ECLI:CZ:US:2017:4.US.2726.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2726/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti MUDr. Jiřího Růžičky, zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Komořanská 63, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 15 Co 28/2017-84, takto:
Ústavní stížnost a návrh na přistoupení účastníka do řízení se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel je společně s Janem Růžičkou oprávněný z pohledávky 13 092 Kč proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník"). Pohledávka byla předmětem exekučního řízení vedeného u Exekutorského úřadu Plzeň-město soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem (dále jen "soudní exekutor") pod sp. zn. 134 EX 8454/16. Usnesením ze dne 2. 9. 2016, č. j. 134 EX 8454/2016-015, soudní exekutor částečně zastavil exekuci pro částku 13 092 Kč, neboť vedlejší účastník dlužnou částku zaplatil. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 5. 12. 2016, č. j. 55 EXE 947/2016-60, následně zastavil exekuci zcela a uložil vedlejšímu účastníkovi oprávněným nahradit náklady řízení a soudnímu exekutorovi náklady exekuce. K odvolání vedlejšího účastníka změnil Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2017, č. j. 15 Co 28/2017-84, nákladové výroky usnesení obvodního soudu tak, že uložil naopak oprávněným povinnost nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi a náklady exekuce soudnímu exekutorovi. Změnu odůvodnil tím, že oprávnění podali návrh na zahájení exekuce před tím, než se stal exekuční titul vykonatelným; vedlejší účastník zaplatil dlužné částky včas, avšak zástupce oprávněných si plnění nevyzvedl, za což nesou odpovědnost oprávnění.
Proti usnesení městského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 28. 8. 2017 a navrhuje jeho zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a do čl. 1 Ústavy. Zásah spatřuje v tom, že městský soud postavil své rozhodnutí na nesprávných skutkových zjištěných, dospěl k právním závěrům v rozporu s nimi, nedal stěžovateli možnost, aby se vyjádřil k doplnění odvolání vedlejšího účastníka a vyložil ústavně nekonformně pozitivní právo. Stěžovatel dne 1. 9. 2017 navrhl přistoupení dalšího účastníka do řízení o ústavní stížnosti - Jana Růžičky - který byl společně se stěžovatelem účastníkem řízení před obecnými soudy.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní stížnost směřuje proti nákladovým výrokům usnesení městského soudu. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity znamenající porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, nebo ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí; intenzivněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu viz usnesení ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2929/12).
Daná věc rovněž představuje "spor" o náklady řízení, jehož předmětem byla částka 13 092 Kč - jde tedy o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 248/01, nebo ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07, aj.) dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí napadené - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svoji výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3878/13).
Postupem Městského soudu v Praze nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž odmítl s ohledem na ekonomii řízení, neboť, jak bylo uvedeno výše, jde o zjevně neopodstatněný návrh pro bagatelnost posuzované věci a skutečnost, že jsou napadány nákladové výroky, což by účast v řízení další osoby nemohla změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu