ECLI:CZ:US:2017:4.US.2907.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2907/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ireny Veselé, zastoupené Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2016, č. j. 69 Co 117/2016-89, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. ledna 2016, č. j. 26 C 155/2014-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, v čl. 3 odst. 3, v čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 90 odst. 1 a v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Výše uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 konstatoval, že v řízení o vyměření daně bylo porušeno právo žalobkyně (stěžovatelky) na rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částek 3 146 Kč a 490 € s příslušenstvím (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.). Městský soud v Praze napadeným rozsudkem odvolání stěžovatelky do zamítavého výroku II. ohledně částky 3 146 Kč s příslušenstvím odmítl (výrok I.), potvrdil výrok I. o věci samé (výrok II.), potvrdil zamítavý výrok II. o věci samé ohledně částky 490 € s příslušenstvím (výrok III.), změnil výrok III. tak, že uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů nalézacího řízení 4 477 Kč (výrok IV.) a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 14 850,50 Kč (výrok V.).
Stěžovatelka je přesvědčena o porušení svých práv, byla-li zamítnuta její žaloba, kterou se domáhala náhrady škody vzniklé v souvislosti se zastupováním daňovou poradkyní ve správním řízení a odčinění nemajetkové újmy. Uvedla, že poté, co podala daňové přiznání, byla jí daňovým výměrem vyměřena daň vyšší. Proti tomu se bránila odvoláním, kterému odvolací orgán vyhověl a potvrdil daň ve výši podle daňového přiznání. K dosažení svého práva využila stěžovatelka služeb daňové poradkyně; náklady na její služby, které by nevznikly, kdyby finanční úřad nevydal nesprávný daňový výměr, požadovala nahradit. Stejně tak stěžovatelka požadovala náhradu nemajetkové škody, která jí měla vzniknout tím, že správní orgán nerozhodl o odvolání bez závažného důvodu včas, nejistotu, dobu jejího trvání (4. června až 12. prosince 2013) a dopad na ni, stěžovatelka vyčíslila částkou 490 €. Dále uvedla, že nesouhlasí s výkladem ustanovení §8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Podle soudu totiž nebyla naplněna podmínka pravomocnosti či vykonatelnosti nezákonného rozhodnutí, a proto nemohla stěžovatelce vzniknout škoda. Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, s výjimkou výroků IV. a V. z rozsudku Městského soudu v Praze.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, ani neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí odkázal přiléhavě na závěry soudu nalézacího, který považuje za dostačující konstatování, že bylo porušeno právo stěžovatelky na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Hodnocení věci je svěřeno soudům, které jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Pokud své závěry řádně, dostatečně a v souladu se zákonným vymezením odůvodní, není úkolem Ústavnímu soudu, aby věc přehodnocoval a nahrazoval závěry soudu svým vlastním hodnocením. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí vyhovují, a proto v nich Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
Podle §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu