ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2].
8. Mezi takováto rozhodnutí patří i předběžné opatření, neboť povinnost jím stanovená může v závislosti na konkrétních okolnostech vést k porušení základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nález ze dne 5. listopadu 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223) nebo nález ze dne 13. července 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)]. Jeho ústavněprávní přezkum ovšem musí zohledňovat, že intenzita s ním spojeného zásahu je omezena jednak jeho prozatímní povahou, jednak tím, že jím není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Nařízení předběžného opatření navíc často vychází pouze z dílčích či neúplných zjištění a je ovlivněno požadavkem, aby na jeho základě došlo k úpravě poměrů mezi účastníky řízení co nejrychleji.
9. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Jeho ústavněprávní přezkum se soustředí v podstatě jen na ta jejich případná pochybení, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možné spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Předmětem tohoto přezkumu dále může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
10. Má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků prokázána, resp. musí být prokázány skutečnosti, které odůvodňují obavu, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen (§74 odst. 1 o. s. ř.). Existence potřeby zatímní úpravy poměrů mezi účastníky musí vyplývat nejen z tvrzení uplatněných v návrhu na nařízení předběžného opatření, ale musí být též prokázána důkazy soudu předloženými.
11. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je třeba zatímně upravit poměry účastníků a zajistit navrhovatelce její bydlení v bytě a vstup do něj, a tak i péči o nezletilé dcery v bytě, vůči odpůrci vydáním předběžného opatření. Soud prvního stupně k nařízení předběžného opatření přistoupil teprve poté, co byly v řízení před ním osvědčeny skutečnosti naznačující možné ohrožení výchovy nezletilých dětí. Navrhovatelka má v bytě zákonné právo bydlet a byt užívat dle §744 obč. zák. (zák. č. 89/2012 Sb.). Předběžné opatření bylo nařízeno na návrh matky nezletilých dětí (K. a T.), o které účastníci společně pečují v jejich rodinné domácnosti. Důkazy, ze kterých vyšel, jsou uvedeny v odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž jejich hodnocení nelze upřít rozumný základ, ani v něm nelze spatřovat jakýkoli kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné spojovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zejména jeho práva na spravedlivý proces a práva na nedotknutelnost obydlí a právo vlastnit majetek.
12. Ústavní soud přisvědčil závěrům odvolacího soudu, který ve shodě se soudem I. stupně zastává názor, že zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření ve znění uvedeném ve výroku I. napadeného usnesení, jsou v daném případě splněny. Odvolací soud má shodně se soudem I. stupně nárok sám za osvědčený (proti závěru soudu I. stupně, že navrhovatelce vzniklo uzavřením sňatku s odpůrcem zákonné právo bydlení v bytové jednotce, nebrojí ani sám odvolatel) a podmínku existence potřeby zatímní úpravy poměrů mezi účastníky za prokázanou. V pořadí druhá podmínka je dostatečně prokázána odpůrcem nezpochybněným tvrzením navrhovatelky, že jí odpůrce bez jejího vědomí vystěhoval z místa, kde mají navrhovatelka i nezletilé dcery účastníků dlouhodobě trvalé bydliště; z místa, kde navrhovatelka s odpůrcem (byť střídavě po týdnu) o nezletilé dcery do té doby pečovala. Motiv jednání odpůrce je pro posouzení dané otázky zcela bezpředmětný.
13. Ústavní soud považuje námitku stěžovatele, že odvolací soud pochybil, když nepřihlédl ke skutečnosti, že po vydání napadeného rozhodnutí došlo ke změně majitele bytové jednotky, za nedůvodnou. Odvolací soud vyložil v odůvodnění rozhodnutí, že tato okolnost pro posouzení správnosti napadeného výroku I. usnesení soudu I. stupně je právně bezvýznamná, neboť podle §75c odst. 4 o. s. ř. je pro předběžné opatření rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně.
14. Ze všech uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu