ECLI:CZ:US:2017:4.US.2798.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2798/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Bc. Alexandra Jedličky, zastoupeného JUDr. Michalem Paulem, advokátem, se sídlem Bělehradská 572/63, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. května 2017 č. j. 70 Nt 3545/2017-15 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2017 sp. zn. 9 To 223/2017, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se Bc. Alexandr Jedlička (dále též "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhal zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít podle jeho názoru k porušení jeho práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na urychlené projednání jeho věci podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatel je stíhán pro přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, dále pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a pro zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Tohoto jednání se měl (ve stručnosti řečeno) dopustit tím, že jako policista za úplatu vynášel informace z interních policejních počítačových systémů ve prospěch podezřelých osob.
Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. května 2017 sp. zn. 70 Nt 3545/2017 z důvodů vymezených v §67 písm. b) tr. řádu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2017 sp. zn. 9 To 223/2017 byla stížnost obviněného zamítnuta. Proti těmto posledním rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost.
IV.
Stěžovatel namítá porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy, které má spočívat v tom, že soudy porušily jeho právo na urychlený přezkum jeho stížnosti, neboť nedodržely zákonnou lhůtu; na podporu své argumentace poukazuje na ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Poukazuje v tomto směru např. na rozsudek Raducu proti Rumunsku ze dne 21. dubna 2009 č. 70787/01, par. 79-84, rozsudek Gál proti Slovensku ze dne 30. listopadu 2010 č. 45426/06 par. 63 a rozsudek Osváthová proti Slovensku ze dne 21. prosince 2010 č. 15684/05 par. 73.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že soudy porušily jeho právo na urychlený přezkum jeho stížnosti, neboť mu bylo rozhodnutí Krajského soudu v Brně doručeno do datové schránky až dne 11. července 2017. Stěžovatel poukazuje na údajné průtahy při projednání jeho stížnosti, avšak nevytýká žádná pochybení obecných soudů, která by se týkala samotného důvodu tzv. koluzní vazby.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl v mezidobí propuštěn z vazby na svobodu, nicméně konstatuje, že tu existuje právní zájem na tom, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost projednal a vydal nález, jímž by napadená rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně zrušil.
V.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud uvádí, že jím zdůrazňovaná zásada minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci hraje mnohem významnější roli právě v přípravné fázi trestního řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že je nutno ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí ba nepřípustnou. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jestliže se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/06, případně usnesení sp. zn. III. ÚS 1549/13, III. ÚS 1549/13, dostupné v internetové databázi NALUS].
V posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné důvody pro kasační zásah.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že zejména Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") se dostatečně vypořádal s dosavadním průběhem trestního stíhání, které se nacházelo v posuzované době na samém počátku přípravného řízení. S ohledem na povahu a charakter trestné činnosti, pro kterou byl obviněný stíhán, měl městský soud za to, že je u obviněného dána důvodná obava, že by mohl působit na dosud nevyslechnuté svědky tak, aby tito nevypovídali v jeho neprospěch, a mohl by tak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Tyto svědky městský soud v napadeném rozhodnutí i blíže konkretizoval (šlo např. o svědka Staňka, plk. Mgr. Hřebačku a další kolegy obviněného). Po zohlednění všech skutečností městský soud konstatoval, že je nutné vzít obviněného do vazby a nelze jej stíhat na svobodě.
Krajský soud v Brně jako soud stížnostní se s odůvodněním městského soudu ztotožnil a poukázal i na rozsáhlost trestné činnosti a velký počet osob (v té době 18 obviněných osob), jež bylo nutné vyslechnout a izolovat je od sebe. Z odůvodnění Krajského soudu v Brně je navíc zřejmé, že stížnost byla obviněným podána ihned do protokolu bez dalšího odůvodnění.
Ústavní soud po zvážení námitek uplatněných v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné ústavní deficity. Svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny. Délka vazebního a stížnostního řízení byla podmíněna složitostí dané kauzy, větším počtem spoluobviněných osob a tím, že celkový průběh přípravného řízení se musel přizpůsobit tomu, že stíhané osoby jsou příslušníky bezpečnostních sborů, což podstatně komplikovalo trestní stíhání.
Stěžovatelův odkaz na judikaturu ESLP není případný, protože citované judikáty dopadají na skutkově odlišné případy, než je posuzovaný případ stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu