ECLI:CZ:US:2017:4.US.2674.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2674/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: a) E. K. a b) M. K., zastoupených Mgr. Magdalenou Rudolfovou, advokátkou se sídlem Zátkovo nábřeží 448/7, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2017 č. j. 6 Co 437/2017-214, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení a 1. Okresního soudu v Českých Budějovicích a 2. Z. R. a 3. statutárního města České Budějovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé (dále rovněž "navrhovatelé") se v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 8. 2017 domáhají zrušení v záhlaví usnesení označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, který podle jejich názoru porušil jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť nedostatečným způsobem posuzoval nejlepší zájem nezletilých dětí ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
II.
Jak se zjišťuje z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin, Okresní soud v Českých Budějovicích ve věci péče o nezletilou L. R. a nezletilou E. R., zastoupených statutárním městem České Budějovice, rozsudkem ze dne 20. 1. 2017 č. j. 37 P 23/2015-175 rozhodl o návrhu stěžovatelů jako mateřských prarodičů na svěření nezletilých dětí do jejich společné péče tak, že návrh zamítl.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že návrh prarodičů je nedůvodný, neboť v projednávané věci otec Z. R., jako jediný rodič po smrti matky nezletilých dětí v roce 2015, převzal obě nezletilé děti do své péče, kterou řádně zajišťuje, takže obě nezletilé děti jsou u otce spokojené a přejí si zůstat v jeho péči. Provedené dokazování zcela vyvrátilo tvrzení navrhovatelů, že otec nezletilých dětí není schopen se o obě nezletilé děti řádně starat a že po smrti jejich matky nevyhledal pomoc dětského psychologa, i když se obě nezletilé děti dosud se ztrátou své matky nevypořádaly. Bylo vyvráceno i tvrzení navrhovatelů, že otec není schopen zajistit nezletilým dětem včasné a pravidelné lékařské kontroly, jak to vyžaduje jejich zdravotní stav (nezl. E. má vrozenou srdeční vadu a má pouze částečně funkční obě ledviny, nezl. L. má oční vadu a zdravotní obtíže spojené s rozštěpem hrudníku).
Soud prvního stupně konstatoval, že rozsudkem téhož soudu sp. zn. 22 Nc 75/2007 ze dne 24. 5. 2007 byly upraveny poměry k oběma nezletilým dětem na základě soudem schválené dohody jejich rodičů, na jejímž základě byly obě nezletilé děti svěřeny do péče matky na dobu před a po rozvodu manželství rodičů. Otec se zavázal platit na ně výživné. Matka nezletilých dětí zemřela dne 10. 3. 2015. Rozsudkem ze dne 15. 9. 2015 soud prvního stupně schválil dohodu otce a mateřských prarodičů ohledně úpravy jejich styku s nezletilými dětmi. Povinnosti stanovené tímto rozsudkem otec nezletilých dětí dodržuje. V průběhu řízení bylo zjištěno, že otec po úmrtí matky nezletilých dětí jim zajistil odbornou psychologickou pomoc, řádně dbá na jejich zdravotní stav spojený s vrozenými vadami obou nezletilých dětí. Opatrovník s nezletilými dětmi provedl pohovor, z něhož vyplynulo přání obou nezletilých dětí zůstat i nadále v péči jejich otce, kde jsou spokojené.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 25. května 2017 č. j. 6 Co 437/2017-214 po odvolání navrhovatelů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž doplnil dokazování výslechem nezletilých dětí před odvolacím soudem dne 4. 5. 2017 a dalšími, především listinnými důkazy (zprávami základní školy). Odvolací soud zdůraznil, že předpokladem pro vyhovění návrhu je prokázání, že otec, jako jediný zákonný zástupce nezletilých dětí po úmrtí jejich matky, nemůže, ať již ze subjektivních či objektivních důvodů, osobně o obě nezletilé děti pečovat. Splnění tohoto předpokladu však v průběhu řízení nebylo prokázáno.
III.
Stěžovatelé po rekapitulaci dosavadního průběhu a výsledku řízení před oběma soudy tvrdí, že se odvolací soud dostatečným způsobem nezabýval a nevypořádal s posouzením nejlepšího zájmu obou nezletilých dětí, neboť si zejména neopatřil dostatek skutkových podkladů pro své rozhodnutí. Těžištěm jejich námitek je však tvrzení, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §953 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatelé namítají, že se odvolací soud odmítl zabývat porovnáním lepších výchovných předpokladů pro výchovu a péči o obě nezletilé děti u otce či navrhovatelů a odmítl zadat vypracování znaleckého posudku k této otázce.
V projednávané věci bylo údajně povinností soudů porovnat stávající výchovné prostředí u otce a u stěžovatelů a zjištění přání obou nezletilých dětí za současného vyloučení manipulace s jejich míněním ze strany otce. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že otec nemá skutečný zájem o obě nezletilé děti, což dovozují z jeho chování do doby úmrtí matky, kdy se s dětmi pravidelně nestýkal, nezajímal se o ně, nekupoval jim žádné dárky a "nikdy neplnil vůči nim svou vyživovací povinnost".
V souvislosti s výše uvedenými otázkami stěžovatelé poukazují na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 a ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14, které údajně odvolací soud při svém rozhodování nerespektoval. Závěr odvolacího soudu, který učinil na podkladu výslechu obou nezletilých dětí, že jsou s péčí otce spokojené, otce se nebojí a nechtějí tento stav měnit, jsou prý jen domněnkou tohoto soudu.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Po zvážení obsahu námitek stěžovatelů a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných (srov. kupř. usnesení ze dne 26. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 465/02, usnesení ze dne 20. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 31/04). V rodinných záležitostech se zpravidla nelze obejít bez dokazování mnoha skutkových okolností, k čemuž jsou nejlépe vybaveny obecné soudy, mající bezprostřední kontakt s účastníky řízení.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé navrhují zrušení napadeného rozhodnutí především proto, že nevyhovuje jejich představám o nejlepším zájmu obou nezletilých dětí. V této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují svoji argumentaci, aniž by reagovali na důvody, o které obecné soudy opřely své zamítavé rozhodnutí.
V projednávané věci soudy mimo jiné vycházely ze znění ustanovení §953 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, které zcela jasně specifikuje podmínku, za níž lze svěřit dítě do osobní péče jiného člověka než rodiče. Touto podmínkou je prokázání, že ani jeden z rodičů (resp. v dané věci otec), ať již ze subjektivních či objektivních důvodů nemůže pečovat o obě nezletilé děti. Platí totiž, že jsou to především rodiče, kdo zajišťují péči a výchovu svého dítěte a mají také k němu i rodičovská práva. Teprve tehdy, kdyby bylo v řízení úplně a spolehlivě zjištěno, že otec není schopen náležitým způsobem zajistit výchovu a péči o obě nezletilé děti, bylo by třeba uvažovat o jejich svěření do péče jiných osob, v dané věci stěžovatelů, jako mateřských prarodičů.
V průběhu řízení před oběma soudy však splnění této podmínky prokázáno nebylo. Proto také další návrhy na doplnění dokazování, zejména navrhovaný znalecký posudek ohledně srovnání výchovných předpokladů či podmínek otce a stěžovatelů, byl pro rozhodnutí v předmětné věci shledán nadbytečným. Jak vyplynulo z výsledku provedeného dokazování, žádné námitky k péči otce nebyly vzneseny ani ze strany OSPOD, školy či lékařů, které obě nezletilé děti pravidelně navštěvují. Samotné výhrady stěžovatelů nepostačují k tomu, aby z nich byla dovozena nezpůsobilost otce řádně pečovat o své nezletilé děti.
Pokud se týká stěžovateli uváděných nálezů Ústavního soudu, i tyto námitky je nutné odmítnout, neboť jde o skutkově odlišné právní věci.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů netrpí žádnými ústavněprávními deficity.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu