ECLI:CZ:US:2017:4.US.2785.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2785/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Andrzeje Czeslawa Korneta, t. č. ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou se sídlem Liberec, Vysoká č. 149/4, proti usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 1. 8. 2017 č. j. 1 VZT 454/2017-18 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality ze dne 7. 6. 2017 č. j. KRPL-13324-123/TČ-2017-180070-MR, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, pro přečin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1 trestního zákoníku a pro přečin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1 trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že v jeho případě stát nepřípustným způsobem zasáhl do skutkového děje a podílel se na právní kvalifikaci stíhaného jednání. Poukazuje na to, že napadené usnesení o zahájení trestního stíhání neodůvodňuje, proč v jeho případě došlo k použití operativně pátracího prostředku v podobě předstíraného převodu. Má za to, že toto jednání policie ho iniciovalo a navádělo ke spáchání trestné činnosti, čímž došlo k ovlivnění jejího spáchání a následné právní kvalifikace, když policie při předstíraném převodu stanovila množství drogy, kterou předstírala zakoupit. Stěžovatel dále cituje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu zabývající se nepřípustnou policejní provokací.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy vybočení z hranic podústavního práva, jež mají extrémní povahu. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02).
Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli po věcné stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smysl ve vztahu k obviněnému spočívá v oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což představuje podmínku provedení dalších procesních úkonů v trestním řízení (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 či III. ÚS 693/06). Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání netkví ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání tvoří předmět celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 539/98).
Stěžovatel svou argumentaci zakládá výhradně na tvrzení, že policejní orgán nepřípustným způsobem vyprovokoval stíhanou trestnou činnost, a to v rámci předstíraného převodu, kdy měl stěžovatel policistovi označovanému v napadených usneseních jako kpt. Martin Neuer (za použití §102a trestního řádu) v několika případech prodat drogu metamfetamin (pervitin), předat padělanou bankovku a určité množství léku Sildenafil Actavis, jehož prodej je podmíněn preskripcí lékaře.
Ústavní soud k problematice tzv. policejní provokace opakovaně konstatoval, že ústavněprávní relevance nabývají až takové postupy policejních orgánů, jež překračují únosnou míru aktivity, která je dána na jedné straně jejím cílem (přispět k odhalení pachatele trestného činu, resp. prokázání trestné činnosti) a na druhé straně - negativně požadavkem, aby se policejní orgány na trestné činnosti aktivně samy nepodílely ve smyslu jejího iniciování, podněcování či rozvíjení. Jde o to, aby jednání příslušného policisty, byť nutně představuje jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nebylo ztotožnitelné coby určující či podstatný prvek trestného činu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 323/04, III. ÚS 29/04, IV. ÚS 565/05, IV. ÚS 407/07, III. ÚS 1285/07, IV. ÚS 3801/13, III. ÚS 828/16 a další).
Výše uvedenou argumentaci stěžovatel uplatňoval již v rámci své stížnosti proti napadenému usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze následně v napadeném usnesení (č. l. 4-5) vysvětlila, že policejní orgán přistoupil k realizaci předstíraného převodu až na základě dříve zjištěných skutečností a že osoba označovaná jako kpt. Martin Neuer vstoupila do děje až za situace, kdy bylo zjištěno, že stěžovatel je schopen obstarat značné množství pervitinu, resp. že touto drogou disponuje. Stěžovatel tedy měl páchat trestnou činnost ještě před použitím předstíraného převodu a nepojal úmysl spáchat trestný čin až v důsledku aktivity policie.
Ústavní soud považuje toto odůvodnění za dostatečné, a to i s ohledem na skutečnost, že sám stěžovatel s touto argumentací přímo nepolemizuje. Závěr policejního orgánu a státní zástupkyně o splnění všech předpokladů pro zahájení trestního stíhání stěžovatele tak nelze považovat za projev svévole či extrémního vybočení z hranic podústavního práva. Je třeba navíc připomenout, že otázka, zda aktivity policejního orgánu nevybočily z přípustných mezí, může být předmětem podrobného zkoumání v dalším průběhu trestního řízení.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu