ECLI:CZ:US:2017:4.US.2714.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2714/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti V. B., zastoupeného Mgr. et. Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Rozdrojovicích, Na Březině 310, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2017, č. j. 14 Co 23/2017-460, a Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2016, č. j. 83 P 83/2010-424, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně upravil rozsudkem ze dne 13. 9. 2016, č. j. 83 P 83/2010-424, styk stěžovatele (otce) s nezletilou M. a A. M. Soud prvního stupně stanovil mladší M. tzv. navykací režim, v rámci něhož se měla se stěžovatelem stýkat po dobu pěti měsíců v každém lichém kalendářním týdnu v roce v pátek od 16:00 hodin do 20:00 hodin. Po uplynutí této doby se měla nezletilá M. stýkat se stěžovatelem stejně jako nezletilá A. M., tedy v každém lichém kalendářním týdnu v roce od pátku 16:00 hodin do neděle 18:00 hodin, vyjma Vánoc, jarních prázdnin, Velikonoc a letních prázdnin, kdy se obě nezletilé mají stýkat se stěžovatelem ve zvlášť upraveném režimu (výrok I.). Řízení o změně péče a výživě dětí soud prvního stupně zastavil (výrok II.) a uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady znaleckého zkoumání (výrok III.). Městský soud v Brně upravil styk stěžovatele a dcer s ohledem na vhodné podmínky pro jeho uskutečnění a otcův opravdový zájem o nezletilé děti. Potřebu tzv. navykacího režimu odůvodnil tím, že je nezbytný k posílení vzájemné důvěry a rozšíření vzájemného kontaktu mezi stěžovatelem a nezletilou M., kteří se dlouhou dobu nestýkali. Řízení o péči a výživném bylo zastaveno pro zpětvzetí návrhu stěžovatelem; proto mu také soud uložil povinnost nahradit náklady znaleckého zkoumání ve výši 19 334 Kč, jehož potřeba vyvstala v souvislosti se zastaveným řízením.
Krajský soud v Brně rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil rozsudkem ze dne 25. 5. 2017, č. j. 14 Co 23/2017-460; změnil pouze část výroku týkající se styku nezletilých se stěžovatelem v průběhu Vánoc. V odůvodnění svého rozsudku ovšem na rozdíl od soudu prvního stupně uvádí, že pro nařízení tzv. navykacího režimu ve vztahu k nezletilé M. nebyly splněné podmínky, což se ovšem neprojevilo ve výroku rozsudku, který ponechal odvolací soud v nezměněné podobě.
Proti napadeným rozsudkům se stěžovatel brání ústavní stížností a namítá porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2, práva rodiče na péči a výchovu dítěte podle čl. 32 odst. 4 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel má předně za to, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že výrok rozsudku o nutnosti tzv. navykacího režimu je v rozporu s odůvodněním, v němž je uvedeno, že nejsou splněny podmínky pro jeho nařízení. Ve vztahu k výrokům o nákladech řízení namítá, že jsou nedostatečně odůvodněné. Dále stěžovatel tvrdí, že obecné soudy při svém rozhodování nezohlednily závěry znaleckého zkoumání, zejména ohledně negativního vlivu matky na nezletilé dcery; je přesvědčený, že má právo na styk s nezletilými dcerami v širším rozsahu, což mu mělo být protiústavně upřeno.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost je však částečně nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 a ve zbytku zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR); není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny. Ústavní soud se nezabývá porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody (srovnej např. nález ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93).
Ústavní stížnost je ve vztahu k části rozsudku odvolacího soudu nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jelikož stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva na spravedlivý proces poskytuje. Jestliže stěžovatel namítá, že výrok rozsudku odvolacího soudu je v rozporu s jeho odůvodněním (ohledně tzv. navykacího režimu) měl před podáním ústavní stížnosti podat návrh na vydání opravného usnesení (§164 o. s. ř.), případně na opravu odůvodnění rozsudku (§10, 65 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že stěžovatel uvedené procesní prostředky nevyužil, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť tu je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před jinými orgány veřejné moci (viz např. nález ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000).
V rozsahu, ve kterém stěžovatel napadá výroky o své povinnosti nahradit náklady řízení (znaleckého zkoumání), je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť, jak Ústavní soud již mnohokrát uvedl, problematika nákladů řízení se může účastníka řízení sice citelně dotknout, nemůže však být zpravidla předmětem ústavní ochrany. Samotný "spor" o náhradu nákladů řízení totiž obvykle nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jej nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srovnej např. usnesení ze dne 4. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 2208/11). Stejně tak tomu je i v nyní souzené věci - stěžovatelem namítané nedostatky odůvodnění výroku o nákladech řízení nemají ústavněprávní rozměr.
Stěžovatel částečně vytýká obecným soudům, že nepřihlédly při rozhodování o péči a výživně nezletilých dětí k závěrům znaleckého posudku; pomíjí však, že to byl on sám, na jehož návrh bylo řízení o péči a výživě zastaveno. Znalecký posudek přitom neměl ve věci žádný význam a obecné soudy z něj v tomto směru nevycházely.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani v tom, že by bylo porušeno jeho ústavní právo na rodinný život a výchovu a péči o děti. Obecné soudy přezkoumatelným způsobem stanovily stěžovateli právo styku s jeho nezletilými dcerami; úprava styku splňuje ústavněprávními požadavky a umožňuje dostatečnou realizaci rodičovský práv. Rozsah styku stěžovatele je upraven v obvyklém rozsahu, i pro období svátků a prázdnin. V případě změny poměrů nic nebrání stěžovateli podat nový návrh na úpravu styku.
Z napadených rozhodnutí i obsahu samotné ústavní stížnosti je zřejmé, že obecné soudy postupovaly s respektem k ústavním právům stěžovatele. Ústavní soud proto uzavírá, že žádné ze stěžovatelem vznesených námitek nelze vyhovět a vydat kasační nález, neboť nebylo porušení žádné z ústavně chráněných práv.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl částečně jako návrh nepřípustný podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu