ECLI:CZ:US:2017:4.US.2547.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2547/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Tomáše Krejčího, zastoupeného JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem sídlem Dobřichovice, Jiráskova 378, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2017, č. j. 80 Cm 327/2015-106, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků bytových jednotek T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 8. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských páv a základních svobod a dále do jeho práva na majetek a jeho ochranu dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
2. Právní předchůdce stěžovatele se domáhal u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud" úhrady částky ve výši 1 144,- Kč s příslušenstvím na vedlejším účastníkovi, přičemž se mělo jednat o náklady na právní služby, které byl vedlejší účastník nucen vynaložit v souvislosti s jednáním právního předchůdce stěžovatele (dotaz na notářku sepisující notářský zápis ze shromáždění vedlejšího účastníka, trestní oznámení na předsedkyni výboru vedlejšího účastníka) a které následně přeúčtoval právnímu předchůdci stěžovatele. Právní předchůdce stěžovatele i přes tvrzený nesouhlas částku ve výši 1 144,- Kč vedlejšímu účastníkovi uhradil, avšak předmětnou žalobou se domáhal jejího vrácení z titulu bezdůvodného obohacení. Z důvodu úmrtí právního předchůdce stěžovatele na jeho místo nastoupil stěžovatel, který na podané žalobě trval.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2017, č. j. 80 Cm 327/2015-106, byla žaloba stěžovatele v plném rozsahu zamítnuta s odůvodněním, že na shromážděních vedlejšího účastníka konaných dne 25. 4. 2013 a 26. 11. 2013 bylo schváleno přeúčtování a následné vymáhání předmětných nákladů právního zastoupení na právním předchůdci stěžovatele s tím, že tento rozhodnutí shromáždění vedlejšího účastníka nenapadl a jsou tedy pro něj závazná. Navíc zaplacením uvedené částky stěžovatel dle názoru městského soudu oprávněnost požadavku vedlejšího účastníka uznal. Městský soud zároveň rozhodl o nákladech řízení, které byly zřejmě chybou v psaní přiznány stěžovateli. S ohledem na předmět sporu nebylo vůči uvedenému rozsudku přípustné odvolání.
III.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti napadenému rozsudku, kterým mělo být zejména porušeno jeho základní právo na soudní nebo jinou právní ochranu. Dle názoru stěžovatele se městský soud nezabýval jeho právními argumenty a ani nezdůvodnil, proč k nim přihlédnuto nebylo. Namítá rovněž, že právní předchůdce stěžovatele dobrovolně úhradu neprovedl, úhrada byla provedena jednostranným započtením a zaúčtováním. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu, zejména na rozhodnutí ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06. a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz). Závěrem stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.
IV.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud je dále dle ustanovení §43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem má tento pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než o návrhu rozhodne nálezem, přičemž předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy a z tohoto důvodu mu přísluší přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí. Do činnosti obecných soudů proto zasahuje pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zároveň porušeno některé ústavně chráněné právo stěžovatele. Projednávaná věc ovšem takovým případem zjevně není.
8. V případech tzv. bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání či dovolání, je v podstatě - s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (viz např. nález ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01). Podstatné je, že v bagatelních sporech se v odůvodnění rozsudku uvádí pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci (§157 odst. 4 o. s. ř.). V případě přezkumu takového rozhodnutí a jeho odůvodnění Ústavním soudem by byly na postup Ústavního soudu kladeny vyšší nároky než na rozhodování obecného soudu v jednoinstančním řízení, neboť Ústavní soud by musel domýšlet chybějící části odůvodnění. Ústavní soud proto tato rozhodnutí nepřezkoumává, a pokud tak výjimečně učiní, nízkou intenzitu zásahu při svém rozhodování i tak zohlední (srovnej nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13).
9. Nyní souzená věc je bagatelním sporem o bezdůvodné obohacení ve výši 1 144,- Kč s příslušenstvím. Kvalita odůvodnění napadeného rozhodnutí odpovídá požadavkům předpokládaným v §157 odst. 4 o. s. ř. a nevykazuje žádné známky excesu, který by měl vést k výjimečnému vydání kasačního nálezu. Odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje vymezení předmětu řízení, závěr o skutkovém stavu i stručné právní posouzení věci; stěžovatelkou namítané nedostatky rozhodnutí Ústavní soud neshledal.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu