ECLI:CZ:US:2017:4.US.2629.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2629/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky E. V., zastoupené JUDr. Miroslavem Rybářem, advokátem se sídlem Dýšinská 476, Praha 10, směřující proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 8. 12. 2016, č.j. 11 P 10/2013-363, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2017, č.j. 32 Co 111/2017-400, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 8. 12. 2016, č.j. 11 P 10/2013-363, bylo rozhodnuto, že nezletilá A. se svěřuje do péče otce (výrok I.) a s účinností od právní moci tohoto rozsudku je stěžovatelka povinna přispívat na výživu nezletilé částkou 2.500,- Kč měsíčně splatnou k rukám otce (výrok II.). Tím byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 10. 2012, č.j. 11 Nc 136/2012-31, pokud jím bylo rozhodováno o výchově a výživě nezletilé A. (výrok III.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a stěžovatelka je povinna zaplatit státu náklady řízení (výrok IV. a výrok V.).
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2017, č.j. 32 Co 111/2017-400, bylo rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Podle přesvědčení stěžovatelky došlo k porušení práva na spravedlivý proces a k porušení rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť soudy neprovedly stěžovatelkou navrhované důkazy. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje také v tom, že soud prvního stupně neprokazoval úkony otce provázející jeho odvoz nezletilé do jiného města proti její vůli, nevedl dokazování ohledně aktivního přístupu stěžovatelky k psychoterapii, nezabýval se dokazováním ohledně otázek souvisejících s negativním vymezováním se nezletilé vůči stěžovatelce a neprokazoval skutečnosti ohledně tvrzení nezletilé o vulgaritě stěžovatelky. Odvolací soud pak podle stěžovatelky nijak nereflektoval její námitku, že znalkyně nemá potřebnou akreditaci pro dětskou psychologii a odmítl důkaz svědeckým výslechem soudního znalce z oboru dětské psychologie.
II.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i obsah vyžádaného spisového materiálu, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s tím, že obecné soudy nezletilou A., která byla původně svěřena do její péče, nyní svěřily do péče otce, a to dle přesvědčení stěžovatelky na základě nedostatečného dokazování a nesprávného hodnocení provedených důkazů.
V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je však namístě připomenout, že úkolem Ústavního soudu není podrobit napadená rozhodnutí instančnímu přezkumu. Vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným není Ústavní soud, co do námitek proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení provedených důkazů obecnými soudy, zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a související skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1486/10 ze dne 2. 9. 2010; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takové pochybení však v napadených rozhodnutích zjištěno nebylo.
S přesvědčením stěžovatelky, že ke svěření nezletilé do péče otce došlo bez odpovídající opory v provedeném dokazování, se ztotožnit nelze. Obecné soudy za účelem řádného objasnění skutkového stavu věnovaly patřičnou pozornost jak výpovědi stěžovatelky, tak výpovědi otce, jakož i znaleckému posudku PhDr. Simony Měchové, Ph.D., znalkyně z oboru školství, odvětví psychologie, jehož závěry jsou v odůvodnění blíže rozvedeny. Vycházely také z předchozích rozhodnutí o výchově nezletilé, ze záznamů jednání orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ze záznamu o sociálním šetření a z dalších důkazů.
Okresní soud Praha - západ na základě provedeného dokazování konstatoval, že je v zájmu nezletilé, aby na základě návrhu otce na změnu výchovy přešla do jeho výchovy. S ohledem na věk a rozumovou vyspělost přihlédl okresní soud k názoru nezletilé, která si přeje být v péči otce a se stěžovatelkou se stýkat o víkendech, což vyjádřila při jednání před orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Soud zohlednil také závěry znaleckého soudku, kterým bylo taktéž doporučeno, aby nezletilá přešla do výchovy otce, kterého preferuje před stěžovatelkou, jejíž chování má na psychiku nezletilé A. negativní dopady. Soud zohlednil také sourozenecké vazby, když uvedl, že vzhledem k tomu, že nezletilá T. (svěřená i nadále do péče stěžovatelky) je s otcem v pravidelných kontaktech a nezletilá A. by po změně výchovy měla být v pravidelných kontaktech se stěžovatelkou, nedojde k oslabení sourozeneckých vazeb mezi sestrami, které by měly víkendy i prázdniny střídavě trávit u každého z rodičů.
Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně zjistil správně a dostatečně skutkový stav a věc posoudil správně i po právní stránce. Také odvolací soud dospěl k závěru, že svěření nezletilé A. do péče otce je v zájmu nezletilé. Poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že nezletilá A. si přeje žít s otcem, přičemž změna výchovy je žádoucí i podle znalkyně, a to s ohledem na příznivý psychický vývoj nezletilé, jejíž vztah ke stěžovatelce je ambivalentní, zatímco vztah k otci je pozitivní a výrazně preferenční. Ve shodě se soudem prvního stupně proto odvolací soud uzavřel, že nastala taková změna poměrů, v důsledku které je namístě při respektování nejlepšího zájmu nezletilé A. tuto svěřit do péče otce, který je schopen nezletilé poskytnout potřebnou péči. Oddělené bydlení navíc nevnímá jako problematické ani jedna z nezletilých, které budou trávit víkendy společně u jednoho nebo druhého z rodičů a jejich sourozenecké vztahy tak nebudou narušeny. Odvolací soud se zabýval také námitkami stěžovatelky a v této souvislosti se blíže věnoval také okolnostem a příčinám změny poměrů, která od doby předchozího rozhodování nastala, otázkou zachování sourozeneckých vztahů nezletilých, jakož i námitce stěžovatelky, že na její závadové chování výslovně upozorňuje jen jedna z dcer.
Obecné soudy tedy vycházely z konzistentního názoru nezletilé opakovaně vyjádřeného jak v rámci znaleckého zkoumání, tak v rámci jednání před orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Takový postup je přitom zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu týkající se práva dítěte být slyšeno v soudním řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503), nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167), nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3900/14 ze dne 4. 11. 2015], jakož i s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého musí stát zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém posuzování dalších zájmů, komplexním zohlednění všech okolností a v kontextu učiněných skutkových zjištění.
V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že soudy nevycházely izolovaně pouze z přání nezletilé, ale komplexně zohlednily podstatné aspekty případu a celkový vývoj situace v rodině a zdůvodnily, proč došlo od posledního rozhodnutí ve věci k podstatné změně poměrů a proč je v zájmu nezletilé, aby byla svěřena do péče otce.
Vytýká-li stěžovatelka obecným soudů, že neprovedly navrhované důkazy, Ústavní soud připomíná, že proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů. Proto obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba. Nejsou však povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012).
Námitku opomenutých důkazů stěžovatelka směřuje obecně vůči soudu prvního stupně i odvolacímu soudu. Důkazy, které by v řízení před soudem prvního stupně navrhla a tento by se jimi nezabýval, však v ústavní stížnosti nijak blíže nespecifikuje. Pokud pak stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká konkrétně to, že neprovedl důkaz svědeckým výslechem soudního znalce z oboru dětské psychologie, je z protokolu o jednání před odvolacím soudem patrné, že tento důkazní návrh stěžovatelky nebyl ignorován, když odvolací soud po přednesení návrhů na dokazování sdělil, že dokazování nebude doplňováno. Tento postup odvolací soud podrobněji nezdůvodnil, což lze považovat za nežádoucí. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu však zároveň vyplývá, že odvolací soud považoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně za správný a dostatečný, s čímž lze, s přihlédnutím k rekapitulaci ve věci provedených důkazů, souhlasit. Nedostatky relevantní z hlediska kautel ústavního práva tak Ústavní soud neshledal.
IV.
Obecné soudy při svém rozhodování věnovaly nejlepšímu zájmu nezletilé potřebnou pozornost, přičemž způsob jeho vymezení nelze v daném případě považovat za ústavně nekonformní. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že navzdory přesvědčení stěžovatelky se soudy věcí řádně zabývaly, vycházely z provedeného dokazování, zohlednily jednotlivé okolnosti podstatné pro posouzení věci, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí také srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Důvody, pro které by ústavní stížností napadené rozsudky bylo nutné označit za svévolné či excesivní, Ústavní soud nenalezl.
Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu