ECLI:CZ:US:2017:4.US.2623.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2623/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Blanky Šimarkové, zastoupené Mgr. Petrem Křížákem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 15 Nc 2748/2009-287 ze dne 1. června 2016 a Příkazu k úhradě nákladů exekuce Exekutorského úřadu Brno-venkov soudního exekutora JUDr. Petra Kociána č. j. 137 EX 23659/09-294 ze dne 19. 4. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 137 Ex 23659/09-294 ze dne 19. 4. 2013 bylo stěžovatelce jako povinné uloženo uhradit náklady exekučního řízení ve výši 178 306,- Kč, z čehož náklady exekuce činily 125 973,- Kč a náklady oprávněného 52 333,- Kč. K námitkám stěžovatelky byl ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 příkaz k úhradě nákladů exekuce v části nákladů oprávněného změněn tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit na náhradě nákladů oprávněného částku ve výši 21 853,- Kč, v ostatním zůstal příkaz k úhradě nákladů exekuce nezměněn.
Stěžovatelka namítá, že při rozhodování o nákladech řízení nebyl zohledněn zásadní neúspěch oprávněného v exekučním řízení. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 považuje za nepřezkoumatelné, neboť soud se zcela vyhnul vypořádání se s otázkou míry oprávněnosti návrhu na zahájení exekuce a mírou úspěšnosti účastníků exekučního řízení. Úkony, které soudní exekutor provedl, nijak nekorespondují s výškou plnění, z nějž si počítá svoji odměnu, a to na úkor stěžovatelky.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, by musely vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Ústavní soud především neshledává rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 jako nepřezkoumatelné. Z odůvodnění je zřejmé, že soud se námitkami stěžovatelky řádně zabýval a své závěry patřičně odůvodnil. Soud po přepočtu nákladů oprávněného a soudního exekutora dospěl k závěru, že náklady exekutora jsou správné co do důvodu i výše. Námitku stěžovatelky, že odměna exekutora měla být vypočtena pouze z částek jím přímo vymožených a nikoliv z plnění hrazených přímo oprávněnému, neshledal s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. Pl. ÚS 8/06, IV. ÚS 3378/11, IV. ÚS 2959/11) důvodnou. Pro účely posouzení dobrovolnosti plnění Ústavní soud považuje za rozhodující okamžik plnění, tedy zda bylo plněno předtím, než se povinná o zahájení exekuce dozvěděla, či až ve lhůtě stanovené exekutorem k dobrovolnému splnění povinnosti, nebo zda povinná plnila až po uplynutí této lhůty. V projednávané věci povinná plnila zčásti po uplynutí lhůty k dobrovolnému plnění, a ačkoliv tak učinila mimo rámec exekučních nástrojů, tedy v jistém smyslu dobrovolně, učinila tak pod tlakem probíhající exekuce, neboť o ní prokazatelně věděla. Soudní exekutor, kterému vznikl nárok na odměnu z takto vymoženého plnění, přesto zohlednil částečnou dobrovolnost plnění a svoji odměnu z plnění zaplacených stěžovatelkou přímo oprávněnému po uplynutí lhůty k dobrovolnému plnění si snížil o 50 %. Soud rovněž částečně snížil odměnu oprávněné z 52 333,- Kč na 21 853,- Kč, neboť zohlednil, že, s ohledem na započtení částky 119 375,- Kč před podáním návrhu na exekuci, bylo podání exekučního návrhu na celý dluh částečně neoprávněné.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout (srov. obdobně rozhodnutí o ústavní stížnosti téže stěžovatelky sp. zn. IV. ÚS 2211/16).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu