ECLI:CZ:US:2017:4.US.2644.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2644/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. L., nyní ve Věznici v Břeclavi, zastoupeného JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem v Bruntále, Jesenická 1757/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2017, č. j. 4 Tdo 695/2017-39, a proti rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2017, č. j. 1 To 71/2016-944, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. října 2016, č. j. 45 T 7/2016-836, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel shledán vinným pro zvlášť závažný zločin loupeže ve spolupachatelství a ve formě přípravy (§20 odst. 1 a §23 k §173 odst. 1 trestního zákoníku), závažný zločin loupeže ve formě návodu (§24 odst. 1 písm. b) k §173 odst. 1 trestního zákoníku) a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (§337 odst. 1 trestního zákoníku); za to a za sbíhající přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti (§147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku) byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců do věznice s dozorem, k trestu zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky a šest měsíců a k trestu propadnutí specifikovaných věcí. K odvolání stěžovatele i státního zástupce Vrchní soud v Olomouci zrušil výrok o trestu navrhovatele a nově mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců do věznice s ostrahou, trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky a šest měsíců, trest propadnutí specifikovaných věcí a odmítl jeho odvolání. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že jediným usvědčujícím důkazem byla výpověď spoluodsouzeného, která však nebyla v jednotlivých stádiích trestního řízení konzistentní a v některých bodech byla nepravdivá, na rozdíl od výpovědí stěžovatele. Stěžovatel pak popisuje jednotlivé rozpory ve výpovědi spoluobžalovaného, recidivisty, vystupujícího současně v jiném řízení, pro které byl stěžovateli uložen souhrnný trest, jako poškozený. Stěžovatel je proto přesvědčen, že úmyslem svědka bylo poškodit jej zatažením do přepadení, kterého se nezúčastnil; soudy tuto okolnost podle stěžovatele nezohlednily dostatečně a porušili princip in dubio pro reo - proto navrhuje zrušit napadená rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně a součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména tzv. právo na spravedlivý proces.
V projednávané věci je zjevné, že námitky stěžovatele jsou opakováním jeho obhajoby, odvolání a dovolání. S námitkami, které předložil Ústavnímu soudu, se zabýval Vrchní soud v Olomouci i Nejvyšší soud v rámci řízení o opravných prostředcích. Opakováním námitek, či neakceptováním závěrů obecných soudů, nelze založit důvodnost ústavní stížnosti, zejména pak spočívá-li ústavně právní argumentace stěžovatele výhradně v opakování námitek.
Úkolem obecných soudů je, aby v rámci trestního řízení provedly důkazy v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí věci a přezkoumatelně vyložily, ze kterých důkazů a na základě jakých úvah vyvodily závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu a přiměřenosti uděleného trestu (§125 trestního řádu) - tento postup volného hodnocení důkazů je projevem nezávislosti soudů. Postupem nalézacího soudu ani v rámci přezkumu jeho rozhodnutí nebyl porušen princip in dubio pro reo či právo na spravedlivý proces, jak tvrdí stěžovatel. Uvedené právo totiž nezaručuje rozhodnutí odpovídající požadavku účastníka, ale záruku na spravedlivé řízení podle předem stanovených pravidel, při nichž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva; jeho námitkou o rozpornosti spoluobžalovaného se soudy dostatečně zabývaly a vypořádaly se s ní. Rozhodnutí obecných soudů přitom nebylo založeno na jediném usvědčujícím důkazu, jak tvrdí stěžovatel, ale i na dalších řádně provedených důkazech.
Stěžovatel neuvádí nic, co svědčilo o porušení práva na spravedlivý proces; soudy se věcí řádně zabývaly a přezkoumatelně dovodily závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu; učinily tak v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. 10. 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu