ECLI:CZ:US:2017:4.US.2539.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2539/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti P. Š., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Danielem Keprtou, advokátem se sídlem Ostrava, Dlouhá 53/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2017 č. j. 6 Tdo 578/2017-30, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2016 č. j. 5 To 294/2016-397 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2016 č. j. 5 T 233/2014-377, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Ostravě, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a ze spáchání zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a trest zákazu činnosti v trvání pěti let a šesti měsíců. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy nerespektovaly judikaturu obecných soudů ani judikaturu Ústavního soudu a uznaly ho vinným ze spáchání trestného činu křivého obvinění, aniž by bylo spolehlivým způsobem prokázáno naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Tvrdí, že pro vyvození odpovědnosti za tento trestný čin je nutné prokázat, že pachatel lživě obvinil určitou osobu s úmyslem přivodit její trestní stíhání, což v daném případě prokázáno nebylo. Rozhodnutí trestních soudů stěžovatel považuje za nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná. Svůj výrok, který byl základem jeho odsouzení za trestný čin křivého obvinění, stěžovatel považuje pouze za expresivní, nešťastné a nemotorné vyjádření, jímž v žádném případě neměl v úmyslu přivodit trestní stíhání poškozeného.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové ani právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by se postup těchto orgánů jevil natolik extrémním, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Stěžovatel v rámci své argumentace opakovaně zdůrazňuje, že odpovědnost za trestný čin křivého obvinění přichází v úvahu pouze tehdy, je-li prokázáno, že pachatel lživě obvinil určitou osobu s úmyslem přivodit její trestní stíhání. Toto tvrzení je však mylné a nemá oporu v současné právní úpravě. Skutková podstata trestného činu křivého obvinění obsažená v ustanovení §345 odst. 1 trestního zákoníku, podle níž byl stěžovatel odsouzen [ve spojení s kvalifikovanou skutkovou podstatou uvedenou v §345 odst. 3 písm. e) trestního zákoníku], totiž hovoří pouze o lživém obvinění jiné osoby z trestného činu, nikoli již o úmyslu pachatele přivodit poškozenému trestní stíhání; to je až součástí skutkové podstaty obsažené v ustanovení §345 odst. 2, která však v daném případě nebyla aplikována. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že judikatura, na kterou stěžovatel odkazuje, se vesměs vztahuje ke starší právní úpravě, jež byla obsažena v trestním zákoně č. 140/1961 Sb., konkrétně v ustanovení §174 odst. 1, a jež byla účinná do 31. 12. 2009, tudíž není aktuální a použitelná pro posuzovanou věc.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je patrné, že úmysl stěžovatele sdělit nepravdivou informaci, z jejíhož obsahu bylo možné dovodit spáchání trestného činu ze strany poškozeného, byl spolehlivě prokázán a dostatečně odůvodněn. Stěžovatel v průběhu hlavního líčení, v němž vystupoval v procesním postavení obžalovaného, sdělil, že poškozený coby vyslýchající příslušník Policie ČR si do protokolu psal to, co si sám vymýšlel, a že poškozený stěžovateli v rámci výslechu vnucoval, aby učinil určitá prohlášení.
Trestní soudy zcela správně vyhodnotily toto tvrzení tak, že jeho obsahem je obvinění poškozeného z trestného činu, neboť takovým jednáním by se poškozený dopustil trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 trestního zákoníku. Jestliže se tento výrok stěžovatele nezakládal na pravdě (a to stěžovatel v ústavní stížnosti ani nepopírá), jednalo se o lživé tvrzení, jímž byla jiná osoba obviněna z trestného činu. Okolnost, zda měl stěžovatel v úmyslu přivodit poškozenému trestní stíhání, anebo zda na tento důsledek ani nepomýšlel, je z výše uvedených důvodu zcela irelevantní.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu