ECLI:CZ:US:2017:4.US.2732.16.2
sp. zn. IV. ÚS 2732/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti 1) Ing. Eleny Joachymstálové, 2) Juraje Pelce, 3) Jana Vencálka, 4) Petra Vencálka, 5) Evy Vencálkové, všichni zastoupeni JUDr. et PhDr. Jaroslavem Padrnosem, advokátem se sídlem v Brně, Banskobystrická 68, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 12. 6. 2013 č. j. 6 C 98/2011-102 a Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 11. 12. 2013 č. j. 59 Co 373/2013-132, takto:
I. Řízení o ústavní stížnosti Evy Vencálkové se zastavuje.
II. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí dále vyplývá, že dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016 č. j. 22 Cdo 1479/2014-160 odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelka Eva Vencálková dne 16. 1. 2017 zemřela, a proto bylo řízení o ústavní stížnosti usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017 přerušeno do skončení dědického řízení.
Dne 29. 6. 2017 Ústavní soud obdržel usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2017 č. j. 58 D 202/2017-28 o zastavení řízení o pozůstalosti, neboť zůstavitelka zanechala nepatrný majetek, který byl vydán vypravitelce pohřbu.
Vzhledem k uvedenému, kdy do řízení na místo zemřelé stěžovatelky, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, nevstoupil žádný nástupce, bylo řízení o ústavní stížnosti podané paní Evou Vencálkovou zastaveno. Ústavní soud se pak zabýval ústavní stížnosti ostatních stěžovatelů.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že napadenými rozhodnutími bylo vyhověno žalobě Města Uherského Hradiště, které se s ohledem na duplicitu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí domáhalo určení, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Z rozhodnutí odboru výstavby Městského národního výboru v Uherském Hradišti vyplývá, že dne 6. 1. 1966 došlo k vyvlastnění dotčených pozemků, které byly ve spoluvlastnictví právních předchůdců stěžovatelů, a to za účelem stavby sídliště, přičemž rozhodnutí o vyvlastnění nabylo právní moci dne 4. 2. 1966. K záznamu rozhodnutí o vyvlastnění do listu vlastnického došlo až v roce 1995. Žalobce vlastnictví k předmětným pozemkům nabyl na základě návrhu na zápis vlastnictví města podle §1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, podle hospodářské smlouvy ze dne 1. 8. 1979. Stěžovatelé 1) a 2) měli vlastnictví nabýt na základě rozhodnuti o dědictví bývalého Státního notářství v Považskej Bystrici a usnesení Okresního soudu v Považskej Bystrici ze dne 18. 10. 2001. Stěžovatelé 3), 4) a 5), měli nabýt vlastnictví k předmětným pozemkům na základě rozhodnutí o dědictví bývalého Státního notářství v Brně-městě ze dne 8. 9. 1987.
Nalézací i odvolací soud žalobě Města Uherské Hradiště na určení vlastnictví vyhověly, neboť vzhledem k platnému nabytí vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem na základě rozhodnutí o vyvlastnění, které nebylo nulitním aktem, a soudy jím tedy byly ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. vázány, se nemohli stěžovatelé následně platně stát vlastníky týchž nemovitostí, i když tak bylo později rozhodnuto v řízení o vypořádání dědictví. Nedošlo ani k vydržení vlastnického práva, neboť nebyla dána tzv. oprávněná držba nemovitosti (§134 obč. zák.), když předmětné pozemky jsou a byly zastavěny dříve, než byla vydána shora citovaná soudní rozhodnutí o nabytí dědictví.
Stěžovatelé zejména namítají, že existují důvodné pochybnosti, zda k vyvlastnění došlo podle tehdy platných a účinných předpisů, přičemž soudy měly tuto otázku vyřešit v probíhajícím řízení. Dále jsou přesvědčeni, že soudy se řádně nezabývaly otázkou vydržení a dobré víry stěžovatelů. Vzhledem k tomu, že vyvlastnění nemovitostí nebylo řádně zapsáno do pozemkových knih, stěžovatelé 3), 4) a 5) a právní předchůdkyně stěžovatelů 1) a 2) nemohli svůj nárok uplatnit v zákonem stanovené lhůtě podle restitučních předpisů, neboť v té době nebyla duplicita vlastnického práva v katastru nemovitostí zapsána a jejich spoluvlastnické právo k předmětným pozemkům nebylo zpochybňováno. Poukazují na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3248/10.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který umožnoval posouzení duplicity vlastnického práva. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy, které se ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. cítily být vázány rozhodnutím o vyvlastnění, se důkladně zabývaly otázkou možného vydržení nemovitostí i dobré víry stěžovatelů, včetně možnosti nabýt vlastnické právo na základě pouhé dobré víry osoby jednající v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, přičemž své závěry i v tomto směru patřičně odůvodnily. Shora nastíněným závěrům není z ústavního hlediska co vytknout.
Krajský soud i Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích rovněž vypořádaly i s poukazem stěžovatelů na judikaturu Ústavního soudu, týkající se nabytí nemovitosti od nevlastníka (sp. zn. I. ÚS 3248/10), přičemž dospěly k závěru, že v projednávané věci šlo jak o odlišnou právní otázku, tak o jiný skutkový stav. V nynější věci totiž stěžovatelé nenabyli nemovitosti kupní smlouvou od prodávajícího - nevlastníka, evidovaného v katastru nemovitostí jako vlastníka. V této věci nešlo o úplatný převod od neoprávněného vlastníka, kterému by bylo možné za podmínek definovaných v označeném rozhodnutí Ústavního soudu přiznat vlastnickou ochranu, ale o přechod vlastnictví v rámci dědického řízení, kdy dědic vstupuje pouze do těch práv a povinností, která příslušela zůstaviteli.
Ústavní soud má shodně jako Nejvyšší soud za to, že i když v době rozhodné pro uplatnění restitučních nároků nebyla v evidenci nemovitostí, resp. v katastru nemovitostí, vyznačena duplicita vlastnického práva s přihlédnutím ke všem dalším specifickým okolnostem tohoto konkrétního případu, je zřejmé, že stěžovatelé resp. jejich právní předchůdci se mohli (a měli) domáhat ochrany svého majetku a uplatnit své nároky v rámci restitučních řízení. Stěžovatelům resp. jejich právním předchůdcům muselo být známo, že došlo k vyvlastnění pozemků, ke kterému navíc podle tvrzení stěžovatelů mělo dojít v rozporu se zákonem. V době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku byly předmětné pozemky zastavěny, stěžovatelé (právní předchůdci) je nijak neužívali, nepožadovali za užívání pozemků nájemné a neusilovali o úpravu vzájemných vztahů. Stěžovatelé ani neuvádějí, že by se ve vztahu k předmětným nemovitostem chovali jako jejich vlastníci i z hlediska daňového práva.
S ohledem na poukaz stěžovatelů na judikaturu Ústavního soudu týkající se nabytí nemovitosti od nevlastníka, zejm. nález sp. zn. I. ÚS 3248/10, Ústavní soud připomíná, že, byť je třeba respektovat závaznost nálezů Ústavního soudu, nelze k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky a automaticky, či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Jak již vysvětlily civilní soudy, v dané věci šlo o relevantně odlišnou právní situaci.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelů s právními závěry soudů, kdy se domáhají přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Právo na spravedlivý (řádný) proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Řízení o návrhu paní Evy Vencálkové bylo zastaveno podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §107 odst. 5. o. s. ř. Ve vztahu k ostatním stěžovatelům byla na základě výše uvedeného ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu