ECLI:CZ:US:2017:4.US.294.17.1
sp. zn. IV. ÚS 294/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. U., t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Balková 1, 331 65 Tis u Blatna, zastoupeného Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Sevastopolská 378/16, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. ledna 2017 č. j. 60 Az 5/2017-65, spojené s návrhem na vyslovení naléhavosti věci, a s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 30. ledna 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se M. U. (dále jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá přednostního projednání věci ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, ze dne 15. prosince 2016 č. j. OAM-1955/DS-PR-P18-2016 (dále jen "rozhodnutí správního orgánu"), bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovateli zastaveno podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, a to pro nepřípustnost podle §10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, a jako stát příslušný k posouzení podané žádosti dle článku 3 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen "nařízení Dublin III"), byla stanovena Bulharská republika.
Žalobou ze dne 3. ledna 2017, doručenou krajskému soudu dne 5. ledna 2017, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí správního orgánu. Současně s žalobou podal stěžovatel ke krajskému soudu návrh na přiznání odkladného účinku žaloby dle §32 odst. 2 in fine zákona o azylu.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajský soud zamítl návrh na přiznání odkladného účinku žalobě.
III.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti předně namítá, že krajský soud se nedostatečně zabýval jeho námitkami formulovanými v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, a v jejím doplnění ze dne 8. ledna 2017, především nezohlednil stěžovatelem citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu stran rozhodování o přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí správního orgánu v azylových věcech. V takovém opomenutí krajského soudu stěžovatel spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel dále konstatuje, že v případě jeho předání do Bulharské republiky na základě nařízení Dublin III, by byl v této zemi podroben "nelidskému mučení a zacházení, kterého se obává"; ostatně právě tato obava stěžovatele vedla k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Z tohoto důvodu stěžovatel považuje projednání jeho ústavní stížnosti mimo pořadí dle §39 zákona o Ústavním soudu, jakož i odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu za důvodné, jelikož jeho věc nesnese odkladu.
Dne 2. února 2017 stěžovatel doplnil podanou ústavní stížnost o závěry rozsudku soudu v Haagu (Court of The Hague) ze dne 13. května 2016 č. j. 16/7663 a 16/7665, který konstatoval, že v případě, že by předání mělo vést k umístění žadatelů do zcela nevyhovujících azylových zařízení, nebo dokonce do detence, je takové předání v rozporu s článkem 3 odst. 2 nařízení Dublin III, a tedy i v rozporu s článkem 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel odkazuje na text zveřejněný na internetové adrese http://www.asylumlawdatabase.eu/en/case-law/netherlands-%E2%80%93-court-hague-13-may-2016-167663-and-167665#content.
IV.
Ve světle výše předložených námitek Ústavní soud přezkoumal obsah napadeného rozhodnutí krajského soudu, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost, byť splňující všechny formální náležitosti ve smyslu zákona o Ústavním soudu, je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako všechna níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz).
Stran stěžovatelem tvrzených nedostatků napadeného rozhodnutí spočívajících v nevypořádání se se stěžovatelem citovanými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za nezbytné poukázat na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 18. září 2014 sp. zn. III. ÚS 2331/14, z něhož při svém rozhodování vycházel i krajský soud.
V citovaném rozhodnutí Ústavní soud podrobně vyložil pravidla obsažená v článku 3 odst. 2 nařízení Dublin III, přičemž konstatoval, že "správní soudy musí při přezkumu rozhodnutí správního orgánu, kterým byl určen státem příslušným k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu jiný členský stát Evropské unie a na jehož základě má dojít k přemístění žadatele o azyl do tohoto členského státu, vždy zvažovat nejen vnitrostátní právní úpravu, nýbrž také to, zda v uvedeném členském státě, do kterého má být žadatel přemístěn, nedochází k výše uvedeným systematickým nedostatkům ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Tato povinnost se přitom promítá jak do rozhodování o předmětu žaloby, tak do rozhodování o tom, zda jí má být přiznán odkladný účinek. Jeho nepřiznání by totiž mohlo mít za následek, že dojde k přemístění stěžovatele na základě vykonatelného rozhodnutí Ministerstva vnitra, ačkoliv posléze soud uzná, že situace v určitém členském státě s ohledem na čl. 3 Úmluvy takovéto přemístění neumožňuje. Tím není řečeno, že odkladný účinek má být přiznán vždy, například i v případech, kdy takováto obava zjevně neobstojí. Jestliže ale takováto zjevnost chybí, pak nelze považovat za dostatečný argument pro nepřiznání odkladného účinku pouhou skutečnost, že k přemístění má dojít do jiné členské země Evropské unie, která je povinna v souladu s nařízením Dublin III posoudit žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany v meritu věci objektivně a nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva."
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že krajský soud se v souladu se shora citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2331/14 zabýval nejen vnitrostátní právní úpravou, ale také tím, zda ve státu příslušném pro posouzení žádosti stěžovatele o mezinárodní právní ochranu nedochází k systematickým nedostatkům ve smyslu článku 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Tvrzení stěžovatele stran možného vzniku újmy neshledal jako dostačující, resp. tato označil za "obecná a zcela nepostačující k prokázání možné újmy, jež by mohla stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku vzniknout." Krajský soud konstatoval, že žalobce své argumenty nerozvádí, nespecifikuje a neuvádí, o co svá tvrzení opírá. V návaznosti na uvedené následně krajský soud doplnil, že "Bulharská republika není zemí, vůči které by se příslušné orgány Evropské unie vyjádřily ve smyslu zdržení se transferu žadatelů o mezinárodní ochranu, tak jak je to v případě Řecké republiky".
Ve světle uvedeného proto nelze postup krajského soudu, který na základě uvedených zjištění nepřiznal žalobě stěžovatele odkladný účinek, považovat za jsoucí v rozporu s právem na spravedlivý proces. Ústavní soud nepřitakal námitce stěžovatele stran nedostatku odůvodnění, resp. nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud neshledal důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť jak již konstatoval krajský soud, v případě stěžovatele není zřejmé, že by jeho předání do Bulharské republiky vedlo ke zhoršení jeho procesních práv, natož pak že by stěžovatel měl být podroben nelidskému zacházení nebo mučení. Stěžovatel tuto svoji obavu nijak nepodložil.
Stěžovatelův poukaz na závěry soudu v Haagu, neshledal Ústavní soud jako přiléhavý, neboť na základě tvrzení stěžovatele není zřejmé, že by situace popsaná v uvedených rozhodnutích nizozemského soudu měla nastat i v jeho případě.
Protože Ústavní soud nezjistil porušení základních práv a svobod, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. O návrhu stěžovatele na vyslovení naléhavosti věci již samostatně nerozhodoval, neboť se stal v důsledku tohoto usnesení obsoletním.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu