ECLI:CZ:US:2017:4.US.2730.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2730/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Valného, zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem Brno, Arne Nováka 3/4, proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 30. 5. 2016 č. j. 6 C 41/2015-301, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 9. 9. 2016 č. j. 15 Co 392/2016-375 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 č. j. 21 Cdo 817/2017-438, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 8, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Pelhřimově určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30. 6. 2015, doručené stěžovateli žalovaným - Dřevozpracujícím družstvem Lukavec dne 2. 7. 2015, je neplatné (výrok I.), zamítl žalobu se žádostmi na určení, že výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 6. 2015 spočívající jednak v závažném porušení pracovní povinnosti, jednak v soustavném méně závažném porušení povinností, doručené stěžovateli dne 2. 7. 2015, jsou neplatné (výrok II. a III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 30. 6. 2015, doručeného stěžovateli dne 2. 7. 2015, se zamítá (výrok I.), ve výrocích o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti výpovědí z pracovního poměru rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces došlo jednak odmítnutím dovolacího přezkumu ve vztahu k otázkám skutkového charakteru a způsobu provádění dokazování a hodnocení důkazů, a jednak posuzováním otázky dodržení lhůty k uplatnění okamžitého zrušení pracovního poměru vedlejším účastníkem podle §58 odst. 1 zákoníku práce. Namítá též nedostatečnost odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž odkazuje v tomto smyslu na judikaturu Ústavního soudu týkající se postupu dovolacího soudu při uplatnění dovolacího důvodu, jehož podstatou je skutková otázka, jakož i na judikaturu týkající se obecných principů spravedlivého procesu. Stěžovatel podrobně rozebírá jednotlivé důkazy, které navrhoval k podpoře svých tvrzení. Namítá, že nalézací a odvolací soud neprovedly jím navržené důkazy, čímž mělo dojít k porušení principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel také namítá nezákonnost monitoringu jeho pohybu se služebním vozidlem, k němuž neudělil souhlas. Nesouhlasí též s rozhodnutím o jeho povinnosti hradit náklady řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele se závěry soudů, že pokud mu bylo okamžité zrušení pracovního poměru i výpověď doručeny dne 2. 7. 2015, stalo se tak v zákonné dvouměsíční lhůtě. Ústavní soud ověřil, že v této věci bylo provedeno odpovídající dokazování, na jehož základě byl řádně zjištěn skutkový stav. Zejména odvolací soud se dostatečně zabýval námitkami stěžovatele, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem a své závěry srozumitelně objasnil.
Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, odpovídajícím způsobem se vypořádal s námitkami stěžovatele a poukázal na relevantní judikaturu k problematice. Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednání není dán právní nárok. Jeho přípustnost je striktně vymezena a, jelikož stěžovatel přísné podmínky nesplnil, bylo dovolání odmítnuto. Ostatně, Ústavní soud se v rámci přezkumu zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu nejsou případné, neboť v dané věci soudy všech stupňů postupovaly v souladu s požadavky na tzv. řádný (spravedlivý) proces.
Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručeno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu