ECLI:CZ:US:2017:4.US.2793.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2793/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bohumila Brychty, soudního exekutora - Exekutorský úřad Rychnov nad Kněžnou, sídlem Nádražní 486, Týniště nad Orlicí, zastoupeného JUDr. MUDr. Romanem Žďárkem, Ph.D., MBA, advokátem sídlem Kotlářka 1259/1, Praha 5, proti usnesení JUDr. Ondřeje Mareše, LL.M., soudního exekutora Exekutorského úřadu Litoměřice ze dne 31. 8. 2017, č. j. 124 EX 5841/13-549, za účasti JUDr. Ondřeje Mareše, LL.M., soudního exekutora Exekutorského úřadu Litoměřice, sídlem Masarykova 679/33, Litoměřice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 9. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o lidských právech a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny ve vazbě na čl. 4 odst. 1 Listiny.
II.
2. Stěžovatel jakožto věřitel přihlásil svou pohledávku vůči povinnému, jehož majetek byl účastníkem řízení prodáván v dražbě. Svou pohledávku uplatnil dle ustanovení §336f zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přičemž se jednalo o pohledávku na úhradu nákladů exekuce v minimální výši, kterou vedl stěžovatel jako soudní exekutor vůči témuž povinnému. Stěžovatel svůj nárok vyčíslil v zákonné výši s odkazem na ustanovení §6 odst. 3 a §13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb."), a doložil ho svým pověřením exekučním soudem k provedení exekuce vůči témuž povinnému, jehož majetek byl prodáván účastníkem v dražbě. Účastník následně vyzval stěžovatele k odstranění vad přihlášky, ten však na výzvu nereagoval, neboť měl za to, že podaná přihláška měla všechny potřebné náležitosti. Následně účastník stěžovateli uvedenou přihlášku pohledávky napadeným usnesením odmítl; proti usnesení není přípustný opravný prostředek.
3. Usnesení JUDr. Ondřeje Mareše, LL.M., soudního exekutora Exekutorského úřadu Litoměřice ze dne 31. 8. 2017, č. j. 124 EX 5841/13-549, napadl stěžovatel ústavní stížností s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Ve své ústavní stížnosti se opírá o nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14 (toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz), dle kterého platí, že soudní exekutor má nárok na úhradu nákladů exekuce zásadně povinným, a to již od okamžiku nařízení exekuce. V souladu s tímto názorem je stěžovatel přesvědčen, že nebylo nutno spolu s přihláškou předkládat doklad o úpravě nákladů exekuce, když výše přihlašované pohledávky vyplývá přímo z právní úpravy uvedené v přihlášce. Požadavek účastníka na odstranění vad přihlášky tak stěžovatel považuje za nadbytečný a ústavně nekonformní.
III.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Ústavní soud je dále dle ustanovení §43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem má tento pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než o návrhu rozhodne nálezem, přičemž předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud při svém rozhodování zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud činností těchto orgánů nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížností by tak měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní, byť i samostatně pravomocná rozhodnutí (k tomu srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 371n, či usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 275/06, sp. zn. I. ÚS 2648/13 a dalších). Jinak řečeno - vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není.
7. Vylučuje-li přitom občanský soudní řád u určitých věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [viz například judikatura vztahující se k ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu: nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 128/31 SbNU 149) nebo nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)], jako v případě ustanovení §336f odst. 4 občanského soudního řádu, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl "automaticky" posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem podústavního práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.
8. Takovýto zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Z napadeného rozhodnutí soudního exekutora totiž nelze dovodit postup, který by byl stižen takovým pochybením, jež by ve svém důsledku znamenalo neúnosnou svévoli rozhodujícího orgánu. Rozhodnutí soudního exekutora o odmítnutí přihlášky stěžovatelovy pohledávky do exekučního řízení totiž vycházelo z příslušných zákonných ustanovení a nebylo tedy vydáno v rozporu se zákonem, k odstranění vad přihlášky byl stěžovatel řádně vyzván spolu se stanovením přiměřené lhůty. Stěžovatel sám je navíc soudním exekutorem a tudíž případné doplnění přihlášky dle požadavků účastníka pro něj představovalo pouhý administrativní úkon. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že pokud exekutor při rozvrhu k pohledávce stěžovatele nepřihlédne, může se tento bránit odvoláním proti rozvrhovému usnesení.
9. Ačkoliv stěžovatel ani účastník ve svých podáních nevyčíslují pohledávku, která byla předmětem přihlášky stěžovatele, z uvedených skutečností plyne, že se jedná o pohledávku na úhradu nákladů exekuce v minimální výši, tedy o částku ve výši 5 500,- Kč bez DPH (viz §6 odst. 3 a §13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.). Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09, či usnesení ze dne 13. října 2009, sp. zn. I. ÚS 2552/09). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti v dané věci tak plyne mimo shora uvedené i ze samotné skutečnosti, že s ohledem na předmět sporu nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
IV.
10. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu