ECLI:CZ:US:2017:4.US.27.17.1
sp. zn. IV. ÚS 27/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Antonína Hrdiny, t. č. ve Vazební věznici Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Tomášem Máchou, advokátem, se sídlem Šumavská 1048/21, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2016 sp. zn. 8 To 413/2016, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 1 a 2) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal kasace shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 5 a článku 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále k porušení článku 5 odst. 1 a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Z obsahu ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a přiložených podkladů se zjišťuje:
Proti stěžovateli a dalším deseti spoluobviněným osobám je vedeno od 12. 4. 2016 trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství. Krácení daně převyšuje částku 200.000,- Kč.
Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. dubna 2016 sp. zn. 43 Nt 38/2016, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2016 sp. zn. 8 To 180/2016, z vazebních důvodů podle §67 písm. a), b), c) trestního řádu.
Stěžovatel opakovaně žádal o propuštění z vazby, avšak jeho žádosti byly zamítnuty. O jedné z takových žádostí bylo rozhodnuto nevyhovujícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. září 2016 sp. zn. 43 Nt 2029/2016. Stěžovatelova stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2016 sp. zn. 8 To 413/2016.
Proti tomuto posledně uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2016 je namířena nynější ústavní stížnost.
IV.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena jeho vzetím do vazby bez existence skutečností, které by zakládaly důvodnou obavu, že by měl uprchnout, nebo se v průběhu trestního stíhání ukrývat a bez existence skutečností, které by zakládaly důvodnou obavu, že by měl v trestné činnosti pokračovat.
Obecné soudy podle něj svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, nevypořádaly se řádně s argumenty, kterými zpochybnil vznik vazebních důvodů, a rovněž nevěnovaly dostatečnou pozornost možnému přijetí opatření nahrazujících vazbu. Své závěry o naplnění vazebních důvodů prý soudy neopřely o konkrétní skutečnosti, které by zakládaly opodstatněnou obavu z toho, že stěžovatel uprchne, nebo se bude skrývat. K důvodům vazby útěkové stěžovatel uvádí zejména to, že soudy předjímají rozhodnutí o vině, pokud předpokládají uložení trestu v horní polovině trestní sazby. Má za to, že není stíhán pro trestný čin, kde by mu hrozilo uložení vysokého trestu, argumentuje rozhodnutími Ústavního soudu stran hrozby vysokého trestu a důvodů vazby útěkové.
Stěžovatel se domnívá, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze nesplňuje požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí, jež musí být transparentní s ohledem na aktuální okolnosti případu.
V.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a s obsahem napadeného soudního rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jím zdůrazňovaná zásada minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci hraje mnohem významnější roli právě při přezkumu postupu státních orgánů v přípravné fázi trestního řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že je nutno ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí ba nepřípustnou. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/06, případně usnesení sp. zn. III. ÚS 1549/13, III. ÚS 1549/13, dostupné v internetové databázi NALUS].
V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné důvody pro kasační zásah.
Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení.
Zákonná úprava důvodů vazby v ustanovení §67 trestního řádu vyžaduje už při počátečním zbavení svobody kumulaci důvodného podezření s některým z důvodů vazby v tomto ustanovení uvedených.
Omezení svobody vazbou jako takové není v rozporu s presumpcí neviny, byť je zřejmé, že mezi nimi z povahy věci existuje napětí. Skutečnost, že obviněný je považován za nevinného, teoreticky brání tomu, aby byl zbaven svobody před svým odsouzením, ledaže je to bezpodmínečně nutné, aby mohlo být provedeno řízení, obviněný postaven před soud a rozhodnuto o oprávněnosti jeho obvinění. Presumpce neviny je implicitním základem striktního vymezení podmínek a trvání vazby v článku 5 Úmluvy resp. §67 a násl. tr. řádu. Korelátem presumpce neviny je princip proporcionality, který stanoví rozumný poměr mezi závažností donucovacího opatření zasahujícího do základních práv na jedné straně a účelem tohoto opatření na straně druhé. To by mělo především vést k vytvoření alternativ za vazbu, která musí zůstat opatřením výjimečným. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (viz Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, Praha : 2002, str. 180).
Výše uvedené požadavky Listiny a Úmluvy vyplývají i z četné judikatury Ústavního soudu, mimo jiné z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04; ústavněprávními aspekty vzetí do vazby a rozhodování o zákonnosti vazby se Ústavní soud dále zabýval např. v nálezech ze dne 17. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04, ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 a ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1252/08, včetně v ústavní stížnosti zmiňovaném nálezu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03.
Z odůvodnění shora uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 i Městského soudu v Praze je zřejmé, že soudy přezkoumaly námitky stěžovatele uplatněné ve stížnosti a dostatečně se vypořádaly s dosavadním průběhem trestního stíhání. Po zohlednění všech skutečností soudy přesto konstatovaly, že nenastaly skutečnosti, které by rozptýlily obavy soudů a umožňovaly nahradit vazbu jiným opatřením či propustit stěžovatele z vazby. Obecné soudy přihlédly zejména k tomu, že stěžovatel je obviněn z trestné činnosti závažné, je proti němu vedeno více trestních stíhání, několik let se měl živit trestnou činností, výše předpokládané škody a způsob provedení trestné činnosti za spoluúčasti více osob vzbuzuje obavu, že bude opakovat trestnou činnost. Bylo zjištěno, že se stěžovatel nezdržuje v místě bydliště, v rejstříku trestů má celkem sedm záznamů z let 2002 - 2013 pro majetkovou trestnou činnost. Vše toho v odůvodnění napadených rozhodnutí soudy pečlivě rozebraly a odůvodnily.
Ústavní soud po zvážení námitek uplatněných v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě a nepřijetí slibu obviněného, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné ústavní deficity. Svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě zákona, dostatečně uvádělo důvody, na nichž bylo založeno a nelze je označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje.
Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
Ústavní soud připomíná, že v případě dalšího rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění na svobodu je třeba dostatečně zkoumat důvody pro další trvání vazby, neboť v průběhu trvání vazby tyto mohou slábnout a mohou být nahrazeny některými ze substitutů vazby. V posuzovaném případě však, s ohledem na délku vazebního řízení a skutkové okolnosti případu, Ústavní soud neshledal v tuto chvíli důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí soudů.
Nad rámec řečeného je možno dodat:
Ze stěžovatelem dodatečně zaslaného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. ledna 2017 sp. zn. 43 Nt 701/2017 se zjišťuje, že tento soud se na žádost paní Evy Kohoutové, matky stěžovatele, opětovně zabýval možností nahrazení vazby, a tuto žádost zamítl. Obvodní soud dospěl k závěru, že jedinou možností by bylo nahrazení vazby zárukou peněžitou, a to ve výši přiměřené ke skutkovým okolnostem věci, k osobě obviněného a k majetkovým poměrům obviněného nebo toho, kdo by za něho složení peněžité záruky nabídl. Z uvedeného vyplývá, že důvodnost trvání vazby je i nadále obecnými soudy kontrolována a možnost jejího nahrazení je zvažována.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu