ECLI:CZ:US:2017:4.US.2867.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2867/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené Mgr. Lukášem Zdvihalem, advokátem se sídlem Dušní 10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2017 č. j. 22 Cdo 4388/2016-266, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že Nejvyšší soud, který dovolací řízení zastavil z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté, se s dovoláním nevypořádal zákonem požadovaným způsobem. Tím došlo k porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že postup dovolacího soudu nelze považovat za porušení stěžovatelčina základního práva, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci zákona. Dovolací soud se podrobněji zabýval genezí souzené věci, poukázal na složitý procesní postup, ve kterém se v souvislosti se žalobou stěžovatelky, jež se domáhala určení vlastnictví k nemovitostem, souběžně rozhodovalo o jejím osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokátů pro její zastupování v jednotlivých řízeních a jejich procesních fázích. Nejvyšší soud - ve vztahu k jednotlivým dovolacím návrhům stěžovatelky v souvislosti s jednotlivými řízeními zahajovanými na návrh stěžovatelky - rozhodoval vícekrát, a to nejprve usnesením ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 22 Cdo 1939/2014 a poté usnesením ze dne 19. 11. 2015 č. j. 22 Cdo 3447/2015-135, jímž dovolací řízení zastavil, neboť neshledal důvod pro ustanovení zástupce pro dovolací řízení, když dospěl k závěru, že ze strany stěžovatelky se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Nejvyšší soud konečně napadeným usnesením zastavil dovolací řízení o obnovu řízení (tentokrát proti potvrzovacímu usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2016 č. j. 11 Co 155/2016-153 ve věci, v níž Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, usnesením ze dne 26. 1. 2016 č. j. 16 C 91/2013-143 zastavil dovolací řízení o obnovu řízení), když stěžovatelka v podaném dovolání požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Nejvyšší soud v napadeném usnesení řádné odůvodnil právní závěr, podle kterého v případě, že již bylo ve věci osvobození od soudních poplatků pravomocně rozhodnuto a nedojde ke změně poměrů žádajícího účastníka, další takový návrh soud pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), tj. věci rozhodnuté výše připomenutým usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015 č. j. 22 Cdo 3447/2015-135, zastaví. V této souvislosti připomněl vlastní judikaturu sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 a 25 Cdo 803/2011.
Ústavní soud musí v souzené věci připomenout, že opakující se návrhy stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků v různých fázích řízení, kdy nedošlo ke změně jejích poměrů, představují pouhou polemiku stěžovatelky s uvedenými závěry a s jasnou judikaturou nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 110/12 a IV. ÚS 2943/13). Tato polemika nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv, resp. založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud proto usuzuje, že stěžovatelka se snaží postavit jej do pozice další soudní instance, která bude reflektovat její výtky, jež soudní orgány argumentačně popřely. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal jejich argumentaci, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovatelce náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu