ECLI:CZ:US:2017:4.US.2758.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2758/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Janou Dufkovou, advokátkou se sídlem Brno, Vlhká 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017 č. j. 30 Cdo 1567/2017-150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2016 č. j. 12 Co 130/2016-115 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 2. 2016 č. j. 22 C 112/2013-109, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť o dovolání ve věci samé bylo před podáním dovolání, které je předmětem tohoto řízení, pravomocně rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4874/2016 tak, že dovolací řízení bylo zastaveno.
Stěžovatel s rozhodnutím dovolacího soudu nesouhlasí. Uvádí, že dovolací soud měl nejprve přehodnotit s odkazem na čl. 36 Listiny základních práv a svobod právní závaznost svého rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4874/2016, protože toto rozhodnutí bylo vydáno předčasně při nesplnění základních procesních podmínek svého vzniku. Poté měl dovolací soud přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí související se žádostí stěžovatele o ustanovení zástupce. V důsledku napadeného rozhodnutí dovolacího soudu došlo podle stěžovatele k porušení jeho práva na přístup k dovolacímu soudu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, II. ÚS 2888/12, IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu).
Ústavní soud konstatuje, že v dané věci Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání řádně odůvodnil. Uvedl, že dovolání stěžovatele se stalo bezpředmětným v důsledku pravomocně skončeného dovolacího řízení ve věci samé, které bylo zastaveno, a bylo by tudíž nadbytečné o dovolání stěžovatele proti rozhodnutí o neustanovení zástupce pro dovolací řízení rozhodovat. Uvedl dále, že rozhodnutí o dovolání podaném proti napadenému usnesení odvolacího soudu se již nemůže projevit v poměrech stěžovatele. Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud v dané věci postupoval v hranicích vymezených mu příslušnými procesními předpisy, aplikoval ve věci podústavní právo ústavně konformním způsobem.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu