ECLI:CZ:US:2017:4.US.2861.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2861/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Pavlem Kolouškem, advokátem se sídlem Radniční 7a, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 20 T 38/2011-3006 ze dne 8. 2. 2012, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 58/2012 ze dne 11. 12. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1317/2013 ze dne 29. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jejichž postupem měla být dotčena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 1, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z připojeného spisového materiálu se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 20 T 38/2011-3006 ze dne 8. 2. 2012 shledal stěžovatele vinným jako spolupachatele dle §23 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v bodě A./1. přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a v bodech A./2. - 3. zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatel se vytýkaného jednání, zkráceně řečeno, dopustil tak, že společně s obžalovaným M. J. v době přesně nezjištěné, nejméně však od 17. 2. 2010, kdy bylo v Rakousku odcizeno, užívali vozidlo VW Golf Variant s vědomím, že pochází z trestné činnosti, a to mimo jiné k provedení loupežného přepadení společnosti PPL CZ, s. r. o., v Českých Budějovicích dne 4. 3. 2010, po kterém ho odstavili a zapálili (A./1.). Kromě již zmíněného loupežného přepadení v Českých Budějovicích, v důsledku kterého byla poškozené společnosti způsobena škoda ve výši nejméně 1 820 725 Kč (A./2.), oba obžalovaní podle zjištění soudu spáchali též loupežné přepadení společnosti PPL CZ, s. r. o., v Praze dne 22. 3. 2010, při němž poškozené společnosti vznikla škoda ve výši nejméně 3 060 314 Kč (A./3.).
Ve výroku rozsudku, označeném bodem B., soud prvního stupně uznal stěžovatele vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, u obou ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (B./1.), dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (B./2.) a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku (B./3.). Ve stručnosti, stěžovatel naplnil skutkové podstaty uvedených trestných činů tím, že dne 21. 10. 2010 společně s dalšími neustanovenými pachateli vypáčili dveře a vnikli do obytného objektu v obci Slavče, část Dobrkovská Lhotka, kde odcizili řadu věcí náležejících rodině Trajerových v celkové hodnotě nejméně 325 512 Kč (ad B./1.). V případech zaznamenaných pod bodem B./2. a) - b) byl stěžovatel přistižen při řízení motocyklu, a to dne 24. 9. 2010 a poté dne 21. 10. 2010 (motocykl byl téhož dne odcizen v Dobrkovské Lhotce), kteroužto činnost vykonával, přestože nebyl držitelem jakéhokoli řidičského oprávnění a byl mu navíc vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu. Stěžovatel si konečně také bez povolení opatřil a na několika místech přechovával 538 ks nábojů různé ráže, samopal vz. 58 střelbyschopný v dávkách, samopal vz. 61, včetně tlumiče, střílející v režimu jednotlivých dávek a nefunkční samopal vz. AK47.
Za trestnou činnost zahrnutou pod bodem A./1. - 3., za sbíhající se trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 T 119/2010 ze dne 13. 6. 2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 To 823/2011 ze dne 21. 11. 2011, a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnuti a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 31 T 43/2010 ze dne 28. 4. 2010, soud stěžovatele odsoudil k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců, trest propadnutí věci (3 ks samopalů včetně součástí k nim a motocykl, ve výroku I. blíže specifikované). Ohledně dalších věcí stěžovatele, v rozsudku konkrétně uvedených, zejména nábojů a zásobníků k samopalům, bylo rozhodnuto o jejich zabrání.
Pod bodem II. výroku o trestu byl stěžovateli za přečiny popsané v bodě B./1. až 3. rozsudku uložen společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 4 roky.
Rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel napadl odvoláním, které však Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") usnesením sp. zn. 10 To 58/2012 ze dne 11. 12. 2012 jako nedůvodné zamítl.
Dovolání stěžovatele následně Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 7 Tdo 1317/2013 ze dne 29. 4. 2014 podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V předloženém stížnostním návrhu uplatnil jednak námitky procesního charakteru a jednak brojil i proti vlastním skutkovým a právním závěrům obecných soudů. V souladu s jeho přesvědčením bylo celé trestní řízení provázeno postupy jsoucími v rozporu s obecnými právními předpisy i jeho ústavně zaručenými právy a svobodami, přičemž nápravu jednotlivých vad, na které v řízení průběžně upozorňoval, nesjednal odvolací ani dovolací soud. Za nejflagrantnější pochybení obecných soudů, neakceptovatelné na úrovni práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, stěžovatel považoval vyslovení jeho viny ohledně loupežného přepadení v objektu PPL v Praze dne 22. 3. 2010 (skutek pod bodem A./3.), které bylo založeno na podkladě de facto jediného důkazu pachovou stopou a v rozporu s dalšími důkazy svědčícími v jeho prospěch. Soudy prvního a druhého stupně se nevypořádaly např. s provedenými rekognicemi zbraní (za účasti svědků Buly, Vtípila, Kordíka), které vyloučily totožnost zbraní použitých (zejména tlumič k samopalu vz. 61) při loupežném přepadení s těmi zajištěnými při domovních prohlídkách, nezohlednily ani svědeckou výpověď Petra Klímy, který poskytl stěžovateli alibi, jakož i záznam uskutečněného telekomunikačního provozu, který prokazoval přítomnost stěžovatele v Českých Budějovicích 2,5 hodiny před loupežným přepadením v Praze, nehledě na to, že zcela pominuly důkaz svědeckou výpovědí pana Cahyny. Dle mínění stěžovatele zejména Vrchní soud v Praze přistoupil k věci formalisticky, přičemž vysloveně rezignoval na svou přezkumnou funkci. Nejpodrobněji se k hodnocení důkazů kupodivu vyjádřil až Nejvyšší soud, jenž, mimo jiné, odkázal na rekognice týkající se pistole, kdy byl svědky ztotožněn typ pistole použitý při loupeži v Praze, a která měla být dle Nejvyššího soudu prokazatelně v držení stěžovatele. Proti uvedenému tvrzení se však stěžovatel důrazně ohradil, označujíce jej za nepravdivé s tím, že postrádá rovněž oporu ve spisovém materiálu. Obecným soudům stěžovatel dále vytkl, že zastíraly Ústavním soudem zapovězenou osamocenost důkazu pachovou stopou, jakožto důkazu nepřímého a toliko podpůrného, poukazem na další zjištění týkající se typologie postav pachatelů a zbraní, trestní minulosti stěžovatele a podobenství s jinou událostí - loupežného přepadení, které mělo být spácháno obžalovanými cca 2 týdny předtím (4. 3. 2010) v provozovně PPL v Českých Budějovicích. Zmiňované skutečnosti představovaly podle stěžovatele pouhé indicie, nikoliv důkazy, o něž by bylo možno opřít rozhodnutí o vině trestným činem. Samotný důkaz pachovou zkouškou nemohl pak obstát i z toho důvodu, že jeho vypovídací hodnota byla snížena v důsledku identifikace pachové stopy obou obžalovaných na místě, kde se nacházel prokazatelně pouze jeden pachatel. Výše řečené vedlo stěžovatele k závěru, že přinejmenším u skutku pod bodem A./3. obecné soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Pochybení v procesu hodnocení důkazů nicméně spatřoval i u skutků popsaných pod body A./1. a 2. Obecné soudy nereagovaly údajně na jeho výtku, že je nutné posuzovat vinu obžalovaných podle toho, nakolik jednotlivé důkazy svědčí o jejich účasti na spáchaných skutcích. Konkrétně u skutku uvedeného pod bodem A./2. rozsudku soudu prvního stupně byla podle stěžovatele jeho vina opět založena zásadně na výsledku pachové zkoušky, když ostatní důkazy ukazovaly toliko na spoluobžalovaného M. J. Stěžovatel v této spojitosti nevyloučil ani možnost, že jeho pachová stopa byla na místo činu přenesena právě spoluobžalovaným. Tento důkaz, jak stěžovatel podotkl, byl navíc získán neprocesním postupem. V době odběru pachového vzorku dne 22. 10. 2010, a to v souvislosti se skutkem uvedeným v bodě B./l. výroku o vině (sic žádná pachová stopa nebyla na místě činu nalezena), neměl stěžovatel ještě obhájce, který tak nebyl uvedenému odběru srovnávacího pachového vzorku přítomen, ač ohledně skutků ad A./2., 3. výroku o vině, u nichž byl pachový vzorek nakonec použit, již jde o případ nutné obhajoby. Co se týče výpovědi utajeného svědka, vystupujícího pod jménem Jan Novotný, stěžovatel zpochybnil jeho věrohodnost, jakož i použitelnost tohoto důkazu ve světle judikatury Ústavního soudu, s kteroužto otázkou se obecné soudy i přes námitky obhajoby nevypořádaly.
Poslední skupina námitek směřovala do výroku o trestu. Úvodem stěžovatel připustil, že obecné soudy při ukládání dvou trestů odnětí svobody a dvou trestů zákazu činnosti postupovaly sice formálně správně dle §43 a §45 trestního zákoníku, podle jeho názoru měly ovšem od aplikace citovaných ustanovení ustoupit, neboť ve výsledku vedla k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na rovné zacházení. Tímto způsobem mu byl totiž v součtu uložen neadekvátně vysoký trest odnětí svobody v délce trvání 13 let, který zároveň převyšuje horní hranici trestní sazby 12 let u nejpřísněji trestného činu zahrnutého v odsuzujícím rozsudku. Stěžovatel poukázal též na nepoměr trestů uložených jemu a spoluobžalovanému J., který byl odsouzen v bodě A. rozsudku nalézacího soudu za trestnou činnost totožnou jako stěžovatel a pod bodem C. za srovnatelnou, příp. závažnější trestnou činnost k úhrnnému trestu ve výši devět a půl roku. Stěžovatel považoval za nespravedlivé, aby rozdíl tři a půl roku mezi výměrami trestů byl odůvodněn pouze tím, že byl v mezidobí odsouzen za relativně banální přečin trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 31 T 43/2010 ze dne 28. 4. 2010. Soudil naopak, že obecné soudy neměly k trestnímu příkazu při ukládání trestu přihlížet a uložit mu pouze jeden trest odnětí svobody.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí Ústavním soudem je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
Vady podobného charakteru Ústavní soud v projednávané věci ovšem neshledal. Dle jeho náhledu nalézací soud v průběhu hlavního líčení provedl dostatek důkazů, které mu umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí poté řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Z napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jenž bezezbytku splňuje požadavky kladené na něj v ustanovení §120 a násl. trestního řádu, je patrné, že soud o vině stěžovatele neměl žádné pochybnosti, což značí, že aplikace zásady in dubio pro reo nebyla namístě.
Zákonnost a správnost odsuzujícího rozhodnutí následně potvrdil soud odvolací. Ke kritice stěžovatele, týkající se obsahu vrchním soudem přijatého usnesení, je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže vrchní soud na některé odvolací námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil.
V podstatě identickými argumenty, jaké stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, se zabýval také Nejvyšší soud, vědom si zjevně judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Dovolací soud proto, mimo jiné, zkoumal, zda zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování na straně jedné a hmotněprávním posouzením na straně druhé, přičemž mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkového děje. Své úvahy podrobně zdůvodnil v napadeném rozhodnutí, které, oproti mínění stěžovatele, ústavněprávní deficity nevykazuje. Řečené platí i s tou výhradou, že dovolací soud poněkud paušálně konstatoval, že stěžovatel měl v držení jak samopal, tak i pistoli typově shodné se zbraněmi použitými při loupežném přepadení v Praze, přestože je z výsledku dokazování zřejmé, že při domovních prohlídkách žádná pistole nebyla nalezena. Tento nedostatek považuje Ústavní soud toliko za formulační nepřesnost, nikoliv za závažné pochybení, jež by bylo způsobilé zkrátit stěžovatelova ústavně zaručená práva. Nepravdivost daného tvrzení totiž nic nemění na skutečnosti, že obecné soudy ve věci disponovaly řadou jiných usvědčujících důkazů.
Jmenovitě spáchání skutků, popsaných v bodě A. výroku rozsudku soudu prvního stupně, bylo potvrzeno souborem nepřímých důkazů, mezi nimiž hrály nejdůležitější roli stěžovatelovy pachové stopy. Zpochybňuje-li stěžovatel přípustnost odvození jeho viny z provedení důkazu identifikace osoby srovnáním pachových stop, nutno podotknout, že k této otázce se Ústavní soud velmi podrobně vyjádřil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 ze dne 22. 3. 2016 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), na jehož závěry lze beze zbytku odkázat. V souladu s citovaným nálezem Ústavní soud přitakává stěžovateli, že tzv. srovnání pachových stop je v trestním řízení typicky nepřímým důkazem (podrobněji bod 34 a zejména bod 42 a násl. uvedeného nálezu), který osamoceně jako jediný k prokázání viny zpravidla nepostačuje (srov. bod 47 uvedeného nálezu). Dle názoru Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1099/15 ze dne 14. 4. 2016) je však třeba hodnotit jednotlivé pachové stopy jako potenciálně samostatný důkaz, jenž každý osamoceně (popř. v různých kombinacích ve svém souhrnu) prokazuje určitou skutečnost, kterou je typicky dotyk osoby s určitým předmětem či její přítomnost na určitém místě. Ústavní soud nevyloučil ani situaci tak výjimečnou, v níž odborná analýza kombinace více pachových stop z různých míst, částí těla či předmětů, vyvrátí jakoukoliv jinou alternativu skutkového děje, než je vina obžalované osoby. V takové situaci by dle Ústavního soudu bylo možné hovořit o tzv. uzavřeném řetězci nepřímých důkazů, tvořeném pouze jednotlivými pachovými stopami (resp. i jejich znaleckou analýzou).
Aplikováno na projednávaný případ, pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že otisky pachových stop stěžovatele se vyskytovaly specificky právě v místech, kde se dle zjištěného skutkového děje pohybovali pachatelé žalovaných skutků. Námitkou možného přenosu pachu se přitom obecné soudy zabývaly, ale neshledaly ji důvodnou. V případě skutku pod bodem A./3. (loupežné přepadení provozovny PPL v Praze) nastal jistý rozpor ohledně pachové stopy nalezené na podlaze za vchodem do místnosti pokladny, kde se měl pohybovat pouze stěžovatel, přičemž tato stopa byla ztotožněna také s pachovým vzorkem spoluobžalovaného J. Za účelem odstranění tohoto rozporu obecné soudy přistoupily k doplnění odborného vyjádření z oboru metody pachové identifikace výslechem jeho zpracovatele nprap. Bukvaje, který uvedl, že přítomnost stěžovatele na místě činu dle výsledku pachové identifikace je jednoznačná. Pach obžalovaného J. na pachové stopě byl naopak slabý, z čehož bylo dovozováno, že byl na předmětné místo přenesen vlivem bezprostředního kontaktu obou pachatelů při činu, resp. krátce před činem. Nejvyšší soud reagoval rovněž na tvrzení o formálních nedostatcích provázejících odběr pachového vzorku stěžovatele, přičemž jeho vysvětlení, podané na straně 11 napadeného usnesení, z ústavněprávního hlediska plně obstojí. Pokud v době odběru pachových stop nebyl stěžovatel ještě v procesním postavení obviněného (ve vztahu ke skutkům pod bodem A./2. a 3.), tak neexistoval důvod k účasti obhájce u tohoto úkonu a postup policejního orgánu byl kryt ustanovením §158 odst. 3 trestního řádu. Současně je třeba zohlednit, že průběh samotného úkonu a obsah protokolu o něm, který by měl vliv na validitu důkazu pachovou stopou, stěžovatel v trestním řízení nesporoval.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že o správnosti výsledku odorologické expertizy soudy neměly důvod pochybovat. Nadto vypovídací hodnota analýzy pachových stop ve vztahu k vině stěžovatele byla, jak již bylo předznačeno, v řízení před obecnými soudy podepřena dalšími více či méně relevantními důkazy. Jejich popis i velmi důkladné hodnocení, které Ústavní soud neshledal jako nelogické či jinak svévolné, jsou obsaženy v napadených rozhodnutích obecných soudů, zejména pak rozsudku nalézacího soudu. V tomto směru stěžovatel v ústavní stížnosti pouze předkládá vlastní verzi hodnocení provedených důkazů (stran rekognice zbraní, pachových stop či věrohodnosti svědka Klímy a utajeného svědka), nebo jen povšechně tvrdí, že soudem uváděné skutečnosti nelze považovat za důkazy. K tomu dlužno poznamenat, že trestní řád až na výjimky (např. §89 odst. 3) neprovádí podrobnou výslovnou kategorizaci důkazů na přípustné a nepřípustné. Okruh důkazních prostředků uvedených v §89 odst. 2 může být v konkrétních případech doplněn i dalšími zde nezmíněnými, což zákon umožňuje nejen demonstrativním výčtem těch vyjmenovaných, ale i obecnou formulací, podle které za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci.
Obecné soudy tudíž nepochybily, pokud v trestním řízení pracovaly s popisem postav pachatelů poskytnutým svědky, trestní minulostí stěžovatele a shodným modem operandi u obou loupežných přepadení, stejně tak pokud operovaly s důkazy o účasti spoluobžalovaného J. při páchání skutků pod bodem A./1. a 2. (vzhledem k provázanosti jejich úkonů). Jedná se o tzv. důkazy nepřímé. Ve vztahu k nim Ústavní soud v obecné rovině konstatuje, že v takto závažné a promyšlené trestné činnosti, jež byla předmětem vyšetřování v nyní posuzované věci, spáchané navíc recidivisty, budou a jsou pachatelé odsuzováni hlavně na základě nepřímých důkazů, které mají nezastupitelný důkazní význam a hodnotu a nelze je z tohoto hlediska zlehčovat a vylučovat z důkazního řetězce, jak se o to snaží stěžovatel. Přestože dokazování nepřímými důkazy je obtížnější a náročnější než u důkazů přímých, neznamená to, že jsou nepřímé důkazy horší, méně spolehlivé a méně významné než důkazy přímé. Je-li nepřímý důkaz hodnocen odděleně, tedy bez souvislosti s ostatními důkazy, jak to v odůvodnění ústavní stížnosti učinil stěžovatel, může skutečně vést k několika různým výkladům o svém významu. Proto je význam nepřímého důkazu určen především jeho místem v řadě jiných nepřímých důkazů hodnocených ve vzájemné spojitosti a vztahu k těmto důkazům. Jinými slovy, musí tu existovat několik nepřímých důkazů a tyto musí tvořit soustavu, systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností. Souhrn vzájemně souvisejících, harmonujících a nepochybně zjištěných nepřímých důkazů musí být uzavřen, tj. musí vést výlučně jen k jedinému závěru a musí vylučovat možnost jiného závěru (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 49/05 ze dne 6. 2. 2007).
V trestní věci stěžovatele se výrok o jeho vině pod bodem A. opíral sice výlučně o nepřímé důkazy, ale tento fakt neovlivňuje a nesnižuje jeho správnost, úplnost a odůvodněnost, a to i s ohledem na shora uvedené, neboť provedené nepřímé důkazy byly pro rozhodnutí o vině a následné vyslovení trestu dostačující. Závěr obecných soudů, že nepřímé důkazy vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaných skutků, včetně subjektivní stránky, a usvědčily z jejich spáchání stěžovatele, shledává současně Ústavní soud, na základě studia příslušného spisového materiálu, plně akceptovatelný. Jelikož Ústavní soud necítí potřebu rozsáhlou argumentaci obecných soudů znovu opakovat, odkazuje v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak usnesení Nejvyššího soudu (str. 9-17), kde jsou úvahy soudů nižších stupňů přehledně shrnuty a analyzovány.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující. Utajení totožnosti svědka skutečně omezuje právo obviněného na obhajobu, přičemž je ústavněprávně nepřípustné, aby rozhodnutí o vině bylo výlučně nebo v rozhodující míře založeno na anonymních výpovědích [srov. nález sp. zn. I. ÚS 481/04 ze dne 3. 10. 2006 (N 173/43 SbNU 3)]. Taková situace v přezkoumávaném případě ovšem nenastala, neboť ústavní stížností napadená rozhodnutí se odvíjí převážně z jiných důkazních pramenů. Ústavní soud v dané souvislosti nesdílí stěžovatelův názor, že obecné soudy se jeho námitkami stran výslechu tohoto svědka nezabývaly, když zejména z odůvodnění odsuzujícího rozsudku vyplývá opak. Krajský soud reflektoval rovněž výhrady stěžovatele, směřující proti hodnocení rekognic zbraní, event. tlumiče k samopalu vz. 61. Lze doplnit, že přestože svědci zbraně použité při loupežných přepadeních v Českých Budějovicích a v Praze ztotožnili s těmi, jež byly zajištěny při domovních prohlídkách u stěžovatele, resp. jeho známých, víceméně pouze typově, důkazní váha rekognic v neprospěch stěžovatele se tím úplně nevytrácí. Je třeba přihlédnout k tomu, že svědci byli vystaveni nečekanému a co do jeho trvání rychlému přepadení ze strany ozbrojených pachatelů, kteří je navíc přinutili lehnout si na zem, což mohlo zapříčinit, že tito nebyli schopni individuálně zbraně ztotožnit. Samopal vz. 61 s tlumičem jednoho z pachatelů byl mimo to identifikován, jako typově odpovídající zbrani náležející stěžovateli, odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví balistika, kterému předcházelo zkoumání kamerového záznamu loupežného přepadení v Praze.
Ústavněprávní relevance nedosahuje konečně ani námitka stěžovatele týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu. Stěžovatel nezpochybňuje, že uložení dvou trestů odnětí svobody odpovídá ustanovením trestněprávních předpisů, nicméně upozorňuje, že nebýt toho, že v mezidobí mezi spácháním skutků pod bodem A. a skutků pod bodem B. byl odsouzen za relativně banální přečin, byl by stanoven pouze jeden trest a pravděpodobně v nižší výměře. Tento argument však žádný důvod pro zásah Ústavního soudu nepředstavuje. Podrobnou odpověď v mezích ústavnosti na něj stěžovatel ostatně dostal již v rozhodnutích odvolacího (str. 12 a 13) a dovolacího soudu (str. 18).
Ústavnímu soudu nezbývá než závěrem konstatovat, že neshledal v činnosti ani v napadených rozhodnutích obecných soudů kvalifikované pochybení, jež by mělo za následek porušení stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že tímto rozhodnutím nijak nepředjímá výsledek řízení o ústavní stížnosti spoluodsouzeného M. J., vedené pod sp. zn. II. ÚS 3307/14, a to s ohledem na odlišnost důkazní situace.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu