ECLI:CZ:US:2017:4.US.2689.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2689/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Z. F., zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 28, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 164/ 2017-203 ze dne 26. 6. 2017 a návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4, čl. 32, čl. 36 odst. 1, č. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl změněn výrok rozhodnutí o předběžném opatření vydaném soudem prvního stupně. Současně požaduje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Z obsahu rozhodnutí krajského soudu a ústavní stížnosti se podává, že v řízení o úpravě výchovy a výživy a úpravě styku nezletilého syna Okresní soud Plzeň-město usnesením č. j. 99 Nc 5201/2016-169 ze dne 27. 4. 2017 zamítl návrh otce nezletilého na vydání předběžného opatření o úpravě styku. Krajský soud změnil rozhodnutí a nařídil předběžné opatření, podle něhož je otec oprávněn se stýkat s nezletilým synem každé úterý a čtvrtek vždy od 15 do 17 hodin s tím, že nezletilého převezme v místě bydliště matky v P. a na stejném místě jej matce předá.
Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí je neproporcionální, nespravedlivé a je opřeno o argumenty, které nevyplývají z obsahu návrhu na předběžné opatření, ani z předložených důkazů; je v příkrém rozporu s obsahem opatrovnického spisu. Stěžovatelce neumožňuje, aby žila ve svém obvyklém bydlišti v SRN, ale přikazuje jí, aby se minimálně dvakrát týdně vracela do bytu, kde se obvykle nezdržuje. Cestování přitom neúměrně syna zatěžuje. Stěžovatelka dále uvádí, že podala návrh na to, aby předběžné opatření bylo zrušeno či upraveno tak, že bude vypuštěna adresa v P. a buď bude uvedena současná adresa matky a nezletilého v SRN, či bude pouze uvedeno "v místě bydliště matky a dítěte".
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních Ústavním soudem může tvořit jen posouzení jeho ústavnosti, neboť zkoumání vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při jejich vydávání se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, I. ÚS 1094/16, IV. ÚS 2468/14, IV. ÚS 1475/16 a další).
Ústavní soud rovněž považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen (sp. zn. IV. ÚS 3675/14).
Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Napadené rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo ani svévolné ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny ani čl. 36 Listiny.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka především obecně vyjadřuje nesouhlas s nařízením předběžného opatření v jiné, než jí akceptovatelné úpravě. Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává pouze polemika s důvody, které krajský soud vedly k nařízení předběžného patření. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadeného usnesení.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a uvedl, proč přistoupil k nařízení předběžného opatření. Zejména poukázal na to, že především vinou matky, která má syna ve své péči, dosud nebyl navázán pravidelný kontakt s otcem. S ohledem na učiněné procesní návrhy přitom lze předpokládat poměrně dlouhou dobu do vydání konečného rozhodnutí, a je proto třeba nastolit pravidelné kontakty syna s otcem.
Ústavní soud dodává, že, jak je zřejmé z ústavní stížnosti, otázka místa předávání nezletilého bude na základě návrhu stěžovatelky znovu řešena okresním soudem. Ústavnímu soudu proto nepřísluší v tomto směru vyvozovat jakékoliv závěry či předjímat rozhodnutí civilního soudu o předběžném opatření. Ústavní soud podotýká, že prioritní hledisko soudu při rozhodování má představovat nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Z uvedeného důvodu nebylo vyhověno žádosti o odklad jeho vykonatelnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu