ECLI:CZ:US:2017:4.US.2549.16.2
sp. zn. IV. ÚS 2549/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1) R. H. a 2) N. R., obou zastoupených JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, 702 00 Ostrava, směřujících proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2014, č. j. 32 T 1/2010-9996, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2015, č. j. 6 To 89/2014-10638, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2016, č. j. 11 Tdo 1221/2015-225, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavními stížnostmi stěžovatelem 1) a stěžovatelkou 2) doručenými Ústavnímu soudu dne 1. 8. 2016, které splňují formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces tak, jak je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dle 20. 9. 2016 rozhodlo plénum Ústavního soudu usnesením pod sp. zn. IV. ÚS 2549/16, II. ÚS 2558/16 tak, že se řízení o ústavních stížnostech stěžovatelů spojují ke společnému řízení, vedenému pod sp. zn. IV. ÚS 2549/16. Tímto usnesením proto Ústavní soud rozhoduje o obou výše specifikovaných ústavních stížnostech.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel 1) byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu dle ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství dle ustanovení §23 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu podnikání s předmětem činnosti nakládání s odpady včetně nebezpečných odpadů, skladování a zpracování nekovového odpadu, kovového odpadu a šrotu a dále v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Stěžovatelka 2) byla stejným rozsudkem uznána vinnou trestným činem podvodu dle ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), spáchaným ve spolupachatelství dle ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem, a k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu podnikání s předmětem činnosti nakládání s odpady včetně nebezpečných odpadů, skladování a zpracování nekovového odpadu, kovového odpadu a šrotu, a to po dobu pěti let.
3. Trestná činnost, kladená stěžovatelům za vinu, měla spočívat zjednodušeně řečeno v tom, že stěžovatel 1) úmyslně jako jednatel společnosti TEMPL METAL, s.r.o., společně podle společného úmyslu se stěžovatelkou 2) jakožto jedinou společnicí této společnosti, fakticky se podílející na řízení její ekonomické činnosti, uváděli v omyl obchodní partnery (zejména dodavatele a zákazníky) řečené společnosti tím, že zatajovali finanční nestabilitu a následnou insolvenci této společnosti k tomu, aby jí podvedenými subjekty byla poskytnuta plnění, za něž se tato společnost zavázala poskytnout protiplnění (zpravidla uhradit cenu dodávaného zboží a služeb), ačkoliv stěžovatelé již v době uzavírání příslušných smluv věděli, že vzhledem k ekonomické situaci řečené společnosti tato nebude schopna svým závazkům dostát. Tím měli způsobit desítkám různých subjektů škodu v celkové výši 3,711.590,70 Kč. Stěžovatel 1) se měl této trestné činnosti dopouštět stejným způsobem sám bez účasti stěžovatelky 2) ještě v dalších případech, čímž měl způsobit navíc další škodu v úhrnné výši 3,211.287,70 Kč.
4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") dospěl k závěru, že stěžovatelé se této trestné činnosti dopustili. Při odůvodňování tohoto závěru v napadeném rozsudku uvedl ke každému dílčímu útoku zvlášť, z čeho tento závěr dovozuje. Vycházel zejména ze svědeckých výpovědí členů statutárních orgánů poškozených subjektů, jejich zaměstnanců či jiných osob pověřených za ně jednat, příp. z výpovědí samotných poškozených, šlo-li o fyzické osoby. Tyto výpovědi byly u každého dílčího útoku doplněny o spisový materiál, skládající se zejména z obchodní korespondence, účetních dokladů a jiných dokumentů, zaznamenávající průběh jednotlivých obchodních případů. Tyto dokumenty byly opatřeny při domovní prohlídce v obydlí stěžovatelů, případně zpočátku dodány samotnými stěžovateli a následně i zmíněnými osobami, jednajícími ve jméně poškozených subjektů. Nalézací soud vyšel rovněž ze znaleckého posudku, z nějž vyvodil zejména to, že přinejmenším od roku 2005 se společnost TEMPL METAL, s.r.o., nacházela ve vážných ekonomických potížích.
5. Stěžovatelé proti napadenému rozsudku nalézacího soudu podali odvolání, v němž uvedli v podstatě všechny relevantní námitky, které následně vtělili i do své ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") těmto námitkám však nepřisvědčil a ve věci rozhodl svým napadeným rozsudkem, jímž toliko částečně zrušil výrok o trestu ve vztahu ke stěžovateli 1) a tohoto nově zařadil k výkonu trestu odnětí svobody z podnětu odvolání státního zástupce do věznice s ostrahou. Ústavní soud z důvodu úspornosti nepovažuje za nutné zde podrobně rozvádět odvolací argumentaci stěžovatelů, neboť tato je prakticky shodná jako argumentace v ústavní stížnosti, a to s výjimkou toho, že ve svém obsáhlém odvolání stěžovatelé polemizují se skutkovými závěry nalézacího soudu podrobně u jednotlivých skutků, vymezených v jeho napadeném rozsudku, a k těmto předkládají konkurující skutkovou verzi, již podporují v rovině tvrzení i důkazů. Rovněž Ústavní soud pro stručnost nebude na tomto místě rozvádět argumentaci odvolacího soudu, neboť tato bude zmíněna následně u vypořádání se s jednotlivými námitkami stěžovatelů.
6. Stěžovatelé následně proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání, v němž opět konzistentně uvádí své níže specifikované námitky. Nejvyšší soud však toto jejich dovolání odmítl svým napadeným rozhodnutím s poukazem na to, že stěžovatelé uvedenými námitkami nenaplnili žádný z dovolacích důvodů, předepsaných ustanovením §265b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Nad rámec Nejvyšší soud uvedl, že se v podstatě ztotožňuje s postupem nalézacího i odvolacího soudu, kdy ke každé vznesené námitce uvedl odkaz na příslušnou pasáž odůvodnění rozhodnutí příslušného soudu, s níž se ztotožnil a již považoval za argumentačně dostatečnou. K námitce nesprávného určení výše škody pak Nejvyšší soud uvedl, že tato byla stěžovateli konkretizována tak nedostatečně, že ji nemohl přezkoumat.
III. Argumentace stěžovatelů
7. Obě ústavní stížnosti operují se stejnou argumentací a tvrdí stejné vady v postupu obecných soudů a jejich rozhodnutích, proto se Ústavní soud z důvodu procesní ekonomie nebude zabývat argumentací každé stížnosti zvlášť. Stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech nejprve stručně přiblížili dosavadní procesní vývoj trestního řízení a výslovně označili, že jeho průběhem, jakož i napadenými rozhodnutími, bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené jim čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na nedotknutelnost obydlí, zaručené jim čl. 12 odst. 1 Listiny. Toto porušení spatřovali stěžovatelé v 1) nepřiměřené délce řízení, 2) porušení zásady presumpce neviny, 3) nezákonnosti domovních prohlídek jakožto neodkladných a neopakovatelných úkonů, 4) nezákonnosti nahrazení příkazu k domovní prohlídce příkazem k prohlídce nebytových prostor, 5) nesprávnosti, nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti znaleckého posudku, 6) nekompletním dokazování, 7) nevypořádání se s námitkami obhajoby, 8) nesprávném určení výše škody, 9) neprokázáním subjektivní stránky obou stěžovatelů, 10) neaplikování zásady ultima ratio, 11) formalistickém odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem. Konkrétně své námitky stěžovatelé rozvedli následovně:
8. Ad 1) stěžovatelé namítají, že trestní řízení proti nim bylo vedeno po příliš dlouhou dobu, neboť trestní stíhání vůči nim bylo zahájeno již dne 18. 8. 2008, přičemž pravomocně byli oba stěžovatelé odsouzeni až napadeným rozsudkem odvolacího soudu, jenž nabyl právní moci dne 26. 3. 2015, tedy po uplynutí doby téměř sedmi let. Stěžovatelé v této souvislosti poukazují na judikaturu domácích soudů, zejména na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03 (N 157/42 SbNU 287), a ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 (N 67/36 SbNU 707), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 3 Tdo 531/2012, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, jejíž závěry ohledně průtahů v trestním řízení dle stěžovatelů obecné soudy v jejich věci nezohlednily. Dle stěžovatelů měly v jejich případě obecné soudy vzhledem k nedůvodné délce trestního řízení uplatnit prostředky nápravy průtahů, vyplývající z výše uvedené judikatury, zejména modifikovat ve prospěch stěžovatelů výši trestu. To však obecné soudy neučinily, ačkoliv se toho stěžovatelé opakovaně domáhali, a ani nikterak tento svůj postup nezdůvodnily.
9. Ad 2) stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy se dopustily porušení zásady presumpce neviny, a to tím, že jim k tíži přikládaly jejich angažmá v podnikatelské činnosti obchodní společnosti Finanční dům GOLD, spol. s r.o., kdy dle názorů stěžovatelů obecné soudy měly za to, že trestné činnosti ekonomického charakteru se stěžovatelé dopouštěli již při této podnikatelské činnosti, a následně v ní pokračovali při podnikatelských aktivitách společnosti TEMPL METAL, s.r.o. To stěžovatelé považují za nepřípustné, neboť trestní řízení ve věci jejich údajné trestné činnosti v souvislosti s podnikáním společnosti Finanční dům GOLD, spol. s r.o., nebylo ke dni rozhodnutí nalézacího ani odvolacího soudu ukončeno.
10. Stěžovatelé porušení zásady presumpce neviny spatřují dále v tom, že předsedkyně senátu nalézacího soudu v průběhu řízení nahlížela na stěžovatele a priori jakožto na vinné, o čemž svědčí její komentáře v průběhu řízení, kdy se např. stěžovatel 1) vyjádřil k výpovědi jedné svědkyně a oznámil, že může do spisu založit listiny na podporu svých tvrzení, načež předsedkyně senátu měla prohlásit: "Jasně, dodatečně všechno si založte do spisu." Tato rovněž měla oba stěžovatele nabádat ke stručnosti při jejich vyjádřeních k výpovědím svědků slovy: "Popojeďte dál dopředu, nebo tady budeme do večera," a na stěžovatelku 2) se měla v obdobné situaci obořit: "Co ještě chcete, Vás se to netýká." Z toho stěžovatelé dovozují, že předsedkyně senátu byla o jejich vině přesvědčená již v průběhu hlavního líčení, čemuž odpovídal i styl vedení dokazování, kdy toto bylo dle názoru stěžovatelů vedeno jednostranně proti nim, kdy důkazní návrhy stěžovatelů byly zamítány z důvodu nadbytečnosti, ač šlo o námitky podstatné, atd.
11. Ad 3) se stěžovatelé vymezili proti domovní prohlídce v budově s č. p. X v obci Y, jíž byly získány některé usvědčující důkazy. Nezákonnost této domovní prohlídky stěžovatelé dovozují z toho, že tento úkon byl proveden jako neodkladný a neopakovatelný ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu, ačkoliv ani příkaz k předmětné domovní prohlídce, ani protokol o jejím provedení neobsahovaly její označení jakožto úkonu neodkladného a neopakovatelného a zároveň se o neodkladný a neopakovatelný úkon nejednalo ani materiálně, neboť oba stěžovatelé od počátku trestního řízení s orgány činnými v trestním řízení spolupracovali a poskytovali jim všemožnou součinnost. Stěžovatelé se proto neztotožňují s odůvodněním obecných soudů, že v dané situaci postačuje odkaz na návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce státního zástupce, který uvedl, že stěžovatelé nevydali přes opakované sliby účetnictví v souběžně vedeném trestním řízení, týkajícím se jejich zapojení do podnikatelských aktivit společnosti Finanční dům GOLD, spol. s r.o., a tedy očekávání, že takto nečinní budou i v tomto trestním řízení, je legitimní. Stěžovatelé v tomto ohledu rovněž vytýkají odvolacímu soudu, že se nijak s touto jejich námitkou nevypořádal, když návrh na vydání předmětného příkazu obsahuje toliko obavu, že stěžovatelé nebudou spolupracovat, ačkoliv stěžovatelé v předmětném trestním řízení spolupracovali. K tomu stěžovatelé odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu, která má podporovat jejich závěry, zejména na jeho usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 5 Tdo 47/2011 (Rt 37/2013), a usnesení ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 139/2013.
12. Ad 4) stěžovatelé rovněž vytýkají obecným soudům, že aprobovaly postup policejního orgánu, který na základě příkazu k domovní prohlídce provedl prohlídku i v té části předmětného objektu, která zjevně nebyla určena k bydlení, ale k výkonu podnikatelské činnosti, ačkoliv disponoval toliko příkazem k domovní prohlídce. Dle stěžovatelů toto odporuje závěrům judikatury zdejšího soudu, zejména jeho nálezu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.), a stanoviska jeho pléna ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 (ST 31/59 SbNU 607; 426/2010 Sb.). Podle stěžovatelů neobstojí ani argumentace nalézacího soudu, že policejní orgán provádějící předmětnou domovní prohlídku nemohl vědět, jaká část předmětné nemovitosti sloužila k bydlení a jaká k podnikání, neboť policejní orgán zřetelně v protokolu označil místnosti, z nichž odnesl důkazní materiál, jako kanceláře. Zároveň policejní orgán již z předchozí činnosti věděl, že v předmětném objektu stěžovatelé rovněž podnikají, a to v jasně prostorově vymezených místnostech.
13. Stěžovatelé rovněž uvádí, že je s podivem, že policejní orgán provedl domovní prohlídku zrovna v nemovitosti na adrese X1, když v obchodním rejstříku je jako sídlo společnosti TEMPL METAL s.r.o. uvedena zcela jiná adresa. Policejní orgán rovněž neprovedl prohlídku nebytových prostor ani v nebytových prostorách ve Pstruží, ačkoliv disponoval informacemi, že právě do těchto nebytových prostor společnost TEMPL METAL s.r.o., přenesla své administrativní sídlo. Stěžovatelé tak mají za to, že předmětná domovní prohlídka byla nezákonná a veškeré důkazy, které z ní vzešly, měly být obecnými soudy zcela opomenuty. Nalézací soud z nich však vycházel a tento postup posvětily i soud odvolací a Nejvyšší soud. Ani jeden z obecných soudů pak podle stěžovatelů dostatečně nereagoval na jejich námitky ohledně nezákonnosti předmětné domovní prohlídky.
14. Ad 5) stěžovatelé předně vztahují závěr o důkazní nepoužitelnosti výsledků předmětné domovní prohlídky i na znalecký posudek v oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, z nějž obecné soudy vycházely. Tento znalecký posudek byl rovněž nekompletní, neboť nevycházel ze všech dostupných podkladů. Stěžovatelé zde poukazují na to, že v mezidobí mezi předmětnou domovní prohlídkou, která se odehrála v roce 2008, a hlavním líčením, k němuž došlo v roce 2013, bylo odňaté účetnictví bez důsledné katalogizace umístěno v neoznačených schránách, a tedy je zde pochybnost, zda se skutečně při hlavním líčení jednalo o kompletní účetnictví tak, jak bylo odňato v době provedení domovní prohlídky. Dále stěžovatelé uvedli, že i zpracovatelé znaleckého posudku sami potvrdili, že vycházeli jen z těch účetních podkladů, které jim poskytl zadavatel, a že vzhledem k rozsahu účetnictví znalci nevycházeli ze všech primárních podkladů, ale jen z těch, které jim předložila Policie České republiky. Podle stěžovatelů přitom znalci měli k disposici všechny zajištěné účetní podklady. K tomu poukazují na rozpor ve výpovědích, kdy soudní znalkyně prof. Hóthová uvedla, že nebylo možno z časových a jiných důvodů prozkoumávat všechny podklady, přičemž její asistent Ing. Urbaniec naopak uvedl, že mu u policejního orgánu byl umožněn přístup ke všem těmto podkladům. Stěžovatelé rovněž namítají, že tímto jejich argumentem se obecné soudy prakticky nezabývaly a že není pravdou, že by nekompletnost účetních podkladů nenamítali již v rámci nalézacího řízení, ačkoliv odvolací soud tvrdil opak.
15. Stěžovatelé v této souvislosti rovněž namítají, že soudní znalkyně prof. Hóthová výslovně při hlavním líčení potvrdila, že vycházela pouze z předložených podkladů, že není schopna ověřit kompletnost účetní dokumentace, a že bylo v zájmu stěžovatelů, aby s ní případně spolupracovali a aktivně předložili účetní dokumenty, potřebné z hlediska jejich obhajoby. Toto její vyjádření pak staví do kontrapozice k énoncé jejího asistenta, že si výslovně ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení vymínili, že s ní stěžovatelé nebudou komunikovat napřímo. Stěžovatelé tedy namítají, že jim je na jednu stranu vytýkáno, že se znalci nespolupracovali, na druhou stranu však sami znalci uvedli, že si vymínili, že s nimi stěžovatelé nijak komunikovat nebudou. Stěžovatelé rovněž napadají obsah znaleckého posudku, kdy tomuto vytýkají nepřezkoumatelnost, neboť z něj podle nich není patrné, jaké konkrétní podklady byly využity při jeho tvorbě, jakými metodami bylo postupováno atd. Dále stěžovatelé uvádí konkrétní skutečnosti, ke kterým znalecký posudek nepřihlédl, ale které byly pro správné závěry relevantní (např. nezohlednění stavu zásob, objednávek atd.). Stěžovatelé k tomu dodávají, že v odňatém účetnictví se po celou dobu přípravného řízení nacházely i doklady o zaplacení několika dluhů společnosti TEMPL METAL s.r.o. z nichž však ani soudní znalci, ani státní zástupce při podání obžaloby nevycházeli. Stěžovatelé taktéž tvrdí, že předmětný znalecký posudek nesplňoval ani formální zákonné náležitosti.
16. Stěžovatelé rovněž vytýkají kriminalistické expertize na obsah zabavené výpočetní techniky, z níž bylo při zpracovávání znaleckého posudku rovněž vycházeno, že zcela opomenula existenci systému EVI, v němž byl přehled o stavu zásob obsažen. Ve světle těchto skutečností stěžovatelé považují daný znalecký posudek za zcela nedostatečný, přičemž poukazují mimo jiné i na to, že přísedící Ing. Paseka vůči němu rovněž vznesl výhrady, a tedy převzal-li z něj nalézací soud závěr o vině stěžovatelů, nemůže tento jeho závěr obstát, a to přinejmenším ve vztahu k subjektivní stránce stěžovatelů.
17. Ad 6) stěžovatelé vznáší tvrzení, že obecné soudy zatížily řízení vadou tzv. opomenutých důkazů. Dle stěžovatelů totiž obecné soudy nedostatečně odůvodnily svá usnesení o zamítnutí důkazních návrhů stěžovatelů, které podle těchto byly zcela zásadní. Stěžovatelé uvádí konkrétní příklady, jež pro rozhodnutí Ústavního soudu netřeba zde rozvádět. Stěžovatelé odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2009, sp. zn. 4 Tdo 786/2009, a na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na jeho nález ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379), z nichž vyvozují, že v jejich případě došlo k porušení ústavních maxim, týkajících se tzv. opomenutých důkazů, neboť vzhledem k významu jimi navrhovaných důkazů bylo odůvodnění nalézacího soudu, potvrzené i soudem odvolacím a Nejvyšším, že tyto důkazní návrhy se zamítají pro nadbytečnost, jako zcela nedostatečné. Stěžovatelé rovněž poukazují na to, že nalézací soud vyšel rovněž z údajně čtené výpovědi svědka Ing. Dvořáka, ačkoliv tento nebyl v řízení vyslechnut a obhajoba nedala souhlas se čtením jeho výpovědi.
18. Ad 7) stěžovatelé alarmují, že se nalézací soud nikterak nevypořádal s jejich podrobnými vyjádřeními k jednotlivým skutkům, kladeným jim za vinu. Nalézací soud se v odůvodnění rozsudku nijak s tam detailně vymezenými námitkami včetně důkazních příloh nevypořádal, a tedy není zřejmé, jak se k nim postavil. Tento jeho postup posvětil i soud odvolací, který uvedl, že se jednalo toliko o polemiku se skutkovými závěry obžaloby, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, ačkoliv mu bylo zasláno podrobné třísetstránkové odůvodnění odvolání s detailním vyjádřením k jednotlivým skutkům. Stěžovatelé namítají, že tím nemohlo být dosaženo požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí tak, jak plynou např. z nálezu Ústavního soudu ze dne ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04 (N 88/37 SbNU 195), či z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 778/2005. Stěžovatelé tedy vytýkají nalézacímu i odvolacímu soudu, že se s jejich argumentací vůbec neseznámily, což dovozují mimo údajně absence odůvodnění i z toho, že oba tyto soudy zcela přehlédly zjevnou chybu v číslování skutků (a referencí na tyto skutky v odůvodnění obou napadených rozhodnutí těchto soudů), k níž došlo tím, že ohledně jednoho z původně žalovaných skutků došlo ke zproštění. Stěžovatelé dále rovněž poukazují na to, že se obecné soudy vůbec nevypořádaly s některými skutečnostmi, které dále rozvádí.
19. Ad 8) stěžovatelé napadají výši škody, z níž vycházely obecné soudy. Uvádí, že orgány činnými v trestním řízení nebylo při zjišťování výše škody nijak zohledňováno, že některé své dluhy společnost TEMPL METAL s.r.o. již v průběhu trestního řízení zaplatila, ohledně jiných jsou na její majetek vedeny exekuce, zohledněny nebyly rovněž některá započtení, ponechání si materiálu této společnosti jejími věřiteli atd. Výše škody proto podle stěžovatelů byla zjištěna v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i samotného odvolacího soudu. Stěžovatelé do svých ústavních stížností na tomto místě zahrnuli celou řadu konkrétních skutkových okolností, relevantních pro určení výše škody, jejichž správnost napadá. Stěžovatelé rovněž opakují svou námitku, že obecné soudy se touto jejich argumentační linií nikterak nezabývaly.
20. Ad 9) stěžovatelé zpochybňují závěr nalézacího soudu, s nímž se ztotožnily i soud odvolací a Nejvyšší, že byla prokázána subjektivní stránky stěžovatelů. Dle jejich náhledu na věc je obžaloba vytržena z dlouhodobého kontextu podnikání stěžovatelů, kdy v předchozím období společnost TEMPL METAL s.r.o. obchodovala, a to i s poškozenými, zcela standardně a své závazky si plnila; rovněž při skutcích, kladených stěžovatelům za vinu, si tito nepočínali tak, že by ve prospěch řečené společnosti vylákali na poškozených plnění, vůči němuž by následně neposkytli žádné protiplnění. Poškození přitom zpravidla věděli o ekonomické situaci společnosti TEMPL METAL s.r.o. Podle stěžovatelů se tedy jedná o kriminalizaci podnikání, přičemž špatná hospodářská situace řečené společnosti byla zapříčiněna mimo jiné trestním stíháním stěžovatelů a jejich vzetím do vazby, po němž nebyla společnost TEMPL METAL s.r.o. schopna účinně vymáhat své pohledávky, došlo k odcizení jejích materiálů v detenci obchodních partnerů, atd.
21. Obecné soudy rovněž vycházely toliko z tvrzení poškozených, ačkoliv stěžovatelé tato tvrzení rozporovali s předložením pádných důkazů. Obecné soudy naproti tomu nijak nezohlednily potenciální budoucí výnosy teprve realizovaných či zamýšlených obchodních projektů řečené společnosti, které byly trestním stíháním překaženy. Stěžovatelé tak ze všech těchto důvodů mohli důvodně očekávat, že všem svým obchodním závazkům dostojí a nebyli-li toho schopni, nejednalo se na jejich straně o úmysl. Stěžovatelům přitom nelze klást za vinu ani to, že se při plánování obchodní činnosti spoléhali na některé okolnosti, které zůstaly nenaplněny (např. že zaměstnanci budou výkonnější, že bude povolena změna užívání stavby, že spolupráce s výrobním družstvem LIDOKOV bude bezproblémová, že budou nižší ztráty na materiálu v důsledku rozkrádání atd.).
22. Ad 10) stěžovatelé doplňují, že uplatnění jejich trestní odpovědnosti zabraňuje zásada subsidiarity trestní represe. V jejich případě se totiž jednalo toliko o podnikatelskou činnost, která bez zavinění stěžovatelů nedopadla tak, jak si tito představovali. K tomu dodávají, že jen v roce 2011 bylo prohlášeno 1778 konkursů podnikatelů. Dle názoru stěžovatelů by v logice orgánů činných v trestním řízení, kterou vůči nim uplatnily orgány činné v trestním řízení, museli všichni tito podnikatelé být trestně stíháni. Stěžovatelé rovněž mají za to, že v jejich případě obecné soudy vycházely prostě z nepřípustného předpokladu, že když má společnost TEMPL METAL s.r.o. tak vysoký počet věřitelů, tak se trestného činu podvodu dopustit museli, což vedlo obecné soudy k tomu, že poškozeným přiznaly v podstatě náhradu škody v takové výši, s níž se tito přihlásili, aniž by jimi přihlášené nároky byly podrobeny zevrubnému přezkumu a konfrontaci s důkazy, kterými stěžovatelé tyto nároky vyvraceli. Stěžovatelé však upozorňují, že na společnost TEMPL METAL s.r.o. ani ke dnešnímu dni nebyl podán insolvenční návrh, z čehož zřejmě plyne, že stěžovatelé těžko mohli mít v úmyslu obchodní závazky řečené obchodní společnosti neplnit.
23. Ad 11). Napříč oběma ústavními stížnostmi argumentují oba stěžovatelé průběžně i údajně nesprávným postupem Nejvyššího soudu, který jejich dovolání odmítl, ač zde byly splněny podmínky pro to, aby se jím materiálně zabýval. Stěžovatelé jsou názoru, že Nejvyšší soud postupoval ryze formalisticky. Ačkoliv stěžovatelé totiž vznesli řadu námitek porušení práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud ani tyto, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i svou vlastní, nepodrobil meritornímu přezkumu. Tak neučinil dokonce ani ve vztahu k námitkám, které naplňují dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 2 písm. g) trestního řádu, např. námitkami směřujícími do stanovení výše škody či subjektivní stránky.
24. V závěru svých ústavních stížností pak stěžovatelé navrhli zrušení všech tří napadených rozhodnutí. Oba stěžovatelé pak ve svých ústavních stížnostech napadli i výše zmíněný příkaz k domovní prohlídce, vydaný Okresním soudem v Novém Jičíně, byť tento nikterak nespecifikovali a nepřiložili ani jeho kopii. Tento příkaz proto nezůstal stranou pozornosti Ústavního soudu, Ústavní soud se jím však zabýval toliko jakožto součástí řízení, předcházejícího vydání napadených rozhodnutí.
IV. Posouzení Ústavním soudem
25. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajícím práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
26. Ústavní soud předesílá, že námitky stěžovatelů spočívají v prvé řadě převážně ve skutkové a důkazní polemice s obecnými soudy. Jak již ovšem Ústavní soud v minulosti mnohokráte konkludoval, není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)], nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, případy důkazů nezákonných a případů extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem [srov. mimo jiné např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), a další judikaturu v těchto rozhodnutích uvedenou].
27. Ústavní soud rovněž připomíná, že skutkový stav, zjišťovaný postupem orgánů činných v trestním řízení, je nutně a z povahy věci vždy spojen s větší či menší mírou pochybností, není nikdy absolutně objektivní a je vždy otevřen subjektivnímu nepřijetí některou ze stran trestního řízení. Z tohoto důvodu není a nemůže být jako standard pro vynesení odsuzujícího rozsudku vyžadováno zjištění skutkového stavu, které by nevyvolávalo u žádného člověka ani tu sebemenší pochybnost, jak by si stěžovatelé zjevně přáli, ale vnitřní přesvědčení soudce, nabyté v rámci předepsaného procesního postupu na základě objektivně přezkoumatelných úvah, vtělených do odůvodnění jeho rozhodnutí o tom, že se stal určitý skutek, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchala určitá osoba.
28. Toto přesvědčení musí mít kvalitu tzv. praktické jistoty, tj. stavu, v němž soud nemá při dodržení předepsaného procesního postupu o vině obviněného důvodné pochybnosti [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13 (N 116/73 SbNU 801), nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 (N 141/70 SbNU 323), nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11 (N 116/61 SbNU 695), nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479), nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11), nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), a mnohé další].
29. V řadě druhé spočívají pak námitky stěžovatelů dominantně v polemice s odůvodněním napadených rozhodnutí obecných soudů, zejména se způsobem, jakým se tyto vypořádaly s námitkami stěžovatelů. Ústavní soud setrvává i v této věci na svých konstantních závěrech, že odůvodnění soudního rozhodnutí, zejména způsob vypořádání s námitkami účastníků řízení, má v demokratickém a právním státě mimořádnou důležitost, neboť je prakticky jediným objektivním měřítkem jeho správnosti i přesvědčivosti [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3782/11 (N 131/66 SbNU 49), nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431), nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 494/15 (N 126/77 SbNU 927), nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 1190/15 (N 104/77 SbNU 527), nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2445/09 (N 46/60 SbNU 523), nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2227/10 (N 47/60 SbNU 547), či nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14 (N 225/75 SbNU 521)].
30. Naplnění požadavků na ústavně-konformní odůvodnění soudního rozhodnutí však nevyžaduje, aby soud uspokojil subjektivní nároky subjektů řízení na rozsah a kvalitu odůvodnění každé jejich konkrétní námitky, nýbrž to, aby se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s každou relevantní námitkou v takovém rozsahu, který je přímo úměrný její relevanci [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723), nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09 (N 129/53 SbNU 623), nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45), nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2445/09 (N 46/60 SbNU 523), nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2227/10 (N 47/60 SbNU 547)].
31. Ústavní soud připomíná, že jeho shora popsané judikaturní závěry nejsou projevem neochoty Ústavního soudu zabývat se konkrétními skutkovými okolnostmi každého případu a procesem jejich zjišťování, natož pak alibismu ve vztahu k námitkám vznášeným účastníky řízení, nýbrž projevem vnitřní dělby moci soudní. Ústavnímu soudu příslušní pozice ochránce ústavnosti, nikoliv soudu v trestním či jiném řízení. Ústavní soud tak z povahy věci zpravidla nemůže konkurovat skutkovým závěrům obecných soudům, neboť před ním neproběhlo dokazování, jež ovládají zásady bezprostřednosti, ústnosti a volného hodnocení důkazů, z něhož jedině mohou v podmínkách demokratického a právního státu skutkové závěry vzejít. Bylo by porušením všech těchto tří základních zásad trestního řízení, jestliže by se Ústavní soud vměšoval do skutkových zjištění, aniž by sám důkazy provedl a hodnotil. Důvod pro zásah Ústavního soudu je tedy dán toliko tehdy, jestliže proces zjišťování skutkového stavu před obecnými soudy vybočí z ústavně konformního rámce (viz výše sub 26.). Nestane-li se tak, nemůže Ústavní soud skutkové závěry ani jim předcházející proces dokazování přehodnocovat, byť by se i domníval, že měl obecný soud dospět k jinému skutkovému závěru.
32. V případě stěžovatelů však žádný důvod, aby Ústavní soud vystoupil z mezí výše nastíněné zdrženlivosti, dán není. Obecné soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu, pečlivě se jednotlivým důkazům věnovaly a řádně svá napadená rozhodnutí odůvodnily. Byť na některé námitky stěžovatelů nereagovaly zcela vyčerpávajícím způsobem, nedošel Ústavní soud k závěru, že by přitom porušily požadavky na ústavně-konformní odůvodnění soudního rozhodnutí. Tyto závěry platí souhrnně pro všechny shora nastíněné námitky, k nimž se v podrobnostech Ústavní soud vyjadřuje následovně:
33. S námitkou ad 1) se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Tvrzení stěžovatelů, že obecné soudy nijak nepřihlédly k délce řízení a tuto nijak při ukládání trestu nezohlednily v rozporu s výše specifikovanou judikaturou, není pravdivé. Již nalézací soud se délkou řízení a jejím vlivem na výši trestu zabývá, a to na s. 135 svého napadaného rozsudku. Nalézací soud zde výslovně závěry výše uvedené judikatury necituje, uvádí však, že délka řízení nebyla nepřiměřená, neboť je způsobena objektivními okolnostmi, zejména rozsahem žalované trestné činnosti, rozsahem dokazování a objektivními příčinami na straně soudu, kdy muselo dojít ke změně senátu. Ústavní soud vychází z toho, že ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, ani z jeho vlastní judikatury neplyne žádná absolutní hranice nepřípustné délky trestního stíhání.
34. Ačkoliv se Ústavní soud neztotožňuje s tím, že by objektivní příčiny na straně soudu mohly být kladeny k tíži stěžovatelům, další zmíněné důvody délku řízení legitimizují. Ústavní soud podotýká, že spis měl v době rozhodování nalézacího soudu téměř 10.000 stran a trestní stíhání se vedlo pro cca 120 skutků rozsáhlé ekonomické trestné činnosti na úkor cca sedmi desítek poškozených.
35. Odvolací soud pak na s. 71 shledává, že postup nalézacího soudu při ukládání trestů byl bezchybný, kdy mimo jiné mezi kritérii, jež nalézací soud vzal v úvahu, uvádí i délku řízení. Byť zde nepochybně odvolací soud mohl být i sdílnější, je zřejmé, že se ztotožnil s důvody, pro něž nalézací soud tresty v důsledku délky řízení nesnížil. Nalézací i odvolací soud přitom považovaly za dostatečný trest ve spodní polovině trestní sazby, kdy stěžovatelka 2) byla na základě ustanovení §250 odst. 3 trestního zákona ohrožena sazbou trestu odnětí svobody od dvou do osmi let a stěžovatel byl ohrožen na základě ustanovení §209 odst. 5 písm. a) trestního zákoníku sazbou trestu odnětí svobody v délce pěti až deseti let. Oběma stěžovatelům tak byly uloženy tresty odnětí svobody ve výměře jen těsně nad samou spodní hranicí, tedy pod polovinou trestní sazby, jež v případě stěžovatelky 2 představovala pět let a u stěžovatele 1) sedm a půl roku.
36. Ústavní soud nemá takovému postupu co vytknout, neboť délka řízení nebyla nepřiměřená, výměry trestů nebyly zjevně excesivní a obecné soudy své výroky o trestu dostatečně zdůvodnily a Ústavnímu soudu se tak neotevřel prostor do výroku o trestu jakkoliv zasahovat [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119), usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1928/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2708/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2996/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1429/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 176/06, a mnohá další].
37. K námitce ad 2) se vyjádřil odvolací soud na s. 58 a 59 svého napadeného rozhodnutí. Odvolací soud neshledal v přístupu soudu nalézacího ke stěžovatelům žádných vad, neboť nalézací soud si byl vědom toho, že trestní řízení ve věci zapojení stěžovatelů do aktivit společnosti Finanční dům GOLD, spol. s r. o. neskončilo a nevyvozoval z něj žádné závěry o jejich vině v tomto paralelně běžícím trestním řízení, toliko se zabýval povahou a podobou tohoto zapojení a činnosti stěžovatelů. Měl přitom za to, že pokud nalézací soud na s. 135 svého napadeného rozsudku při odůvodnění výroku o trestu vyšel z toho, že stěžovatel 1) má sklony k páchání trestné činnosti podvodného charakteru, nevycházel z paralelně probíhajícího trestního řízení, ale z předchozí trestní minulosti stěžovatele.
38. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem, že nalézací soud vinu stěžovatelů v souvislosti s paralelním trestním řízením nepředjímal. Na s. 132 svého napadeného rozsudku, kde odůvodňuje své závěry k osobnosti stěžovatelů, totiž uvádí, že se této trestné činnosti měli dopustit. Tím dává nalézací soud najevo, že si je vědom toho, že tento skutek jim nebyl prokázán. Pokračoval-li pak na s. 133 nalézací soud tím, že obdobné podnikatelské aktivity, jaké provozovali stěžovatelé v rámci podnikatelské činnosti společnosti TEMPL METAL s. r. o., provozovali i předtím v rámci podnikatelské činnosti společnosti Finanční dům GOLD, spol. s r. o., nedovozoval tím nikterak jejich vinu. Bylo plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vzal-li nalézací soud v úvahu předchozí činnost stěžovatelů. K této uvedl, že se stěžovatelé dopouštěli obdobného jednání, když za společnost, která byla dlouhodobě insolventní, vstupovali do dalších závazků. Ústavní soud si je vědom toho, že takováto formulace je na hraně zásahu do presumpce neviny, nicméně nalézací soud tím nikterak vinu stěžovatelů v paralelně vedené věci nepředjal. Povahu činnosti stěžovatelů v rámci předchozích podnikatelských aktivit totiž nalézací soud je oprávněn zjišťovat, pokud ji právně nekvalifikuje jakožto trestný čin. Toto však nalézací soud neučinil.
39. Ústavní soud rovněž souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nalézací soud vyšel oprávněně ze sklonů stěžovatele 1) páchat podvodnou trestnou činnost v rámci úvah o uložení trestu. Ačkoliv se oba stěžovatelé ohledně svých předchozích odsouzení osvědčili, a tato tak byla zahlazena, neznamená to, že by zákaz přihlédnutí k předchozím odsouzením byl absolutní. Nesmělo k nim být přihlédnuto v tom smyslu, že by na stěžovatele bylo nahlíženo jakožto na pachatele konkrétní předchozí trestné činnosti, nicméně bylo možno přihlédnout k obecným sklonům k páchání trestné činnosti [srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 1974, sp. zn. Tpjf 28/73 (R 10/1974), či nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Taková okolnost má jistě menší význam, neboť bere-li ji soud do úvahy, musí přitom přihlédnout k tomu, že jde o již zahlazená odsouzení [nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31)]. To ovšem soud nalézací v nynějším případě akcentoval tím, že celkově bylo potrestání obou stěžovatelů v rámci příslušných trestních sazeb velmi mírné (viz sub 36.).
40. Stejný závěr traktuje Ústavní soud ohledně námitky podjatosti soudkyně. K ní odvolací soud na s. 59 svého napadeného rozsudku uvedl, že přezkoumal všechny údajně kompromitující výroky předsedkyně senátu nalézacího soudu, nicméně neshledal v nich podtext, který jim přisuzují stěžovatelé. Odvolací soud dospěl naopak k závěru, že řízení bylo vedeno standardním způsobem. Poukázal rovněž na to, že stěžovatelé po celou dobu hlavního líčení nikdy námitku podjatosti ve vztahu k předsedkyni senátu nevznesli. To netvrdí ani sami stěžovatelé. Ústavní soud se s tímto odůvodněním odvolacího soudu spokojuje, neboť toto nevybočuje z mezí vytyčených výše sub 30.
41. Ostatně ani formulace výroků, jež jsou podle stěžovatelů problematické, nesvědčí o apriorní předpojatosti předsedkyně senátu nalézacího soudu. Byť se jedná o výroky nepatřičné, svědčí spíše o vcelku pochopitelné snaze předsedkyně senátu průběh řízení s enormně rozsáhlým dokazováním, jakož i počtem poškozených urychlit, což však samo o sobě ještě neznamená, že by byla o vině stěžovatelů rozhodnuta již v průběhu řízení. Obdobný závěr Ústavní soud učinil ve vztahu k údajnému jednostrannému dokazování. S odkazem na výše uvedené mantinely dokazování a odůvodnění soudních rozhodnutí Ústavní soud uzavírá, že tyto v nynějším případě nebyly nalézacím soudem překročeny, a tedy subjektivní hodnocení stěžovatelů o tom, jaké důkazy byly nadbytečné a jaké kruciální, nelze považovat za indicii podjatosti předsedkyně senátu nalézacího soudu. Stěžovatelé pak žádné další konkrétní okolnosti či výroky, z nichž by toto bylo možno dovodit, neuvádí.
42. Ani námitky ad 3) a 4) Ústavní soud nepřesvědčily. Problematice zákonnosti domovní prohlídky se věnoval nalézací soud na s. 130 svého napadeného rozsudku a odvolací soud na s. 60nn svého napadeného rozsudku. Argumentaci obou těchto soudů považuje Ústavní soud za dostatečnou, věcnou a legitimní. Odvolací soud připustil, že předmětný příkaz k domovní prohlídce, jakož i protokol o ní, byly formálně vadné, neboť neobsahovaly klauzuli o neodkladnosti a neopakovatelnosti ani její odůvodnění. S oporou o závěry usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013 (Rt 13/2014) však dovodil neodkladnost a neopakovatelnost tohoto úkonu z materiálního hlediska, což dle jeho názoru vyplynulo zejména z odůvodnění návrhu na vydání předmětného příkazu.
43. Tento závěr je správný. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil význam označení a odůvodnění určitého úkonu jakožto neodkladného a neopakovatelného, připustil však, že není nutno striktně formalisticky trvat na tom, aby toto odůvodnění expresis verbis bylo obsaženo v samotném příkazu či protokolu o provedení úkonu. Postačuje, že se orgány činné v trestním řízení v rámci tzv. trojstupňové kontroly (policejní orgán-státní zástupce-soud) neodkladností a neopakovatelností tohoto úkonu zabývaly a toto lze z jejich postupu dovodit [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821), nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263), nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 474/07 (N 151/46 SbNU 505), nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297), a zejména nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)].
44. Zhojení formálních vad, spočívajících v opomenutí označení úkonu jakožto neodkladného a neopakovatelného, v dalším průběhu řízení zdůvodněním, z jakého důvodu se ve skutečnosti o neodkladný a neopakovatelný úkon jednalo, ostatně připouští i sami stěžovatelé a jimi uvedené usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 47/2011. V nynějším případě státní zástupce ve svém návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce odůvodnil, proč se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon a k námitce stěžovatelů toto bylo přezkoumáváno přinejmenším i v rámci odvolacího řízení. Formální pochybení soudu, který předmětný příkaz vydal, a policejního orgánu, který domovní prohlídku provedl, nezmínily-li tyto výslovně její neodkladnost a neopakovatelnost v příkazu a v protokolu, se zde tedy samo o sobě práv stěžovatelů dotýkat nemůže.
45. Stěžovatelé však namítali, že předmětná domovní prohlídka nesplňovala podmínky neodkladnosti a neopakovatelnosti ani z materiálního hlediska. Ve svých ústavních stížnostech tak stěžovatelé polemizovali s důvody, které stran neodkladnosti a neopakovatelnosti státní zástupce v návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce uvedl, zejména s tím, že tento vycházel z mylného předpokladu, že stěžovatelé nebudou spolupracovat, ačkoliv opak byl pravdou, a s tím, že tuto jejich předpokládanou neochotu měl vyvodit ze skutečnosti, že takto nespolupracovali již v jiném trestním řízení. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat samotnou existenci důvodů pro nařízení domovní prohlídky jakožto neodkladného a neopakovatelného úkonu, nýbrž toliko jejich odůvodnění a je-li toto řádné, nemá možnost do předcházejícího postupu řízení nikterak zasahovat ani revidovat jeho výsledky. K tomu přiměřeně srov. výše uvedené sub 27. a 30.
46. Z těchto hledisek ústavní konformity na odůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci předmětný příkaz v kontextu odůvodnění návrhu na jeho vydání obstojí. Vyhodnotil-li státní zástupce z předchozího postupu stěžovatelů v jiné trestní věci, že je namístě obava, že účetnictví a jiný důkazní materiál nevydají dobrovolně, nejde o porušení presumpce neviny ani žádného ze základních práv a svobod stěžovatelů. Státní zástupce totiž nepředjímá výsledek odkazované jiné trestní věci, pouze hodnotí ryze procesní postup stěžovatelů v ní. Za daných okolností navíc rozhodoval v situaci nejistoty, kdy na jedné straně vážil práva a svobody stěžovatelů, na druhé straně veřejný zájem na dosažení účelu trestního řízení, pro něž mohl být důkazní materiál, nalézající se v nemovitosti na adrese X1, zcela zásadní. Jelikož se v daném objektu mohly nacházet velmi zásadní usvědčující důkazy, byla obava, že je stěžovatelé nebudou chtít vydat či že je dokonce budou chtít zničit či skrýt zcela na místě.
47. Stěžovatelé dále ve vztahu k domovní prohlídce namítali, že předmětná nemovitost pouze z části sloužila k bydlení, z části však sloužila k podnikání, přičemž tyto prostory byly dostatečně zřetelně odděleny, a tedy ve vztahu k podnikatelským prostorám nebyl příkaz k domovní prohlídce účinný, neboť měl být vydán příkaz k prohlídce nebytových prostor. S touto námitkou se vyrovnal nalézací soud tak, že předmětný příkaz se vztahoval na celou předmětnou nemovitost a vzhledem k tehdejší procesní úpravě soudní příkaz poskytoval vyšší standard ochrany.
48. Ústavní soud se s tímto odůvodněním ztotožňuje. Za stěžejní považuje skutečnost, že příslušný příkaz k domovní prohlídce pokrýval celý předmětný objekt, tedy nebyl omezen pouze na prostory určené k bydlení. Námitka, že místnosti sloužící k bydlení v něm byly zřetelně odděleny od kancelářských prostor, proto není důvodná, a to ani formálně, ani z podstaty věci. Stavebně-technické oddělení určitých prostor totiž neznamená ještě i oddělení funkční. Naopak předpoklad, že bydlí-li někdo v určitém objektu, kde zároveň i podniká, bude se funkční využití určitých prostor k oběma těmto účelům prolínat (např. že i v obývacím pokoji se může nacházet obchodní korespondence, kterou si tam z různých důvodů dotyčná osoba donesla z kanceláře, že přenosná výpočetní technika je přenášena mezi kanceláří a bytovými prostorami, protože je využívána k soukromým i obchodním účelům, atd.), je rozumný.
49. Tato myšlenka představuje přitom samotné jádro stěžovatelem odkazovaných judikátů sp. zn. Pl. ÚS 3/09 a sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10. V prvém z nich Ústavní soud shledal protiústavnost dřívější úpravy prohlídek nebytových prostor, neboť příkazy k jejich provedení mohl vydávat v přípravném řízení státní zástupce, tedy nikoliv pouze soud, jako je tomu nyní. Ústavní soud v tomto nálezu právě s přihlédnutím k tomu, že se v současnosti stírá rozdíl mezi profesní a osobní sférou jednotlivce, tedy že se tyto sféry prolínají, dospěl k závěru, že je třeba sjednotit standard ochrany obou těchto sfér při provádění prohlídek v rámci trestního řízení na vyšší úrovni, zajišťované soudní kontrolou. Postup orgánů činných v trestním řízení v nyní projednávaném případě je s tímto závěrem v plném souladu.
50. Poukazovali-li stěžovatelé na skutečnost, že předmětná domovní prohlídka byla provedena jinde, než kde se nachází oficiální sídlo společnosti TEMPL METAL s.r.o., i jinde, než kam směřovaly indicie o možné lokaci účetních dokumentů, zjištěné od předzvědných osob, pak Ústavní soud neshledává v tomto postupu ničeho protiprávního, natož protiústavního. Je otázkou taktiky vedení trestního řízení kde, kdy a v jakých prostorech orgány činné v trestním řízení prohlídku bytových či nebytových prostor provedou za předpokladu, že soud návrhům na vydání příkazů k těmto prohlídkám vyhoví.
51. K námitce stěžovatelů ad 5) Ústavní soud předně odkazuje k výše sub 26. až 31. uvedeným východiskům pro přezkum výsledků dokazování a odůvodnění rozhodnutí soudů obecných soudem Ústavním. Jelikož Ústavní soud neshledal protiprávnost předmětné domovní prohlídky, námitka stěžovatelů, že soudní znalci při zpracování znaleckého posudku vycházeli právě z materiálů získaných při této prohlídce, pozbývá významu. S tvrzením o údajné nekompletnosti, nesprávnosti a neodůvodněnosti znaleckého posudku se nalézací soud vypořádal na s. 131 svého napadeného rozsudku tak, že soudní znalci měli k dispozici kompletní účetnictví, z něhož si však vybrali pouze relevantní podklady, tedy není pravdou, že by soudní znalci zpracovávali svůj posudek toliko na základě selektivních podkladů, které jim předložil policejní orgán.
52. Odvolací soud se pak s touto argumentací ztotožnil na s. 61 až 63 svého napadeného rozsudku a tuto dále doplnil o závěr, že oba slyšení znalci prof. Hóthová i Ing. Urbaniec při svých výsleších v hlavním líčení potvrdili, že si jsou vědomi relativnosti svých závěrů v závislosti na výchozích podkladech, přičemž však Ing. Urbaniec potvrdil, že měl přístup ke všem zajištěným materiálům tak, jak byly postupně katalogizovány policejním orgánem, a že měl možnost vybrat si všechny, které pro zpracování znaleckého posudku považoval za relevantní, včetně kriminalistické expertizy obsahu počítače, zajištěného při domovní prohlídce. I z hlediska formálního shledal odvolací soud předmětný znalecký posudek vyhovujícím. Odvolací soud považoval rovněž za zcela zásadní, že oba znalci potvrdili své závěry i v hlavním líčení, že měli k dispozici dostatečné podklady a že dodali, že předložení dalších podkladů by na jejich závěrech ničeho nezměnilo.
53. Ústavní soud k tomu podotýká, že ve světle tohoto sdělení je nutno vnímat i stěžovateli namítaný údajný rozpor mezi vyjádřením Ing. Urbaniece a prof. Hóthové, kdy, podle stěžovatelů, dle prof. Hóthové neměli soudní znalci možnost vycházet ze všech materiálů, dle Ing. Urbaniece pak tomuto policejní orgán všechny tyto materiály zpřístupnil. Jde o rozpor toliko zdánlivý, neboť je zřejmé, že prof. Hóthová netvrdila, že by využití všech materiálů bránila faktická absolutní nemožnost, nýbrž toliko nemožnost časová a ekonomická. V tomto kontextu Ústavní soud nepovažuje za nijak problematické, že soudní znalci nevycházeli naprosto ze všech zjištěných účetních a dalších materiálů. Stejně Ústavní soud resumoval i k údajnému rozporu mezi vytýkanou nekooperací stěžovatelů a neochotou soudních znalců s nimi komunikovat napřímo. Jednak totiž stěžovatelé ve své stížnosti netvrdili, jak by tato komunikace změnila výsledky znaleckého dokazování, jednak ani netvrdí, že by se o ni pokusili např. prostřednictvím policejního orgánu. Stěžovatelé rovněž nepředložili vlastní znalecký posudek. Jakkoliv stěžovatele nelze jakkoliv nutit k aktivnímu výkonu svých obhajovacích práv, nelze na druhou stranu vyvodit žádné důsledky z jejich toliko obecně formulované námitky, že jim byl určitý postup znemožněn, jestliže se o tento ani nepokusili. To platí o to více, že soudní znalci v hlavním líčení oba prohlásili, že ani dodání dalších doplňujících podkladů by na jejich závěrech ničeho nezměnilo.
54. K námitkám ad 6) Ústavní soud rovněž odkazuje na východiska, uvedená sub 26. až 31. Ústavní soud nezjistil žádné zřejmé pochybení, které by zakládalo vadu tzv. opomenutého důkazu v kterékoliv jeho modalitě. Nalézací soud se s důkazními návrhy obžaloby a důvody jejich odmítnutí vypořádal na s. 131nn svého napadeného rozsudku, kterýžto postup aproboval odvolací soud na s. 56nn svého napadeného rozsudku. Ústavní soud zde částečně přitakává stěžovatelům, neboť je pravdou, že odůvodnění zamítnutí dalších důkazních návrhů nalézacím soudem bylo velmi stručné. Nelze však uzavřít, že by vytvářelo situaci tzv. opomenutého důkazu. Jak Ústavní soud vyložil, soudy mají povinnost svá rozhodnutí odůvodnit v rozsahu, který je přímo úměrný významu navrhovaného důkazu, který ovšem posuzuje soud, nikoliv strany řízení, a to nikoliv zcela objektivně, neboť to není reálně nikdy možné, ale objektivizovaně, tj. na základě objektivních kritérií.
55. Nalézací soud zamítl všechny další důkazní návrhy pro nadbytečnost, neboť měl za to, že skutkový stav již bezpečně zjistil tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti. Byť ve vztahu k některým důkazním návrhům nalézací soud uvedl pouze stručné odůvodnění: "Z výše uvedených důvodů proto byly i další návrhy na doplnění dokazování jako nadbytečné zamítnuty," je zjevné, že v předmětné pasáži svého napadeného rozsudku nalézací soud u výslovně jmenovaných důkazních návrhů vždy uváděl důvody jejich nadbytečnosti, a tedy že toto stručné odůvodnění se vztahovalo i na všechny ostatní důkazní návrhy.
56. Složitost a rozsáhlost věci nejsou a nemohou být faktory, které by snižovaly nároky na dodržení garancí spravedlivého procesu, zejména v intencích čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Přesto těmto faktorům nelze upřít význam ohledně detailnosti odůvodnění každé jednotlivé námitky, která byla v průběhu řízení vznesena. To je dáno tím, že inherentní součástí práva na spravedlivý proces je i rychlost řízení, výslovně za ni považovaná čl. 38 odst. 2 Listiny. Zejména v řízeních takového rozsahu a složitosti, jaké probíhalo v nynější věci, je proto soud postaven před obzvlášť náročnou úlohu integrovat v řízení záruky práva na obhajobu v materiálním i formálním slova smyslu, těch záruk práva na spravedlivý proces, které se bezprostředně týkají možnosti obviněného potenciálně efektivně ovlivňovat řízení ve svůj prospěch (např. poučovací povinnost, řádné odůvodnění rozhodnutí atd.), práv poškozených a požadavků na rychlost a hospodárnost řízení. Požadavky na kvalitu odůvodnění zde tedy musí vhodně vyvažovat potřebu dosáhnout rozhodnutí v rozumném čase při zachování náležité úrovně ochrany práv všech stran řízení, nadaných veřejnými subjektivními právy, tedy v trestním řízení zejména obviněného, poškozeného a případně i zúčastněnou osobu.
57. Výše uvedený postulát o přímé úměře významu každé námitky a rozsahu vypořádání se s ní je zde tedy obzvláště aktuální. Konečným měřítkem zde bude, stejně jako v ostatních případech, spravedlivost a férovost řízení jakožto celku [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14 (N 43/76 SbNU 591), nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3206/08 (N 99/53 SbNU 251), nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2956/07 (N 54/52 SbNU 539), usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1537/07 (U 7/50 SbNU 435), nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 796/08 (N 116/49 SbNU 645), či nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 528/06 (N 159/47 SbNU 75)]. Ústavní soud podotýká, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá celkem podrobně, z čeho a jak zjistil skutkový stav, z něhož vycházel, i to, že se námitkami obhajoby zabýval. Jestliže za těchto okolností odůvodnění zamítnutí jednotlivých důkazních návrhů obhajoby, jichž v průběhu řízení bylo mnoho, pokulhává, není tento nedostatek takové intenzity, aby dosahoval porušení základních práv a svobod stěžovatelů.
58. Je přitom patrné, že nalézací soud utvářel svá skutková zjištění na základě pečlivého hodnocení důkazů, o čemž svědčí např. skutečnost, že stěžovatel 1) byl soudem zproštěn obžaloby pro skutek, týkající se údajného podvodu ke škodě R. M., a to z důvodu, že nájemní smlouvu mezi ním, jakožto pronajímatelem, a společností TEMPL METAL s.r.o., jakožto nájemcem, stěžovatel 1) za společnost TEMPL METAL s.r.o. plnil a neuhrazeny zůstaly pouze dodatečně vystavené faktury, k čemuž navíc došlo až v době, kdy proti stěžovateli 1) bylo vedeno trestní řízení, takže mu objektivně bylo znemožněno situaci řešit. Prima vista se tento skutek neliší od ostatních skutků, kladených stěžovatelům za vinu, a tedy nalézací soud by, nevěnoval-li by objasnění věci v neprospěch i ve prospěch stěžovatelů patřičnou pozornost tak, jak stěžovatelé tvrdí, patrně automaticky stěžovatele 1) uznal vinným i tímto skutkem. To, že se tak nestalo, tedy svědčí o důkladném postupu soudu prvého stupně, který nepřistupoval k jednotlivým skutkům paušálně a nevycházel jednostranně jen z výpovědí poškozených, jak tvrdí stěžovatelé, ale zabýval se všemi skutky v souladu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností ve prospěch i v neprospěch.
59. To lze obdobně vztáhnout i na námitku ad 7). Je pravdou, že nalézací ani odvolací soud na písemné vyjádření obhajoby výslovně nereagovaly. Nalézací soud ovšem nemá povinnost reagovat jednotlivě na každé zaslané procesní vyjádření kterékoliv strany řízení, jeho povinností je pouze vypořádat se v odůvodnění rozsudku s obhajobou. Pokud tato obhajoba spočívá v polemice se skutkovými závěry soudu, lze za dostatečné vypořádání se s takovou obhajobou považovat i řádné odůvodnění skutkových závěrů nalézacího soudu, je-li z něj patrné, proč učinil právě takový závěr. To nalézací soud učinil na s. 42 až 130 svého napadeného rozsudku, kde k celé trestné činnosti kladené stěžovatelům za vinu obecně, jakož i k jednotlivým skutkům zvláště velmi podrobně tento soud své konkrétní skutkové závěry zdůvodňuje. Skutečnost, že se nevyjadřuje podrobně ke každému konkurujícímu skutkovému tvrzení stěžovatelů, tedy nemůže ve světle výše sub 26. až 31. zmíněných požadavků na odůvodnění založit porušení žádného základního práva ani svobody stěžovatelů.
60. Takové porušení pak nebylo dáno ani v postupu odvolacího soudu, jestliže se dle stěžovatelů nezabýval jejich konkurujícími skutkovými tvrzeními v podrobném třísetstránkovém odůvodnění jejich odvolání. Stěžovatelé však opomíjí argumentaci odvolacího soudu na s. 57 jeho napadeného rozsudku o omezenosti přehodnocování závěrů soudu prvého stupně v řízení o odvolání, jestliže se soud prvého stupně držel všech zásad dokazování, včetně hodnocení důkazů. Jestliže stěžovatelé v odvolání předložili alternativní verzi průběhu rozhodných událostí, avšak odvolací soud dospěl k závěru, že nalézací soud postupoval při zjišťování skutkového stavu správně, pak ani on neměl povinnost se detailně vypořádat s každým jednotlivým konkurujícím skutkovým tvrzením stěžovatelů, neboť pak by se z něj de facto stal druhý nalézací soud, což by bylo v rozporu s vertikální dělbou soudcovské moci v řízení o opravných prostředcích.
61. I ohledně námitek ad 8) a 9) je třeba odkázat na již mnohokrát referovaná výše nastíněná východiska přezkumu skutkových zjištění a hodnocení důkazů Ústavním soudem. Stěžovatelé se ještě v ústavní stížnosti snaží domoci revize skutkových zjištění, týkajících se znaku výše škody, a týkající se jejich subjektivní stránky. V postupu obecných soudů, zejména v odůvodnění těchto skutkových zjištění, však Ústavní soud nenalezl nedostatku. Výši škody zdůvodnil nalézací soud u každého dílčího skutku zvlášť, k subjektivní stránce se vymezil na s. 134nn svého napadeného rozsudku. Okolnosti, relevantní pro vznik škody, jsou otázkou skutkovou, do níž má Ústavní soud možnost ingerovat toliko za výše již mnohokráte zmíněných okolností.
62. Nalézací soud zdůvodnil zjištěnou výši škody u každého jednotlivého skutku zvlášť, odvolací soud pak toto zdůvodnění přezkoumal na s. 63 až 65 svého napadeného rozsudku s tím výsledkem, že se s ním ztotožnil. Stejně tak učinil i Nejvyšší soud na s. 10 svého napadeného usnesení. Ústavní soud má za to, že všechny tři obecné soudy dostatečně přesvědčivě vyvrátily námitky stěžovatelů, že se nalézací soud dopustil zásadních pochybení při určování výše škody, kdy tuto určil nekriticky podle toho, s čím se poškození přihlásili k trestnímu řízení. Jak shrnuje trefně odvolací soud, soud nalézací přitom však vycházel z celé další řady důkazů a rozlišoval i škodu jakožto znak skutkové podstaty trestného činu a škodu pro účely adhezního řízení, kdy pro tento účel přihlížel i k následným platbám. Tomuto postupu nemá Ústavní soud co vytknout.
63. Při závěru o subjektivní stránce vyšel nalézací soud, zjednodušeně řečeno, z toho, že stěžovatelům musela být špatná ekonomická situace společnosti TEMPL METAL s.r.o. známa, že tuto společnost převzali poté, co byli obdobným způsobem neúspěšní při své předchozí obchodně-korporátní činnosti, a že přesto vstupovali do závazkových vztahů, u nichž dopředu věděli, že povinnosti, které v jejich rámci společnosti TEMPL METAL s.r.o. vznikaly, nebude tato schopna plnit. I odvolací soud se s tímto zdůvodněním ztotožnil a rozvinul je na s. 68-69 svého napadeného rozsudku. Ústavní soud konstatuje, že toto zdůvodnění nikterak nevybočuje ze shora vymezených požadavků na ústavní konformitu, s čímž se ostatně ztotožnil i Nejvyšší soud na s. 9 svého napadeného usnesení.
64. Ani námitku ad 10) nemohl shledat Ústavní soud jako důvodnou. V dané věci nepřichází v úvahu ani jedno z možných využití ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku tak, jak je vyložilo stanovisko Trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (R 26/2013). To v zásadě umožňuje tři možné způsoby nakládání s tímto ustanovením. Za prvé, jedná se o maximu, jíž by měl využívat zákonodárce a kriminalizovat pouze taková jednání, která jsou materiálně společensky škodlivá natolik, že jejich korekce je možno dosáhnout toliko uplatněním trestní represe jakožto nejzazšího prostředku. Ústavní konformita úpravy trestného činu podvodu dle ustanovení §209 odst. 1, 5 trestního zákoníku ani dle ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, však nebyla předmětem řízení před Ústavním soudem.
65. Za druhé, jedná se o interpretační korektiv. V daném případě zde však nejsou žádné okolnosti, které by byly otevřeny k interpretaci ve smyslu tohoto ustanovení. Úmysl, výše škody a způsob jejího stanovení, jakožto relevantní znaky skutkových podstat trestného činu podvodu podle obou relevantních právních úprav, jsou definovány příslušnými zákony (§15, §138 a §137 trestního zákoníku, §4, §89 odst. 11 a §89 odst. 12 trestního zákona) a vzhledem k okolnostem případu nevyvstává z hlediska interpretačního žádný problém.
66. Za třetí, ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku je možno v některých případech aplikovat přímo. Ani pro to však nejsou v nyní projednávaném případě podmínky, neboť v kontextu shora odkazovaného stanoviska by toto připadalo v úvahu jen tehdy, jestliže by předmětné skutky neodpovídaly z hlediska spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Nyní projednávaný případ však lze z hlediska skutkové podstaty trestného činu podvodu v podnikatelské sféře označit za typický, neboť případy, kdy pachatelé tohoto trestného činu vstupují do závazkových vztahů a vyžadují po druhé smluvní straně plnění, ač již od počátku ví, že protiplnění nebudou schopni či ochotni poskytnout, jsou velmi běžné. Nepřichází tedy v úvahu ani jeden způsob aplikace ustanovení §12 odst. 1 trestního zákoníku.
67. Shora uvedené skutečnosti pak jednoznačně vylučují i opodstatněnost námitky ad 11). Jelikož ve věci stěžovatelů nebylo porušeno právo na spravedlivý proces, po hmotně-právní stránce byla věc posouzena správně a nebyl naplněn ani jiný dovolací důvod z katalogu ustanovení §265b trestního řádu, postupoval Nejvyšší soud správně, když dovolání stěžovatelů odmítl jako podané z jiného než zákonem předepsaného důvodu. Dlužno podotknout, že přesto se Nejvyšší soud zabýval, byť okrajově, alespoň těmi námitkami stěžovatelů, které rozporovaly ty skutkové závěry, které se týkaly znaků příslušných skutkových podstat (určení výše škody, subjektivní stránka atd.).
V. Závěr
68. Trestní řízení vedené proti stěžovatelům nevykazovalo žádné ústavní deficity ani po stránce skutkové, ani po stránce hmotně-právní, ani po stránce procesní. Práva stěžovatelů na spravedlivý proces a na obhajobu byla dodržena a celkově lze dané trestní řízení hodnotit jako spravedlivé, ač v něm došlo k některým dílčím pochybením. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že oba návrhy jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu