ECLI:CZ:US:2017:4.US.2949.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2949/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti I. H., zastoupené Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 59/II, Rakovník, proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 23. 2. 2017 č. j. 7 P 5/2013-351 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 13. 7. 2017 č. j. 70 Co 210/2017-431, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými bylo rozhodnuto o výživném pro nezletilé děti a úpravě styku s nezletilým synem.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že okresní soud zvýšil stěžovatelce s účinností od 1. 9. 2016 výživné pro staršího syna z částky 2 500 Kč měsíčně na částku 6 500 Kč. Výživné pro druhého syna v částce 2 500 Kč měsíčně bylo ponecháno ve stejné výši. Krajský soud prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že s účinností od 10. 2. 2015 se výživné pro staršího syna zvyšuje na částku 3 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2016 na částku 3 800 Kč měsíčně, výživné pro mladšího syna se s účinností od 10. 2. 2015 zvyšuje na částku 3 000 Kč měsíčně. Dále bylo rozhodnuto o dlužném výživném, jeho splatnosti a byl upraven styk matky s mladším synem vždy každý poslední kalendářní týden v měsíci od pátku 15:00 hodin do neděle 16:00 hodin a během vánočních svátků a prázdnin.
Stěžovatelka namítá, že při rozhodování o výši výživného pro děti nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, a že určením místa předání syna ke styku v bydlišti otce soudy fakticky znemožnily uskutečňování styku. Zejména poukazuje na to, že se soudy nezabývaly otázkou dopadu zvýšení výživného na insolvenční řízení stěžovatelky, kdy stěžovatelka ztratí možnost dosáhnout splnění podmínek pro oddlužení a velmi pravděpodobně nebude insolvenčním soudem osvobozena od placení pohledávek zahrnutých v oddlužení v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. IV. ÚS 2468/14).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení vyslovených závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Pokud jde o námitky týkající se výživného, Ústavní soud uvádí, jak k této otázce ustáleně judikuje, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá právě do pravomoci civilních soudů, je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soudy zohlednily majetkové a výdělkové poměry rodičů a vzaly v úvahu probíhající insolvenční řízení. Krajský soud při změně prvostupňového rozhodnutí o výši výživného vzal v úvahu, že příjem matky se od doby, kdy bylo naposledy rozhodováno o výživném, zvýšil o cca 3 000 Kč, není proto možné fakticky revidovat původní rozsudek a výživné zvýšit o cca 5 000 Kč měsíčně. Dále přihlédl ke zvýšení nákladů v souvislosti s nástupem staršího syna na střední školu a k osobní péči otce o syna, kdy vzhledem k nerealizaci styku se starším synem stěžovatelka nemá v souvislosti s jeho výchovou další náklady. Pokud jde o úpravu styku stěžovatelky s mladším synem, resp. neshody o místě předání syna, krajský soud uvedl, že náklady na výživu dítěte po dobu styku včetně nákladů v souvislosti s převzetím a předáním nese ten z rodičů, v jehož prospěch je právo styku vykonáváno. Dále podotkl, že rodičům nic nebrání, aby v zájmu nezletilého syna se zřetelem na jeho věk a názor promítli specifické okolnosti projednávané věci do mimosoudní dohody upravující odlišně rozsah styku matky i místo předání syna.
Ústavní soud má za to, že soudy své závěry patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly. Při rozhodování respektovaly zásadu nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a rozhodovaly v intencích judikatury Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1506/13, I. ÚS 1554/14, I. ÚS 823/16). Odvolací soud pak zohlednil reálné možnosti matky, pokud jde o výživné a dlužné výživné. Z ústavního hlediska není jejich závěrům, respektujícím i ustanovení §888 a násl. a §911 a násl. obč. zák., co vytknout. Neústavnost rozhodnutí nemohou způsobit hypotetické úvahy stěžovatelky o nemožnosti splnit podmínky jejího oddlužení v insolvenčním řízení. Pokud jde o místo předání nezletilého syna, má Ústavní soud shodně s civilními soudy za to, že v dané věci je především na rodičích, aby v souladu názorem syna, který se blíží věku dospělosti, upravili způsob předávání syna dohodou, a to s přihlédnutím k aktuálním okolnostem. Řešení této sporné otázky se naprosto vymyká úkolům svěřeným Ústavnímu soudu.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud dojde k podstatné změně poměrů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu