ECLI:CZ:US:2017:4.US.2890.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2890/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Dagmary Baldenhoferové, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, č. j. 62 Co 93/2017-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se žalobou domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 25 578,90 Kč - dluhu, který měl vzniknout na službách spojených s užíváním bytu č. X v budově č. p. X1 v ulici S. v P. (dříve ve vlastnictví stěžovatelky) za období leden až prosinec 2013 a který stěžovatelka zaplatila do fondu oprav za vedlejší účastnici Zuzanu Hřivnovou užívající nadále předmětný byt jako nájemkyně.
Městský soud v Praze změnil rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 62 Co 93/2017-86, výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 10. 2016, č. j. 42 C 24/2016-42, a to tak, že se stěžovatelčina žaloba o zaplacení 25 578,90 Kč zamítá. Odvolací soud dospěl zejména k závěru, že kupní smlouva, na základě které stěžovatelka nabyla předmětný byt, je absolutně neplatná; dluh na službách fakticky nezaplatila stěžovatelka, nýbrž Společenství vlastníků jednotek S. (dále jen "SVJ") z fondu oprav, a proto se vedlejší účastnice na její úkor neobohatila.
Proti rozsudku odvolacího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 13. 9. 2017 a navrhuje jeho zrušení; namítá zásah do ústavně zaručených práv na soudní a jinou právní ochranu a na ochranu majetku podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k úmluvě. Stěžovatelka tvrdí, že je podle údajů z katastru nemovitostí spoluvlastnicí bytu, dřívější vlastník společnost S., s. r. o., v likvidaci, byla vymazána z veřejného rejstříku po její likvidaci. V současnosti je přerušeno řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 16/2013 o návrhu na zrušení zápisu o výmazu společnosti, o obnovení její likvidace a jmenování likvidátora. Vedlejší účastnice tvrdí, že by měla platit zálohy za služby právě společnosti, nikoli stěžovatelce, která je stále členkou SVJ, má povinnost přispívat do fondu oprav a hradit zálohy za služby spojené s užíváním bytu. Vedlejší účastnice nic neplatí, ačkoli byt užívá. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud porušil ustanovení §3030, §2 odst. 3, §3 odst. 3 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť svým výkladem zákona ochránil vedlejší účastnici, která zneužívá právo a chová se v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud měl posuzovat danou věc v celé její komplexnosti a měl si být vědom absurdních a nespravedlivých důsledku jeho závěrů.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že v dané věci jde o spor o zaplacení částky 25 578,90 Kč - jde tedy o tzv. bagatelní věc z hlediska dovolacího řízení. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 248/01, nebo ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07, aj.) dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí napadené - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se vede spor o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3878/13).
Městský soud v Praze rozhodl ústavně konformním způsobem, své závěry jasně a logicky odůvodnil a v jeho rozhodnutí nelze spatřovat exces. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že situace ohledně předmětného bytu je specifická a jednání vedlejší účastnice zřejmě není v souladu s dobrými mravy. Nelze však odhlížet od předmětu řízení před obecnými soudy, které bylo zahájeno na základě žaloby o vydání bezdůvodného obohacení, čímž byly dány mantinely soudního přezkumu. Z provedeného dokazování před obecnými soudy plyne, že stěžovatelka není spoluvlastnicí bytu a dluh za služby spojené s užíváním bytu uhradilo SVJ z fondu oprav, nikoli stěžovatelka, která tak nebyla aktivně legitimována ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, protože se nájemnice bezdůvodně neobohatila na její úkor.
S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem Městského soudu v Praze nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu