ECLI:CZ:US:2017:4.US.2711.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2711/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: ELAN plus s. r. o., sídlem Blattného 2316, Praha 5, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, č. j. 21 Cdo 850/2017-578, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, č. j. 54 Co 378/2016-424, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 7. 2016, č. j. 42 C 174/2012-275, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a NAXOS a. s., sídlem Holečkova 103/31, Praha 5 a JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta sídlem Máchova 838/18, Praha 2, jako insolvenčního správce dlužníka: Pražské stavební bytové družstvo, sídlem Na Hutmance 300/7, Praha 5 a Ing. Petra Burcala, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 8. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání věci před obecnými soudy došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 2 Listiny, k porušení zásady enumerativnosti státních pretenzí dle čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny a k rozporu s principem právního státu dle čl. 1 Ústavy.
II.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 21. 7. 2016, č. j. 42 C 174/2012-275, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že dobrovolná dražba č. DD/023/2012 provedená vedlejším účastníkem NAXOS a. s., při níž došlo k vydražení nebytové jednotky - garáže č. X1 v objektu č. p. X2 - X3 v k. ú. Stodůlky, spolu s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech objektu, je neplatná, a dále byly vedlejším účastníkům přiznány náklady řízení. V řízení stěžovatelka tvrdila, že má legitimní očekávání k nabytí vlastnického práva k vydražené nebytové jednotce - garáži, kterou má v nepřetržité oprávněné držbě od 7. 1. 1997, tuto řádně koupila a uhradila celou kupní cenu. Dne 17. 7. 2012 pak stěžovatelka zaslala vedlejšímu účastníkovi NAXOS a. s. návrh na upuštění od dražby dle §22 odst. 1 písm. b) zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejných dražbách"), přičemž od dražby upuštěno nebylo. Stěžovatelka dále uvedla, že po sepsání předmětné nebytové jednotky do majetkové podstaty úpadce Pražské stavební bytové družstvo jí nebylo vyrozumění o tomto soupisu nikdy fakticky doručeno. Obvodní soud v dané věci rozhodoval již podruhé, když jeho první rozhodnutí bylo spolu s rozhodnutím odvolacího soudu zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu. Rozhodoval tedy v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, dle kterého platí, že pokud nedošlo k vyloučení předmětu dražby z majetkové podstaty úpadce, nemůže být dražba z hlediska věcné legitimace insolvenčního správce ke zpeněžení předmětu dražby neplatná. Vzhledem k tomu, že žaloba na vyloučení předmětné nebytové jednotky ze soupisu majetkové podstaty úpadce byla odmítnuta jako opožděná, rozhodl obvodní soud o zamítnutí žaloby stěžovatelky, jak je uvedeno shora.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") pak svým rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 54 Co 378/2016-424, rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé potvrdil, upravil výši nákladů řízení a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Městský soud dospěl k závěru, že i přes poněkud stručné odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu se s tímto lze zcela ztotožnit, když je postaveno na dostatečném zjištění skutkového stavu a na správných právních závěrech. Městský soud shodně s obvodním soudem tvrdí, že stěžovatelka měla k dispozici obranu pouze ve formě žaloby na vyloučení věci z majetkové podstaty. Pokud pak správce konkursní podstaty navrhl dražbu poté, co nastala nevyvratitelná právní domněnka, že předmět byl sepsán do majetkové podstaty oprávněně, nelze se žalobou na neplatnost dražby domáhat vyřešení otázky příslušnosti majetku k majetkové podstatě, a to ani jako otázky předběžné. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelkou podaná žaloba na vyloučení věci z majetkové podstaty dle ustanovení §159 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), byla odmítnuta jako opožděně podaná, nemůže se nyní stěžovatelka domáhat neplatnosti předmětné dražby.
4. Dovolání proti rozhodnutí městského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, č. j. 21 Cdo 850/2017-578, s odkazem na právní názor citovaný shora, přičemž ostatní stěžovatelkou předestřené otázky (skutečnost, zda jí uzavřená smlouva byla smlouvou kupní, či zda je rozhodnutí přezkoumatelné, když odvolací soud neprovedl důkaz obsahem dražebního spisu) nebyly shledány jako způsobilé přivodit přípustnost dovolání.
III.
5. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí, kterými mělo dojít k zásahu do jejích ústavně zaručených práv, zejména do práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví. Stěžovatelka podrobně popisuje skutkovou stránku předmětné věci a uvádí rozsáhlou právní argumentaci. Stěžovatelka v první řadě tvrdí, že soudy neposkytly ochranu jejímu legitimnímu očekávání směřujícímu k nabytí vlastnického práva k nebytové jednotce (garáži). Stěžovatelka se dle svého tvrzení stala na základě záměny účastníků závazkového vztahu kupující nebytové jednotky (garáže) v k. ú. Stodůlky, kdy na straně prodávající vystupoval nynější úpadce Pražské stavební bytové družstvo. Za koupi nebytové jednotky uhradila stěžovatelka plnou výši kupní ceny a předmětnou jednotku převzala do užívání. Převod jednotky v katastru nemovitostí nebyl realizován. Uvedená smlouva byla označena jako smlouva o smlouvě budoucí kupní, avšak dle tvrzení stěžovatelky se jednalo obsahově o kupní smlouvu. Stěžovatelka tak byla dle svého názoru v legitimním očekávání, že nabude vlastnické právo k předmětné nebytové jednotce, přičemž soudy svým rozhodnutím její legitimní očekávání neochránily. Dle názoru stěžovatelky je nepřípustné, aby kupujícím byla poskytnuta ze strany soudu rozdílná ochrana vůči nesolidnímu přístupu prodávajícího v závislosti na skutečnosti, že prodávající je v úpadku a dispozice s majetkem tak přechází na správce. Soudy měly dle stěžovatelky poskytnout ochranu dříve zrealizované koupi i v řízení o neplatnost dražby dobrovolné, neboť majetek, který byl předmětem této dražby, nebyl právně volný. Navíc si soudy nemohly učinit úsudek o platnosti a zákonnosti provedené dražby, aniž by provedly důkaz obsahem dražebního spisu, jehož provedení stěžovatelka navrhovala.
6. Stěžovatelka dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1224/2014, a ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1782/2015, ve kterých bylo legitimní očekávání kupujících proti insolvenčnímu správci ochráněno i přes zamítnutí jejich žaloby na vyloučení předmětných jednotek z majetkové podstaty dlužníka Pražské stavební bytové družstvo.
7. Nemůže tak dle stěžovatelky obstát právní názor, že ochranu zrealizované koupi mohl poskytnout pouze insolvenční soud v rámci žaloby na vyloučení věci z majetkové podstaty. V této souvislosti je zmíněno rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 103 VSPH 758/2015-480, v němž vystupuje na straně žalované vedlejší účastník JUDr. Tomáš Pelikán, jako insolvenčního správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo a na straně žalobce jiný budoucí kupující nebytové jednotky. V tomto řízení se žalobce domáhal vyloučení nebytové jednotky z majetkové podstaty úpadce s odkazem na uzavřenou smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Vrchní soud v Praze v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že předmětnou nebytovou jednotku je v daném případě nutno ponechat v majetkové podstatě úpadce, aby soud mohl pokračovat v řízení o nahrazení projevu vůle, které současně probíhalo. Uzavřel dále, že žalobce v daném případě není k vylučovací žalobě aktivně legitimován, když výsledkem řízení o takové žalobě nemůže být rozhodnutí, na základě kterého lze provést přímo zápis do katastru nemovitostí, ale je vyžadován další krok, a to uzavření samotné kupní smlouvy na základě již uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Stěžovatelka na základě této argumentace vyvozuje nesprávnost závěru vyjádřeného v napadených rozhodnutích, tedy že v případě neúspěchu stěžovatelky v řízení o vyloučení majetku z majetkové podstaty nelze mít úspěch v jakémkoliv jiném mimoinsolvenčním sporu. Pokud Vrchní soud v Praze dovodil, že naopak vyloučení majetku z majetkové podstaty není možné proto, aby mohlo být o tomto majetku rozhodnuto v jiném mimoinsolvenčním řízení (zde řízení o nahrazení projevu vůle), je stěžovatelkou rozporovaný právní závěr nejen odporující čl. 11 odst. 2 Listiny, ale natolik nelogický, že svým výsledkem představuje denegatio iustitiae, což představuje rovněž porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
8. Stěžovatelka dále namítá, že soudy zcela ignorovaly skutečnost, že se domáhala ochrany svého legitimního očekávání námitkou rei venditae ac traditae za situace, kdy již došlo k uplynutí zákonné vydržecí doby, a s touto námitkou se nijak nevypořádaly.
9. Dalším argumentem stěžovatelky je skutečnost, že rozsudek vydaný v incidenčním sporu je závazný pouze pro procesní subjekty uvedené výslovně v insolvenčním zákoně a nikoliv pro mimoinsolvenční soudy. Napadením dražby se pak stěžovatelka nedomáhala vyloučení předmětné nebytové jednotky z majetkové podstaty, ale rozporovala způsob, jakým bylo s touto jednotkou dále naloženo, když nebyla dle jejího tvrzení v okamžiku provedení dražby právně ani fakticky volná.
10. Stěžovatelka konečně tvrdí, že její právo na ochranu vlastnictví bylo porušeno i tím, že vedlejšímu účastníkovi JUDr. Tomáši Pelikánovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražské stavební bytové družstvo byla přiznána odměna za právní zastoupení jiným advokátem, když on sám je advokátem rovněž. Stěžovatelka namítá, že v daném případě nebyla posuzována účelnost vynaložených nákladů, ale tyto náklady byly přiznány automaticky. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2741/16, a III. ÚS 3592/16 (tato i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz), které jsou dle jejího názoru ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy pro soudy i vedlejšího účastníka JUDr. Tomáše Pelikána, jako insolvenčního správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo, závazné.
11. Závěrem stěžovatelka navrhuje zrušení napadených rozhodnutí pro jejich rozpor s jejími ústavně zaručenými právy.
IV.
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
13. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než tento dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
14. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
15. V posuzované věci dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
16. Ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi JUDr. Tomáši Pelikánovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražské stavební bytové družstvo, byla řešena již řada sporů plynoucích primárně ze skutečnosti, že nynější úpadce Pražské stavební bytové družstvo uzavřel v letech 1992 a 1993 s různými osobami smlouvy typově označené jako "smlouva o smlouvě budoucí kupní", kdy předmětem těchto smluv byly bytové nebo nebytové jednotky. Na základě těchto smluv budoucí kupující povětšinou uhradili celou cenu jednotek a převzali tyto jednotky do užívání, avšak smlouvy nebyly po řadu let finalizovány tak, aby se budoucí kupující stali vlastníky těchto jednotek zapsanými do katastru nemovitostí. Tato situace byla následně zkomplikována prohlášením konkursu na majetek úpadce. Četná rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu, která různými způsoby vyplynula z uvedené situace, ve své ústavní stížnosti cituje i stěžovatelka, avšak v žádném z těchto rozhodnutí nelze nalézt oporu pro její argumentaci směřující k možnosti napadení dražby dobrovolné, kterou měla být vydražena nebytová jednotka sepsaná (na základě nevyvratitelné právní domněnky oprávněně) do majetkové podstaty úpadce Pražské stavební bytové družstvo. Nutno poznamenat, že ačkoliv situace uživatelů jednotek ve vlastnictví úpadce Pražské stavební bytové družstvo, které byly užívány na základě uzavřených smluv o smlouvě budoucí, byla pravděpodobně z převážné části zapříčiněna nečinností či dokonce obstrukcemi ze strany vlastníka jednotek (Pražské stavební bytové družstvo), nelze ani zde odhlédnout od zásady "vigilantibus iura scripta sunt" - bdělým náležejí práva. Jak již vícekrát uvedl Ústavní soud, jde o zásadu rozvíjenou v poměrech moderního právního státu, jež subjekty právních vztahů pojímá jako emancipované jedince, kteří se musí aktivně přičinit o to, aby jejich práva byla respektována a chráněna, a nikoliv se spoléhat na ochranitelskou ruku paternalistického státu - srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1106/08. Takto především sami jedinci nesou odpovědnost za průběh a výsledek svého právního jednání a je nezbytné dát jim k dispozici takové nástroje, aby svá práva mohli náležitě hájit. Stručně řečeno, ačkoliv v popsané situaci mohlo být pro budoucí kupující obzvláště obtížné až zdánlivě nemožné domoci se realizace uzavřených smluv, nelze akceptovat, aby na jakoukoli efektivní snahu o prosazení svých práv rezignovali. V dané souvislosti lze odkázat na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1753/15, kde Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli, že jeho legitimní očekávání na nabytí jednotky je oprávněné, když sám svojí neaktivitou (absence výzvy k uzavření kupní smlouvy) zapříčinil, že nebyla uzavřena hlavní smlouva. V tomto případě se jednalo o opomenutí kroku stojícího na samém počátku procesu, kterým mohl být dovršen finální převod jednotky do vlastnictví budoucího kupujícího, tím méně se pak lze domáhat ochrany legitimního očekávání stěžovatelky na samotném konci procesu, tedy když předmětná jednotka přechází do vlastnictví vydražitele z majetkové podstaty úpadce.
17. Ke shora uvedenému Ústavní soud dodává, že stěžovatelka ve své stížnosti neuvádí, že by se v minulosti pokusila jakkoliv domáhat svých práv z uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí, pouze uvádí výčet důvodů, pro které tak učinit nemohla. Ústavní soud má za to, že stejně jako obecné soudy v řízení o neplatnost dražby dobrovolné nemůže v současné situaci tyto důvody jakkoliv posuzovat, v této souvislosti lze opětovně odkázat na odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1753/15. Navíc sama stěžovatelka ani netvrdí, že by měla legitimní očekávání k nabytí předmětné nebytové jednotky na základě smlouvy o smlouvě budoucí (tento termín dokonce v ústavní stížnosti striktně neužívá), ale naopak stojí na závěru, že uzavřená smlouva byla de facto smlouvou kupní, na základě které se stala vlastníkem předmětné jednotky, avšak s absencí zápisu jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí. Případné tvrzení směřující ke skutečnosti, že stěžovatelka je vlastníkem předmětné jednotky však je nutno bez jakýchkoliv pochyb uplatnit v dané situaci žalobou na vyloučení věci z majetkové podstaty. Vzhledem ke skutečnosti, že taková žaloba byla pravomocně odmítnuta jako opožděná, přičemž řízení týkající se této žaloby přezkoumal bez kasačního zásahu i Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 295/16, nelze s ohledem na shora citovanou zásadu "vigilantibus iura scripta sun" a rovněž s ohledem na specifika úpadkového práva připustit obranu jejích práv prostřednictvím žaloby na určení neplatnosti dražby dobrovolné.
18. V této otázce považuje Ústavní soud názor Nejvyššího soudu, vyjádřený v rozhodnutí ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1506/2014, které bylo vydáno přímo v nyní posuzované věci, za ústavně konformní. Tento názor zní následovně: "Nevyvratitelná právní domněnka, že určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně (§225 odst. 3 insolvenčního zákona), nenastane tehdy, jestliže insolvenční soud na základě včas podané žaloby pravomocně rozhodne, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. Otázku, zda určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně, je tedy povolán řešit výlučně insolvenční soud, a to na základě žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty, kterou projedná a rozhodne jako incidenční spor [srov. §159 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona]. Nikdo jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka, a to ani jako otázku předběžnou, už proto, že žádné řízení vedené před jiným orgánem než insolvenčním soudem (a výsledek takového řízení) nemůže zabránit tomu, aby nenastala nevyvratitelná právní domněnka podle ustanovení §225 odst. 3 insolvenčního zákona. Uvedené samozřejmě platí rovněž v řízení o určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby. Byla-li veřejná dobrovolná dražba provedena na návrh insolvenčního správce, může být (z hlediska věcné legitimace insolvenčního správce ke zpeněžení předmětu dražby) neplatná, jen jestliže předmět dražby, který byl zapsán do soupisu majetkové podstaty, z ní byl vyloučen pravomocným rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v řízení o žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty." Ostatně i ve stěžovatelkou citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1224/2014, které v ústavní stížnosti předestírá na obranu svých argumentů, se uvádí, následující: "Neuspěje-li totiž dovolatel s vylučovací žalobou, pak důvodem, pro který se prosadí práva "majetkové podstaty" na úkor práv "vyklizovaného", bude (bez zřetele k možným vlastnickým poměrům v rovině práva hmotného) nevyvratitelná domněnka oprávněnosti soupisu (§225 odst. 3 insolvenčního zákona). Řízení o vylučovací žalobě je právě tím řízením, v jehož rámci má být pro účely následného zpeněžení majetku sepsaného do majetkové podstaty dlužníka, řešen spor o to, zda silnější právo k majetku (zde garáži) má majetková podstata (dlužník, zde bytové družstvo) nebo vylučovatel (zde dovolatel). I kdyby (totiž) dovolatel (coby žalovaný) zvítězil ve sporu o vyklizení nemovitosti na základě obrany, že má silnější právo ke garáži než dlužník (bytové družstvo), neměla by tato skutečnost pro další chod insolvenčního řízení žádný význam v případě, že by (byť následně) neuspěl (jako žalobce) ve sporu o vylučovací žalobě."
19. Judikatura uvedená v předchozím odstavci zcela reflektuje specifika insolvenčního řízení, které v důsledku nutnosti vyřešit úpadkovou situaci dlužníka v přijatelném časovém horizontu umožňuje osobám uplatňujícím práva k majetku sepsanému do majetkové podstaty tato uplatnit výhradně vylučovací žalobou ve striktně stanovené lhůtě, přičemž pokud tato práva nejsou uplatněna stanoveným způsobem, nelze se jich již nadále jiným způsobem domáhat. Toto pravidlo, která odráží potřebu dobrat se v přijatelné době konečného a definitivního seznamu majetku, dle kterého lze teprve realizovat zásadu poměrného uspokojení pohledávek v insolvenčním řízení, nelze označit jako rozpornou s ústavně zaručenými právy stěžovatelky. Naopak tvrzení stěžovatelky, že je nepřípustné, aby kupujícímu byla poskytnuta odlišná obrana proti "nesolidnímu" prodávajícímu v závislosti na tom, zda prodávající je či není v úpadku, se zcela míjí se specifiky úpadkového práva. Neobstojí zde ani stěžovatelkou tvrzený zásah do práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 a 2 Listiny, neboť, jak bylo vyjádřeno v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 33/15, nemůže-li dlužník z důvodu úpadku uspokojit pohledávky všech věřitelů v plné výši, což je jev v hospodářském styku běžný, lze to považovat za skutečnost zakládající "zásah" do vlastnických práv těch věřitelů, jež mají vůči dlužníkovi ať již vykonatelné, či nevykonatelné pohledávky (jsou-li tyto po právu). Avšak tento zásah, kdy právo každého věřitele je omezováno právy ostatních věřitelů, nespočívá primárně v jednání či nečinnosti státu a nelze jej tak za ně činit odpovědným. Jeho povinností však je nastalou situaci ústavně konformním způsobem vyřešit, to znamená zajistit, aby v co nejkratší době s minimálními náklady došlo ke spravedlivému rozdělení zbývajícího majetku dlužníka jeho věřitelům, případně přijmout jiné řešení, jež bude v tzv. společném zájmu věřitelů, jenž nutno považovat za nadřazený jejich jednotlivým zájmům [viz §2 písm. j) insolvenčního zákona], a které případně také bude zohledňovat veřejný zájem. Je tedy zcela logické, že uplatnění jakýchkoliv nároků v situaci, kdy jedna ze stran sporu je v úpadku, se řídí jinými pravidly, než pokud žádná ze stran v úpadku není.
20. Pokud pak stěžovatelka uvádí na podporu svých argumentů rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 103 VSPH 758/2015-480, konstatuje Ústavní soud, že toto rozhodnutí není na daný případ přiléhavé. Předně stěžovatelka ve své stížnosti netvrdí, že by uplatňovala nároky ze smlouvy o smlouvě budoucí, naopak tvrdí, že uzavřela s úpadcem Pražské stavební bytové družstvo smlouvu kupní, a je tedy vlastníkem předmětné nebytové jednotky. Není tu tedy možnost žádného jiného řízení, které by mohlo za dané situace nahradit rozhodnutí o vyloučení předmětné jednotky z majetkové podstaty. Otázka příslušnosti nebytové jednotky k majetkové podstatě je zcela jinou otázkou, než je řešena v řízení o nahrazení projevu vůle, neboť závazkem ze smlouvy o smlouvě budoucí je pouze uzavřít předpokládanou smlouvu, a nikoliv přímo převést vlastnické právo k věci. V řízení o nahrazení projevu vůle se tak na rozdíl od řízení o určení neplatnosti dražby dobrovolné neřeší oprávněnost soupisu věci do majetkové podstaty, a to ani jako předběžná otázka.
21. Ústavní soud na základě shora uvedeného konstatuje, že právní závěr uvedený v odůvodnění napadených rozhodnutí, tedy že stěžovatelka není oprávněna napadnout platnost dražby dobrovolné za situace, kdy neuspěla se svou žalobou na vyloučení předmětné jednotky z majetkové podstaty úpadce Pražské stavební bytové družstvo, nezasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nemění na tom nic ani stěžovatelkou předložené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2789/2007, které dopadá na zcela jinou situaci a řeší problematiku absolutní neplatnosti nájemní smlouvy pro počáteční nemožnost plnění za situace, kdy k předmětu nájmu stále trvá původní nájemní vztah.
22. Pokud pak stěžovatelka závěrem vyjadřuje názor, že vedlejšímu účastníkovi JUDr. Tomáši Pelikánovi, jako insolvenčnímu správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo, neměla být bez dalšího přiznána náhrada právního zastoupení advokátem, jestliže je sám advokát, konstatuje Ústavní soud, že ani zde nespatřuje zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. V této souvislosti lze odkázat například na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 851/07, s jehož závěry se lze ztotožnit. Naopak stěžovatelkou nabízená argumentace uvedená v nálezech Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2741/16 a III. ÚS 3592/16, není zcela přiléhavá, když tyto nálezy řeší primárně otázku důvodnosti žaloby jako předpoklad uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení žalobce a nikoliv otázku, zda advokát je oprávněn požadovat náhradu právního zastoupení jiným advokátem.
23. Ve světle shora uvedených argumentů tak dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí se dostatečným způsobem vypořádaly s relevantními námitkami stěžovatelky a jsou rovněž náležitě odůvodněna. Určitá stručnost odůvodnění pak koresponduje s nosným právním závěrem, pro který je většina námitek stěžovatelky irelevantní. Tato skutečnost je zcela v souladu s náležitostmi odůvodnění, jak jsou definovány např. v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 1404/11: "Pokud jde o rozsah odůvodnění, ten přirozeně vždy závisí na okolnostech konkrétního případu, neboť nezbytnost jednotlivých jeho obsahových komponentů se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, se kterými se soudy musí adekvátně vypořádat. Rozhodující je jejich relevance z hlediska projednávané věci a to, zda jsou způsobilé ovlivnit výsledek řízení."
V.
24. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu