ECLI:CZ:US:2017:4.US.2635.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2635/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Petra Buby, zastoupeného JUDr. Jiřím Hadravou, advokátem se sídlem Havlíčkova 584, Rakovník, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 321/2016-128 ze dne 13. 10. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 413/2017-158 ze dne 1. 6. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 196 000 Kč s přísl. představující dlužný nájem. Rovněž požaduje zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že krajský soud částečně vyhověl žalobě a zavázal stěžovatele k zaplacení uvedené částky, když dospěl k závěru, že nájemní smlouva může být uzavřena i ústně, příp. konkludentně. Podstatnými náležitostmi nájemní smlouvy jsou předmět nájmu, jeho přenechání do užívání a úplata; výše úplaty pak však podstatnou náležitostí nájemní smlouvy není a úplata může být sjednána i ve formě nepeněžité úplaty, příp. i ve formě poskytnutí některých úkonů.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá nedostatky v dokazování a uvádí, že k uzavření nájemní smlouvy nedošlo, neboť nájem musí být vždy úplatný i když se může jednat o naturální plnění. Stěžovatel se měl pouze zavázat k tomu, že se bude starat o dům jako o vlastní. Dále namítá, že odvolací soud zaujal na věc jiný názor než soud nalézací, aniž jej o tom informoval a stěžovatel neměl možnost na jiný právní názor reagovat. Rovněž nesouhlasí s právními závěry Nejvyššího soudu, podle něhož nedošlo mezi účastníky k uzavření smlouvy o bezplatném plnění a ani nebylo shledáno porušení ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Podle odůvodnění odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o přenechání předmětných nemovitostí do užívání stěžovatele, a to za dohodnutou úplatu - protiplnění, spočívající v provádění základní údržby a oprav předmětných nemovitosti. Uvedená dohoda tak obsahuje veškeré podstatné náležitosti smlouvy o nájmu, avšak ujednání o naturální úplatě není dostatečně určité. Krajský soud proto v souladu s ustanovením §671 odst. 1 obč. zák. dovodil, že stěžovatel je povinen platit žalobkyni za užívání nemovitosti za dané období nájemné v obvyklé výši, stanovené s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívaní. Hodnota pronajaté nemovitosti (2 200 000,- Kč) a obvyklá výše nájemného (9 400,- Kč měsíčně) byla určena znaleckými posudky, předloženými k důkazu před soudem prvního stupně. Odvolací soud zohlednil i určitou minimální údržbu nemovitosti ze strany stěžovatele a určil obvyklé nájemné ve výši 7 000,- Kč měsíčně.
Nejvyšší soud v rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost uvedl, že odvolací soud posoudil dovoláním zpochybněnou otázku formy a podstatných náležitostí nájemní smlouvy v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. sp. zn. 26 Cdo 2715/2010, 28 Cdo 1603/2001, 22 Cdo 522/2001 a 26 Cdo 558/2002). Nepřisvědčil ani námitce stěžovatele "překvapivosti" rozhodnutí odvolacího soudu. Dále zdůraznil, že postup podle §118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže dosud uvedená tvrzení nedostačují k tomu, aby skutkový stav věci mohl být objasněn, a jestliže soud má proto rozhodnout podle pravidla o neunesení břemena tvrzení; postačují-li v řízení poskytnutá tvrzení pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. (srov. např. sp. zn. 21 Cdo 121/2003, 22 Cdo 2335/2005, 21 Cdo 194/2006).
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Krajský i Nejvyšší soud se řádně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele a své závěry patřičně odůvodnily. Ústavní soud akceptuje řádně odůvodněné závěry, podle nichž mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o nájmu s tím, že výši nájmu bylo třeba stanovit v rozsahu obvyklého nájemného. Z ústavního hlediska nemá ani výhrady vůči závěru, že se v projednávané věci nejednalo o rozhodnutí překvapivé. Krajský soud rozhodoval na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně, dospěl však k závěru, že soud prvního stupně skutková zjištění nesprávně vyhodnotil a rozsudek soudu prvního stupně proto podle §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil. V dané věci, jejímž předmětem byl právě spor o to, zda došlo či nikoliv k uzavření smlouvy o nájmu a žalobce na svém stanovisku o povinnosti stěžovatele nájemné uhradit trval i ve svém odvolání, stěžovatel mohl odlišný právní názor předvídat.
Ústavní soud uzavírá, že přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout a nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu