ECLI:CZ:US:2017:4.US.2920.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2920/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem se sídlem J. V. Sládka 35, Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2017 č. j. 13 Co 358/2016-812 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. února 2016 č. j. 0 Nc 572/2014-451, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení a 1. Magistrátu města Frýdku-Místku a 2. R. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel (dále rovněž "otec") v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. 9. 2017, napadá obě, v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila jeho ústavně zaručená práva a svobody, konkrétně právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo na výchovu svých dětí (čl. 32 odst. 4 Listiny) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí a obsahu projednávané ústavní stížnosti, Okresní soud ve Frýdku-Místku ve věci péče o nezletilé děti S. a B., zastoupené opatrovníkem - Magistrátem města Frýdek-Místek, v řízení o úpravu práv a povinností po dobu před a po rozvodu manželství rodičů obou nezletilých dětí (dále jen "nezl. S." a "nezl. B.", resp. "nezl. děti") rozhodl rozsudkem ze dne 29. 2. 2016 č. j. 0 Nc 572/2014-451 tak, že obě nezletilé děti svěřil do střídavé péče rodičů s tím, že v péči matky R. K. budou vždy na dobu 14 po sobě jdoucích dnech a v péči otce v době 7 po sobě následujících dnech. Dále soud upravil místo předání obou nezletilých dětí, zvláštní režim střídavé péče o hlavních letních prázdninách, o jarních prázdninách, o velikonočních prázdninách a svátcích a v době vánočních prázdnin a svátků a rozhodl o výši výživného a o výši dlužného výživného na obě nezletilé děti.
Po změně návrhu matka požadovala, aby obě nezl. děti byly svěřeny do její výlučné péče, přičemž otec s tímto návrhem nesouhlasil a navrhoval svěření obou nezletilých dětí do střídavé péče obou rodičů se střídáním vždy po jednom týdnu tak, jak byla dosud péče o obě nezletilé děti realizována asi od července 2014, kdy se matka s oběma nezletilými dětmi odstěhovala ze společné domácnosti po údajném fyzickém napadení milenkou otce. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že střídavá péče rodičů o obě nezletilé děti probíhá, ale rodiče spolu komunikují na nedostatečné úrovni, dochází ke slovnímu a fyzickému napadání, kterému jsou přítomny nezletilé děti. K řešení nedostatečné vzájemné komunikace rodiče kontaktovali Fond ohrožených dětí, Centrum psychologické pomoci, rodinné a manželské poradny Frýdek-Místek, ale vždy s negativním výsledkem. V posledně jmenovaném zařízení byla ze strany psychologa konzultace ukončena s doporučením vyhledat profesionálního mediátora.
Soud při svém rozhodování vycházel rovněž ze závěrů znaleckého posudku PhDr. Ludmily Mrkvicové a z jejího výslechu před soudem, v němž mimo jiné uvedla, že pro harmonický vývoj obou nezletilých dětí je důležité, aby se zklidnila atmosféra mezi rodiči a zejména aby otec pracoval na svých postojích k matce a aby ji plně uznal v její mateřské roli, V době znaleckého zkoumání oba rodiče spolu nekooperovali, jejich vzájemná komunikace nebyla vstřícná. Matka byla shledána vhodněji disponována ke kooperaci než otec, který chce určovat pravidla a být plně respektován. Pokud se atmosféra mezi rodiči nezmění, bude to podle názoru znalkyně mít přímý dopad na psychiku, zejména nezl. S. V řízení bylo prokázáno, že rodiče mají problém, a to i v přítomnosti obou nezletilých dětí, chovat se k sobě korektně a dávat najevo, že respektují rodičovskou odpovědnost toho druhého. Nerespektování rodiče v jeho roli se projevuje především ze strany otce, který matku v její rodičovské roli znevažuje. Soud prvního stupně však vzal v úvahu především stanovisko opatrovníka, který dospěl k závěru, že nezletilé děti si již na střídání výchovných prostředí zvykly, a proto by mělo být i nadále takové výchovné prostředí zachováno.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 6. 2017 č. j. 13 Co 358/2016-812 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a svěřil obě nezletilé děti do péče matky, stanovil výživné ve výši 2 500,- Kč měsíčně pro nezl. S. a 2 000,- Kč měsíčně pro nezl. B., a to od 7. 7. 2014 a s účinností od právní moci rozsudku, jakož i pro dobu po rozvodu manželství rodičů stanovil výživné ve výši 5 500,- Kč měsíčně pro nezl. S. a 4 500,- Kč měsíčně pro nezl. B. Dále odvolací soud rozhodl o výši dlužného výživného a způsobu jeho úhrady.
Odvolací soud tak vyhověl odvolání matky, neboť podle jeho zjištění otec matku v rodičovské roli nerespektuje a nezl. S. u výslechu v odvolacím řízení uvedla, že jí tento dosavadní způsob péče nevyhovuje, raději by chtěla být u mamky a k otci jezdit na víkendy nebo na výlety. Odvolací soud uvedl, že již znalcem bylo u otce konstatováno částečné snížení výchovné způsobilosti v důsledku nedostatečné akceptace matky v její mateřské roli a v tomto ohledu nedošlo k žádné změně. Ke změně došlo jen v tom ohledu, že partnerce otce se v roce 2016 narodila nezl. S., se kterou je otec na rodičovské dovolené.
Odvolací soud dále uvedl, že ještě v listopadu 2016 otec k péči matky vyjadřoval nesčetné výhrady, ačkoli objektivně je možné péči matky hodnotit podle opatrovníka jako řádnou, bez jakýchkoli nedostatků. Nedostatek kooperace mezi rodiči podle závěrů znaleckého posudku již nyní u nezl. S. vyvolává až intrapsychický konflikt. Za této situace odvolací soud dal přednost výchovnému prostředí u matky, neboť ta je ke kooperaci lépe disponovaná a otce v jeho rodičovské roli plně uznává.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že ačkoli v době rozhodování soudu prvního stupně probíhala střídavá péče obou rodičů o obě nezletilé děti více než rok, a to po týdenním střídání pobytu, rozhodl soud prvního stupně v rozporu s touto již zažitou praxí a stanovil cyklus střídavé péče v rozsahu 14 dnů u matky a jednoho týdne u otce. Soud prvního stupně tak rozhodl v rozporu se stanoviskem opatrovníka, který vyjádřil přesvědčení, že dosavadní úprava péče je vyhovující pro obě nezletilé děti i jejich rodiče. Místo tohoto "přehledného konceptu výchovy" prý soud prvního stupně zvolil cestu značně komplikovanou a stanovil i speciální úpravu pro prázdniny a svátky.
Odvolací soud prý změnil rozsudek soudu prvního stupně za situace, v níž probíhala již tři roky střídavé péče v týdenních intervalech, což prý vede k tomu, že matka odmítá stěžovateli předávat obě nezletilé děti ke styku.
Stěžovatel v souvislosti s problematikou střídavé péče nezletilých dětí poukazuje na závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu (ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09, ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04, ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 437/14, ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10, ze dne 153. 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15 a ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13).
Stěžovatel tvrdí, že obě jím napadená rozhodnutí jsou pro něj zcela nepochopitelná, neboť oba soudy svými rozhodnutími údajně "vychýlily roky fungující střídavou péči" v jeho neprospěch. Podle názoru stěžovatele je nutné změnit tato rozhodnutí tak, aby opět byla zavedena střídavá péče v rozsahu týdenního střídání, kterou je schopen akceptovat, neboť jedině tato forma péče je v zájmu obou nezletilých dětí a umožňuje mu plně se podílet na výchově a péči o obě nezletilé děti. Nedostatek kooperace mezi rodiči je prý založen výhradně na nesouhlasu matky s otcem nastavenými pravidly střídavé péče, která údajně zcela fungovala a v průběhu let se "osvědčila". Nesouhlas matky i podle judikatury Ústavního soudu není při rozhodování soudu o střídavé péči rozhodujícím hlediskem (tím je zájem nezletilého dítěte) a neměl tedy být k němu brán zřetel. Stěžovatel namítá, že střídavá péče a její zachování by měla být vždy prioritním řešením při rozhodování soudu o úpravě práv a povinností k nezletilým dětem, což se však v projednávané věci nestalo.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost není nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 citovaného zákona.
Po zvážení obsahu námitek stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných (srov. kupř. usnesení ze dne 26. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 465/02, usnesení ze dne 20. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 31/04).
Ústavní soud a ohledem na výše uvedené předpoklady posouzení ústavnosti projednávané ústavní stížnosti je nucen konstatovat, že stěžovatel "požaduje", aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí především proto, že nevyhovují jeho představám o nejlepším zájmu obou nezletilých dětí, resp. protože sám odmítá akceptovat jiné uspořádání výchovných poměrů obou nezletilých dětí, než bylo to, kterému se v podstatě pouze na základě rozhodnutí stěžovatele dosud byli nuceni přizpůsobit ostatní zúčastnění, tedy jak obě nezletilé děti, tak i jejich matka.
Ústavní soud poznamenává, že jak je z výše naznačené stručné rekapitulace ústavní stížností napadených rozhodnutí zřejmé, oba soudy se otázkou úpravy práv a povinností k oběma nezletilým dětem řádně zabývaly. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, důkazy odpovídajícím způsobem zhodnotily podle §132 o. s. ř., každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti.
Střídavá péče, jakkoli v obecné rovině vyjadřuje zájem dítěte na péči obou rodičů a u obou rodičů stejnou měrou naplňuje jejich rodičovské role, není vždy (za každých okolností) v nejlepším zájmu nezletilého dítěte. Jak zdůraznil odvolací soud, samotná realizace střídavé péče sama o sobě neznamená, že skutečně funguje, je pro nezletilé děti přínosná a že naopak pro ně není nepřiměřenou zátěží, která ohrožuje jejich zdravý vývoj.
V odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy poukázaly na příslušné právní předpisy a tyto aplikovaly na konkrétní případ stěžovatele. Závěry, ke kterým dospěly, přiměřeně podrobně odůvodnily a srozumitelně také nastínily, jaké úvahy vedly k učiněným závěrům. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelem přehodnocovat (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud má za to, že v projednávané věci civilní soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilých dětí.
Ústavní soud závěrem připomíná, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud má za to, že tyto požadavky byly v napadených rozhodnutích respektovány, neboť soudy mj. vycházely z výslovného přání nezl. S. a trvajícího silného citového pouta nezl. B. k matce.
Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tzn., že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a, jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, je střídavá péče v nejlepším zájmu dítěte. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána.
Podle §907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Ústavní soud zde, s ohledem na své postavení, nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který tvrdí, že mu byla soudem upřena jejich ochrana.
Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte tedy nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy automaticky a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. To potvrzuje i Komentář Výboru OSN pro práva dítěte, jímž interpretoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." (viz General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1), str. 9, dostupné na http://www.ohchr.org). Dále srov. též stanovisko Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva ze dne 14. 10. 2014 (stanovisko ke střídavé péči o děti): "nejlepší zájem dítěte je třeba hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle jakéhokoli předem daného schématu, a snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. Tak se může stát, že u některého dítěte se nejvhodnějším řešením může ukázat péče střídavá, v jiných případech však to může být svěření do péče jednoho z rodičů a dohoda či rozhodnutí o optimální a zároveň reálné formě o rozsahu styku druhého z rodičů s dítětem. Výbor nepovažuje paušální rozhodování preferující jedno z řešení za výraz respektu k jedinečnosti dítěte a jeho potřeb." Za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je tedy třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. Je třeba brát ohled na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu - a to zejména u malých dětí - který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro něj frustrující.
Ústavní soud připomíná obecný a notoricky známý poznatek, že soudní spory mezi rodiči vedou často k traumatizování nezletilých dětí, které se stávají obětmi chování svých rodičů. Optimální cestou vedoucí k nalezení nejlepšího zájmu dítěte není konfliktní soudní pře, nýbrž rozumná dohoda rodičů. Postrádají-li rodiče tento rozumný náhled, nelze dospět k dobrému řešení žádným soudním rozhodnutím.
Závěrem lze dodat:
Je možné, že v budoucnu dojde ke změně poměrů a že bude vhodné přizpůsobit rozsah a podmínky styku rodičů s jejich dětmi jejich aktuálním potřebám a možnostem rodičů. Nastane-li taková situace, lze ve věcech výchovy a výživy nezletilých dětí podat k obecným soudům návrh na novou úpravu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu