ECLI:CZ:US:2017:4.US.2577.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2577/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Tudora Colodrotchii, t. č. ve vazbě ve Věznici Ostrov, zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Křivině 1363/4, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. července 2017, č. j. 8 To 223/2017-46, a ze dne 26. července 2017, č. j. 6 To 301/2017-370, a usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. května 2017, č. j. 4 Nt 402/2017-21, a ze dne 28. června 2017, č. j. 1 T 65/2017-348, ve spojení s návrhem na propuštění stěžovatele z vazby, takto:
Ústavní stížnost i návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel namítá, že napadenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Shora označeným usnesením ze dne 11. května 2017 ponechal Okresní soud v Karlových Varech stěžovatele ve vazbě, nepřijal záruku jeho družky, písemný slib ani nabídku dohledu probačního úředníka; následnou stížnost Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. července 2017 zamítl. Usnesením ze dne 28. června 2017 ponechal Okresní soud v Karlových Varech stěžovatele ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a), c) trestního řádu, nepřijal záruku jeho družky, písemný slib ani nabídku dohledu probačního úředníka; následnou stížnost Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. července 2017 rovněž zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl dne 13. února 2017 vzat do vazby, příslušné usnesení nabylo po rozhodnutí stížnostního soudu právní moci dne 21. února 2017; do tří měsíců pak měl soud rozhodnout o tom, zda vazba bude pokračovat nebo stěžovatele z vazby propustit. Vzhledem k tomu, že výrok usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. května neobsahuje konkrétní vazební důvody, je stěžovatel přesvědčen, že jeho zákonná vazba skončila dne 21. května 2017 - z toho důvodu okresní soud nemohl po podání obžaloby rozhodnout znovu o ponechání stěžovatele ve vazbě, neboť se v ní v té době nacházel nezákonně. Stěžovatel je přesvědčen, že v případě existence více výkladů právní normy má být rozhodnuto způsobem co nejméně zasahujícím do jeho práv (viz sp. zn. Pl. ÚS 14/07, I. ÚS 643/06 či III. ÚS 741/06), rozhodnutí musí být efektivní a spravedlivé (sp. zn. IV. ÚS 1119/15 a IV. ÚS 157/03); to znamená, že o vazbě je nutno rozhodnout nejen v zákonné lhůtě, ale i objektivně a komplexně přezkoumat existenci a trvání vazebních důvodů. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě se tak nestalo a uvedené požadavky splňovalo až usnesení ze dne 28. června 2017, tedy vydané po více než čtyřech měsících od právní moci usnesení o vzetí do vazby. Špatnou a pro stěžovatele nepříznivou interpretací zákona tak byla porušena jeho práva - k tomu odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 217/15.
O stížnosti proti prvnímu usnesení okresního soudu rozhodl krajský soud podle stěžovatele s nepřiměřenými průtahy, téměř 14 dní po dalším vazebním usnesení okresního soudu; organizační problémy státu, které k tomu vedly, však nemohou jít k tíži stěžovatele (sp. zn. IV. ÚS 55/94) a rozhodnuto má být v zákonné lhůtě (sp. zn. IV. ÚS 692/02 a IV. ÚS 253/03). S ohledem na uvedené okolnosti je stěžovatel přesvědčen, že v jeho případě byla porušena shora uvedená práva, a proto navrhuje, aby jej Ústavní soud předběžným opatřením propustil z vazby a napadená rozhodnutí soudů zrušil.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil za Krajský soud v Plzni předseda senátů rozhodujících o obou stížnostech, který uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval námitky užité ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, a v této části odkázal na příslušnou pasáž z odůvodnění svého usnesení, v němž připustil, že okresní soud v usnesení ze dne 11. května 2017 sice neuvedl přesně vazební důvody, z kontextu věci je však zřejmé, jaké vazební důvody existovaly, požadavek na jejich výčet ze žádné právní normy nevyplývá. K tvrzeným průtahům uvedl, že stížnost proti usnesení ze dne 11. května 2017 byla krajskému soudu doručena dne 30. května 2017, věc však byla bez věcného vyřízení vrácena zpět, neboť krajský soud zjistil, že napadené usnesení nebylo řádně doručeno. Následně (dne 16. června 2017) byla stížnost znovu předložena krajskému soudu, který nejprve rozhodl (23. června 2017) o vyloučení soudců rozhodujících dříve v přípravném řízení o vazbě stěžovatele, teprve poté bylo dne 10. července 2017 rozhodnuto o stížnosti samé. Usnesení bylo vyhotoveno dne 14. července 2017 a spis vrácen okresnímu soudu 17. července 2017. Pokud pak byla na stěžovatele podána obžaloba, bylo povinností soudu prvního stupně rozhodnout o vazbě v zákonné lhůtě 30 dnů, bez ohledu na běh řízení o stížnosti proti předchozímu vazebnímu rozhodnutí. K námitce, že druhé usnesení stížnostního soudu bylo stěžovateli doručeno až u hlavního líčení konaném dne 3. srpna 2017, má předseda senátu za to, že tak bylo učiněno včas, bylo-li usnesení vydáno dne 26. července 2017 a věc vrácena Okresnímu soudu v Karlových Varech dne 28. července 2017.
K tomuto vyjádření zaslal stěžovatel repliku, v níž uvedl, že vyjádření považuje za snahu ospravedlnit průtahy a nezákonný postup, nemůže však nic změnit na objektivních faktech a lhůtách, v nichž bylo o opravném prostředku rozhodováno. Dále opakuje stěžovatel své výhrady proti rozhodnutím o ponechání ve vazbě a nesouhlasí s tím, že soud nemá povinnost uvést výčet vazebních důvodů.
Při rozhodování o vazebních důvodech zkoumají obecné soudy konkrétní situaci, která je jim předložena, je na nich posoudit existenci konkrétních okolností pro uvalení či prodloužení vazby a vydat příslušné rozhodnutí. Soudy přitom pracují s aktuálními individuálními fakty každého jednotlivého případu, bez zobecňujících závěrů. Ústavní soud pak pouze zkoumá, zda orgán veřejné moci při rozhodování nepochybil způsobem zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, zda měl soud k vydání rozhodnutí pravomoc, hodnověrné a přezkoumatelné důvody.
Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva pod ochranou soudní moci. Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který zákon předvídá. Podle odstavce 5 téhož článku Listiny nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou v zákoně a na základě rozhodnutí soudu. Obecné soudy, jak je z napadených usnesení patrné, při rozhodování o ponechání ve vazbě i následných stížnostech zjevně těchto ústavních limitů dbaly - přesto je stěžovatel přesvědčen, že usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. května 2017 je nicotné, nesplňuje zákonné požadavky, a proto je jeho vazba po 22. květnu 2017 protiprávní a nezhojitelná ani usnesením ze dne 28. června 2017 o ponechání ve vazbě po podání obžaloby.
Ústavní soud však napadené rozhodnutí považuje za dostatečné; o ponechání ve vazbě rozhodl soud ze zákonných důvodů a v zákonných lhůtách. Bylo by projevem přepjatého právního formalismu, odhlížejícího od podstaty věci a smyslu aplikovaných právních norem, upřít usnesení ze dne 11. května 2017 důsledky rozhodnutí ve smyslu §72 odst. 1 trestního řádu jen proto, že výrok neobsahuje konkrétní vazební důvody podle §67 trestního řádu, ačkoliv odkaz na příslušnou alternativu by jistě byl vhodnější. Nebyl však porušen princip in dubio pro libertate, jak tvrdí stěžovatel, takový závěr není namístě tam, kde je výsledek aplikace práva jasně a logicky seznatelný nejen z výroku, ale i odůvodnění rozhodnutí (viz sp. zn. IV. ÚS 253/03). Je pochopitelné, že stěžovatel s napadeným rozhodnutím nemusí souhlasit, samotný nesouhlas však není způsobilý založit protiústavnost postupu soudů, které nepřekročily meze stanovené ústavním pořádkem. Ústavní soud však reaguje pouze na případná pochybení zasahující i do základních práv, ale ne každý (byť i procesně vadný) postup obecného soudu k takovém zásahu automaticky vede.
Relevantní judikatura na věc stěžovatele nedopadá. Soudy neopomenuly hodnocení konkrétních aktuálních okolností případu a ani doba, v níž bylo o vazbě a o stížnosti stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně rozhodnuto, nebyla bezdůvodně prodloužena. Důvody, které vedly k vydání prvního usnesení Krajského soudu v Plzni teprve dne 10. července 2017, nejsou nedůvodnými průtahy ani nemají původ v organizačních problémech krajského soudu.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k okolnostem případu Ústavní soud o věci rozhodl přednostně, aniž by musel výrazně narušit pořadí vyřízení věci; návrh na vydání rozhodnutí, jímž bude stěžovatel propuštěn z vazby, sleduje osud ústavní stížnosti, a proto jej Ústavní soud rovněž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu